CzechFolks.com PLUS

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.  Čtěte více ZDE »

„Koljóóó, Koljóóó! U čerta, kde zase vězíš?“

Ale Kolja zase jednou dělá hluchého, anebo si chce hrát na schovávanou. A tak pokračuju ve svém jednostranném dialogu, až mě konečně napadne vyjít na zahradu. A tady jsem ho našel, lenocha! Leží v trávě, rozvalený na zádech, všechny čtyři nohy natažené do všech světových stran, jako by se právě protahoval. Taky mě to mohlo napadnout, že si zase bude jednou opalovat svoje bledé břicho!

„To ti neztmavne, i kdyby ses válel na sluníčku od rána do večera,“ bručím. Jenže povídejte to psovi! To je jako vykládat lidem o ozónové díře a škodlivosti slunečního záření.

„To mě neslyšíš?” zavrčel jsem už trochu nevrle.

Čtěte více ZDE »

Extrémní mráz počátku února pomohl trochu rozehřát křest nové knížečky Evy Střížovské, v níž vydává svědectví o své cestě mezi rázovité krajany v Texasu. Howdy from Texas II je pokračováním stejnojmenného prvního dílu a můžeme prozradit, že se chystá i díl třetí. „Howdyho“ doprovodil do života v pondělí 6. 2. 2012 v pražském Americkém centru také pěkný dokument Mirka Konvaliny o Češích v Texasu.

A co dodat? Snad jen to, že na světě naštěstí existují lidé, kteří jakoby neznali slovo NEJDE. Mezi ně rozhodně patří Eva Střížovká. Přes dvacet let zarputile vydávala v divoce se vyvíjejícím českém kapitalismu časopis Český dialog. Pro „normálního vydavatele“ by to dávno nešlo, Eva dokázala, že šlo. Avšak než se Eva pustila do zahraničních Čechů, působila 30 let jako hudební publicistka – miluje jazz – tudíž je nasnadě, že za totality objížděla s kamarády z Jazzové sekce Mezinárodní jazzové festivaly – Varšava, Budapešť, Bratislava. Čtěte více ZDE »

Keď som nastupoval do televízie, musel som prejsť lekárskou prehliadkou. Na túto udalosť som sa patrične vystrojil. Dal som si tvídový oblek sivej farby k sivým mokasínam. Cítil som sa veľmi komfortne. Takto vyparádený som sa vybral na zdravotnú prehliadku.

Vystúpil som z električky. Cestu k zdravotnému zariadeniu som sa rozhodol skrátiť krížom cez blízke parkovisko. Načo by som chodil dookola po chodníku? Deň predtým pršalo. Nevšimol som si, že parkovisko je zaplavené blatom. Mne nad hlavou krásne svietilo jarné slnko. Razantne som vykročil z chodníka na parkovisko. Nízka mokasína na pravej nohe mi čudne čľupla. Zaborila sa až po členok do riedkeho blata. Nestihol som včas zareagovať. Čtěte více ZDE »

Ze školy naše cesta směřovala nejdříve na poštu, kam si někdyi třikrát do týdne jezdila Dana vybírat korespondenci ze svého boxu. Neměla před domem schránku, aby si ušetřila případné zlobení, že se jí něco ztratilo. Poštmistr, když mě uviděl, rozeběhl se ke schránkám a odtud na mě začal mávat dopisem. Chtěl mi udělat radost osobním předáním korespondence z domova, a tím také naznačit, že už mě zná, a ubezpečit mě o přátelském vztahu. Sestra tím byla mírně překvapená:

“S takovouto ochotou jsem se zde ještě nesetkala. Odkud se vy dva znáte? Nechodíš s ním někam na pivo?… No, tomu se mi nechce uvěřit, že tě tak vřele přivítal jen proto, že ti tady jednou týdně olízne známku na dopis do Prahy.” Trefila se do černého. Nikdy jsme se spolu jinde nesešli než v těchto prostorách.

  Čtěte více ZDE »

Adventní doba se Peciválkovi vleče jako každému malému klukovi. I když ví, že žádný dárek nedostane, těší se na všechno, co tento čas přináší.

Kubásek postavil borovičku do předsíně.

