CzechFolks.com PLUS

Děkuji Českému generálnímu konzulátu, že nás upozornil na promítání filmu The Last Butterfly (Poslední motýl)na letošním, už dvacátém, Torontském židovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povědomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi připomnělo básničku jednoho z talentovaných židovských dětí, které – než je odvezli do táborů smrti – psaly verše, povídky a reportáže (uveřejňované v časopisu Vedem), které jsem si přečetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvěl v paměti (snad proto, že pro autora verše, jako pro většinu terezínských dětí, ohraničil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam neviděl…” Pamatuji-li se dobře, poslední motýl, kterého někdy dříve viděl, byl jasně žlutý. Možnost, že titul filmu byl veršem inspirován, byla dostatečnou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.

Čtěte více ZDE »

Když mě bylo 19 let, maminka se znovu vdala. Můj vlastní tatínek byl sice úžasný, ona taky, ale oba byli hodně temperamentní, a tak hádky byly téměř každý den. Rozvedli se. Mamince bylo 38 let a toužila po troše klidu. Když přišla do Holešovic k Janíkům, byla láskyplně přijata celou rodinou a skutečně celý zbytek života (do roku 1994) pak strávila v klidu s hodným manželem. I já a sestra jsme k Janíkům rády přicházely a později i naše děti. Měli jsme všichni Vláďu rádi a bylo nám líto, že postupně ztratil své blízké – rodiče, sestru i manželku. Překonat těžké chvíle mu pomohla víra a skautské zázemí. Často nám vyprávěl o Slunečné zátoce, o tom, jak byl skaut několikrát zakázán a jak byl znovu vzkříšen, vyprávěl o Foglarovi a mnoho dalšího…

Čtěte více ZDE »

Klobouk dolů před Shakespearem, Hamvašovou a souborem Nového divadla – Bravo, Milane Crháku!

Nepředstírám, že píši střízlivou kritiku (jsem příliš zamilovaný do Nového divadla). Ale také si nemyslím, že chvála, kterou si tu přečtete, je nezasloužená. O co jde? O spiknutí Williama Shakespeara (autora hry Komedie omylů), Brigity Hamvašové (režizérky hry), 19 (to je ovšem včetně mne, měl bych říct 18, ale vem to čert)  znamenitých (a nadšených) herců a kolem deseti zákulisníků (počitač mi říká, že toto slovo neexistuje, ale co on ví?) a několika set diváků (myslím, že si moc nevymýšlím, nazvu-li je rovněž nadšenci), kteří dohromady 20. až 22. dubna v divadle Burnhamthorpské knihovny v  Mississauga vytvořili čtyři představení Komedie omylů, na které jsem (a samozřejmě v tom hraje roli i to, že mi dovolili “blýsknout” se v druhé scéně pěti větami) jako český (nebo chcete-li československý) Toronťan, bezostyšně hrdý.

Čtěte více ZDE »

Být policejním úředníkem má své nástrahy. Vím to na vlastní kůži. Nejsvízelnější úskalí je, že se za každé okolnosti musíte chovat slušně, protože je vaší profesionální povinností vzbuzovat u veřejnosti důvěru v policejní složky. Tudíž zkrátka a dobře nelze nakopnout psíka, se kterým jdete na procházku, protože si ulevil na nohu slečny čekající na tramvaj. Zrovna tak se musíte ovládnout a neseřezat obuškem řidiče, který vám za skandováni přihlížejícího davu “Patří mu to!” v opilství nabořil služební auto. V uniformě i bez ní zásadně nechodíte do hospody na jedno, i když je venku opravdový pařák, nelaškujete s krasavicemi, i když dobře víte, že vaše nažehlená uniforma by zajistila neutuchající rozkoše v jejich náručích. Čtěte více ZDE »

Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen Čtěte více ZDE »

V předchozí lekci jsem vás seznámila s úvodní relaxací, která nám umožní uvolnit se a tím vplout do tranzu. Po uvolnění pak následuje prohloubení tranzu. Dá se toho dosáhnout několika způsoby, ale ten nejběžnější je ten, že si budete představovat nějaké věci, které máte rádi, většinou jsou to scénky z přírody. Kromě vizuální modality je též prospěšné stimulovat ty ostatní, jako třeba hmat, sluch a tak dále. Jestli vám něco, jako třeba voda, působí strach, tak se vyvarujte vizualizace řek, potoků a zaměňte je něčím pro vás příjemnějším, jako loukou nebo lesem. Lidem někdy dělá takováto představivost potíže, ale zeptám li se vás, zdali jste schopni představit si váš dům a věřím, že většina z nás je toho schopna, tak to již úplně stačí na to, aby se vám vizualizace dařila i v hypnóze. Jedna další možnost praxe je ta, že si před oči dáte nějaký předmět a díváte se na něj chvilku a pak zavřete oči a další minutu si ho pak představujete.

Čtěte více ZDE »

Možná, že je v tom i trochu šovinismu. A něco pýchy, že nositelé těch jmen jsou ze stejného hnízda jako já. Ale jestliže ano, pak ten šovinizmus i pýcha jsou u mne docela nevýbojné a krotké odrůdy oněch dost pochybných emocí. Jde spíš o pocit, který cítíme, když se setkáme s něčím mile známým, třeba jako když přijdete na návštěvu a hostitelka před vás položí talíř se škubánkami (které milujete a které  jste už hrozně dlouho nejedli) – ano, to mi už několikrát udělala vzácná žena a navíc intektuál, Eva Mesticová -, prakticky neviditelnými pod závějemi máku smíšeného s cukrem. Něco jako vůně dávného ztraceného domova…

Čtěte více ZDE »

Na 18. března 2012 jsem si uložil zúčastnit se mše v torontském slovenském evangelickém kostele sv. Pavla (obyčejně začne v 10:45 a končí ve 12:30) a také valné hromady torontské odbočky Českého a slovenského sdružení v Kanadě, plánované přesně na okamžik, kdy měla mše skončit. Bohužel ve společenské místnosti domu, v němž má rezidenci předsedkyně torontské odbočky, Radmila Locherová, od kostela ‘tramvajově’ vzdálené nějakých 40 minut. Tohle je možná dobrý okamžik říci několik slov, proč – ačkoliv mi nebyl dán dar víry – chodím do kostela (i když nepravidelně), a proč jednou jdu k pastoru Ladislavu P. Kozákovi a jindy do katolického kostela sv. Václava, k Otci Liboru Švorčíkovi, Čtěte více ZDE »

V době od 16. ledna – 11. února 2012 jsem s manželkou podnikl cestu do Jižní Ameriky na trase Ottawa-Toronto-Sao Paulo-Rio de Janeiro (letadlem) – Montevideo-Buenos Aires-Falklandské ostrovy-Cape Horn-Ushuaia-Punta Arenas-Valparaiso (lodí celkem

4 485 námořních mílí, což je 8 306 km) – Santiago de Chile (autobusem) – Buenos Aires-Toronto-Ottawa (letadlem).

Setkali jsme se také s českými Jihoameričany, tak čtenáře to snad bude zajímat, stejně jako cesta jako taková.

***

Buenos Aires

Druhý den loď vjela do přístavu v Buenos Aires, které je druhé největší město v Jižní Americe po Sao Paulu, s 6 miliony a 13 miliony obyvatel v metropolitní oblasti, Čtěte více ZDE »

Jednoho dne přišel mezi nás. Na tuto Zem. Dítě nevinnosti, posel lásky. Přišel z jiné planety. Malý chlapec jako každý jiný, ale zdaleka ne jako každý jiný. Byl výjimečný, měl dar vnímavosti. V každém kroku, v každém pohybu slyšel hudbu. Byl svobodný volný jako pták. Zdálo se, že v jeho těle sestoupil na Zem Bůh. Přišel a jeho maminka se ho ujala. Přijala ho. Neznámého cizince. Přijala ho do klubka svých dětí, aby si s nimi hrál. Podívala se mu do očí a on v jejích očích viděl jen lásku. Ona doufala, že bude mít šťastné dětství, ale okolnosti mu nedovolovaly vychutnat slunné dny, smích bezstarostných her.