Za několik dnů napustil plechovou vanu po okraj a Peciválek už tušil, co to znamená. Zprvu nevěděl, jestli se má radovat nebo plakat.

Obul si filcové boty a běžel s tou novinou k rybníku. Ten se mezitím ztratil. Celý byl zakryt bílou peřinou. Ale Peciválek si věděl rady. Našel místečko, kam se ještě ledový krunýř nedostal, klekl si na jeho okraj a volal, co mu síly stačily:

Čtěte více ZDE »

Autor Miroslav Sígl  Paperbackové vydávání stostránkových publikací se znakem přitažlivého „magnetu“ zahájilo vydavatelství Naše vojsko spolu s tehdejším Svazem protifašistických bojovníků již v roce 1965. Napínavé autentické příběhy zejména z druhé světové války a z bojů proti fašismu rozšiřovala Poštovní novinová služba, „magnetky“ se prodávaly ve všech trafikách a knihkupectvích.

Jejich redakci měl na starosti můj dlouholetý přítel – první šéfredaktor Mladé fronty Jaromír Hořec. Tuším, že i vymyslel ten původní název celé edice. Šlo vždy doslova o „masové“ několikadesetitisícové náklady, které kupodivu rázem mizely z pultů a trafik. V roce 1990 jednou takovou magnetkou (první polistopadovou) bylo i moje líčení o vysílání Svobodného vysílače ze srpna 1968 – vyšlo pod názvem „Na vlně 490 metrů“ v neuvěřitelném nákladů 160 000 výtisků, bylo přeloženo i do slovenštiny a vyšlo dalších 80 000 výtisků! Tomu dnes nikdo nechce ani věřit!

Čtěte více ZDE »

Do obvyklého pražského adventního maratonu křtů nových knih a následných autorských čtení či autogramiád dobře zapadl počin oblíbeného autora magazínu Czech Folks Plus Milan Dubského (nar. 1929 v Netolicích).  Zapadl, ale současně se, jak se u Milana dalo očekávat, vymykal. Čím?

Prvním odlišením bylo samotné místo křtu. Byla jím sice tuze pěkná a napohled dobře vedená, ale od centra nesmírně vzdálená pobočka pražské městské knihovny, sídlící na odlehlém pražském sídlišti Opatov. Cesta z centra Prahy metrem byla nekonečná, a navíc se do cíle cesty ještě muselo dojet autobusem MHD. S  Petrou Haasovou, která naštěstí s sebou měla plánek cesty, jsme po vystoupení na konečné stanici metra Háje měli oprávněný, ale málo hřejivý pocit, že jsme skutečně „v háji“. Čtěte více ZDE »

Recenze Jarmily Horné z Kanady

Kdo z českých čtenářů by neznal jméno a tvorbu předního spisovatele, Josefa Škvoreckého, autora četných knih, tvůrce postav jako poručík Borůvka, Danny Smiřický, Blběnka a jiných, ale také biografického románu o Antonínovi Dvořákovi, či sci-fi Pulchra a několika filmových scénářů? A kdo by nevěděl, že Josef Škvorecký společně s manželkou Zdenou Salivarovou založili exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, ve kterém vydávali díla exilových autorů, včetně vlastní tvorby, a autorů v Československu zakázaných. Škvoreckého prvotina „Zbabělci“ vyšla v roce 1958, brzy byla zakázána a znovu vyšla v roce 1964. Kniha „Ze života lepší společnosti“ vyšla poprvé v Československu už v roce 1965.

Čtěte více ZDE »

Asociace mezinárodního vysílání v Londýně v soutěži „The 2010 AIBs“ – TheAIBs international media excellence awards v kategorii „Nejlepší investigativní dokument“ udělila v úterý 9.listopadu 2010 tuto cenu českému novináři a spisovateli Stanislavu Motlovi. Asociace uděluje tyto ceny již čtvrtým rokem. Stanislav Motl je také autorem CF.com Plus.

Dějištěm slavnostního udělení mezinárodních mediálních cen za prvotřídní pořady rozhlasu a televize byl kostel svatého Lukáše ve východním Londýně, kde pořádá koncerty Londýnský symfonický orchestr. Pořad českého rozhlasu zvítězil v silné konkurenci prací významných rozhlasových stanic např. Radio Free Europe/Radio Liberty, Middle East Broadcastin Networks, BBC World Service a další.   Čtěte více ZDE »

Šerif věznice (to je jako ředitel) mne na doporučení Marvina už očekával. Seděl za velkým dubovým psacím stolem ve své stylové kanceláři plné pušek a obrázků statečných hochů a diplomů na stěnách. Po levé straně na zemi měl plivátko, které skutečně používal. Sám šerif Milton Wright je štíhlé, urostlé postavy s plavnou chůzí westernových hrdinů. Pozdravil mne Dobrý den a Jak se máš? (Snad jsem se už zmínila, že Jerry Elzner nechal vyrobit samolepky, s posledně jmenovaným pozdravem, které rozeslal mnoha lidem a které je také možno koupit v různých texaských českých centrech. Pozdrav Jak se máš? se postupně rozšířil po celém

Texasu. Jakmile někdo někde prozradil, že jsem z Čech, každý mi podával ruku a ptal se “Jak se máš?” i když to byl Američan. Pak už ale šerif přešel k texasštině. Řekl, že je čtvrtČech. (A také je, po Juliovi Tupovi teprve druhý, koho jsem mezi stovkami lidí tady potkala, který neodvozuje svůj původ z Moravy.) Z matčiny strany byla prababička i pradědeček z Prahy. Jmenovali se Eduard Jarušák a Anna Voldýnová, než se vzali. Čtěte více ZDE »

Jedni známí se do sebe OHROMNĚ zamilovali, a bylo to o trochu později, než bývá zvykem. Jí bylo čtyřicet, jemu padesát. A žádný z nich předtím manželství nezažil. Ale něco o něm věděli. Viděli zákruty toho požehnaného stavu dost zblízka u svých přátel. A rozhodli se, že co nejvíce potenciálních potíží překonají tím, že si všechno dohodnou dopředu.

Předsvatební dohody týkající se peněz a majetku připravili advokáti. Rady ohledně třecích ploch preventivně poskytl psycholog, který jim také pomohl svěřit všechny praktické záležitosti papíru, a to s naprostou tolerancí k iracionálním charakterovým rysům na obou stranách.

Čtěte více ZDE »

I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč. Stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské oběť Hospodinu. Ano i Abel obětoval z prvorozených věcí stáda svého a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Abela a na oběť jeho. Na Kaina pak a na oběť jeho nevzhlédl. 

(I. kniha Mojžíšova, 4:3-5)

Už na to začínám být alergický: co chvíli se někde dočítám, že je západní civilizace v úpadku. Jen tak, mimochodem a neúčastně, jako by se řeklo, že v galaxii X beta Y zanikla bezejmenná hvězda. Proboha! Buď se naše – naše! zdůrazňuji – civilizace v úpadku nenachází, a pak jde o módní žvást. Nebo se v úpadku opravdu nachází, a pak by se nás to mělo sakra týkat. Jsme Češi; někteří z nás jsou navíc občany jiného státu, s jehož prostředím a obyčeji se tak či onak sžili; o něco vzácněji se vyskytne přihlášení k příslušnosti evropské. Čtěte více ZDE »

O nejstarší aktivní montrealské seniorce Anně Votické (97) a její české knížce “Zachráněna v šanghajském ghettu” vyšla na jaře již řada článků v několika zemích světa. S menším zpožděním (a se změněným titulem) nyní přišla na trh její anglická rozšířená originální verze ”Knocking on Every Door”. 

The Azrieli Foundation zahájila třetí sérii oceněných pamětí přeživších obětí holokaustu unikátnímy večery 5. října v Montrealu a 26.října v Torontu se spisovateli, kteří četli ukázky ze svých děl. Jednou z nich byla i Anna Votická se svojí knihou “Knocking on Every Door”, ze které četl ukázku v Montralu její syn Mike a v Torontu syn Milan. Byly to večery plné osobních vzpomínek všech spisovatelů, svědčící o statečnosti, odvaze, překonávání neuvěřitelných životních překážek a přežití holokaustu – příběhy živé i dnes po více než 65 letech. Každý host obdržel na památku zdarma kompletní soubor sedmi knížek 3. série. Po večeru se spisovateli následovala autogramiáda, diskuze se spisovateli a bohaté pohoštění. 

Čtěte více ZDE »