Čtěte více ZDE »

(Setkání dvou vln jedné generace)

Únor 1948 vynesl na břeh různé vlny: vlnu pachatelů února, strůjců popravy Milady Horákové a Heliodora Píky, zničení vesnice, vlnu Gottwaldů, Zápotockých, Nejedlých…; vlnu lidí, kteří v různém rozsahu na své kůži okusili blahodárnost režimu a některým se podařilo uprchnout; a vlnu někdy idealistů a jindy prospěchářů, kteří v únoru a dlouhou dobu po únoru, vědomě (a někdy snad nevědomě) dělali stafáž pachatelům a pokračovatelům února, z nichž někteří později (hlavně po 21. srpnu1968) se s komunizmem rozešli a často se zasloužili o zhroucení komunizmu ve své zemi. Čtěte více ZDE »

Sidonie Nádherná z Borutína – když jsem to jméno slyšela poprvé, myslela jsem si, že jde o umělecký pseudonym. Tak neskutečné mi připadalo. Mnohem později jsem zjistila, že to jméno je esencí osobnosti jeho nositelky, vzdělané ženy s empatickou, uměnímilovnou duší, která k nám dodnes skrytě promlouvá prostřednictvím Rainera Maria Rilkeho a Karla Krause.

„Sidi“ přišla na svět 1. 12. 1885 ve Vrchotových Janovicích spolu se svým dvojčetem, bratrem Carlem (Charliem). Trojici sourozenců doplňoval o dva roky starší Jan (Johannes). Otec rodiny Karel Nádherný a jeho žena Amélie patřili k tzv. „nové“ šlechtě. Zámek a velkostatek ve Vrchotových Janovicích, včetně okolních pozemků, Čtěte více ZDE »

Austrálie má pro Čechy zvláštní kouzlo

Ročně jich sem míří několik stovek s různými cíli: ochutnat jinakost, naučit se angličtinu, najít sám sebe, možná začít nový život nebo rovnou od všeho trochu. Patřím k nim i já. Třetí měsíc žiju v Sydney, bezesporu jednom z nejkrásnějších měst světa. Je málo složitějších úkolů, než popsat po tak krátké době život tak daleko od domova. Nemám proto ambici psát text o Austrálii podložený fakty a sáhodlouhými citacemi. Chtěla bych jen zprostředkovat pocit svůj a pocity lidí, které jsem tady zatím stihla poznat.

Čtěte více ZDE »

Hey, True blue, is it me and you
Is it mum and dad, is it a Cockatoo
Is it standin’ by your mate when she’s in a fight
Or just vegemite
True-ue-ue blue…

- charakteristicky zabarvený hlas australského country zpěváka Johna Williamsona zazní z ničeho nic do éteru a okolí se udiveně rozhlíží.  Připomínkou, kým jsme v Austrálii, není nikdo jiný, než má čechoaustralská maličkost.  Zalovím provinile v kapse pro svůj „vlastenecky“ vyzvánějící mobil.  V Praze mi zní jako uvítací melodie Smetanova Vltava.  Tož v Melbourne – True-ue-ue blue…

Čtěte více ZDE »

Gizelle Kerney  96

Nevím (a moc by mne to zajímalo), kolik je mezi námi lidí, kteří se tváří v tvář setkali s prvním československým prezidentem. Ale vím, že jedním z nich byla Gizelle, která se svým otcem, regionálním hejtmanem Aladarem Ondrejkovičovem, každoročně na podzim spolu s ostatními hejtmany a jejich rodinami navštívili prezidenta Masaryka v jeho letním sídle v Topolčiankách a ještě si pamatuje, jak pan prezident držel hrnek s kávou (v obou dlaních), a když ho napodobovala a maminka ji kritizovala, odvolala se na svůj prezidentský vzor. Topolčianský zámek nebyl jen tak všelijaký zámek. Do roku 1918 byl jednou z rezidencí rakousko-uherského císaře, Čtěte více ZDE »

Extrémní mráz počátku února pomohl trochu rozehřát křest nové knížečky Evy Střížovské, v níž vydává svědectví o své cestě mezi rázovité krajany v Texasu. Howdy from Texas II je pokračováním stejnojmenného prvního dílu a můžeme prozradit, že se chystá i díl třetí. „Howdyho“ doprovodil do života v pondělí 6. 2. 2012 v pražském Americkém centru také pěkný dokument Mirka Konvaliny o Češích v Texasu.

A co dodat? Snad jen to, že na světě naštěstí existují lidé, kteří jakoby neznali slovo NEJDE. Mezi ně rozhodně patří Eva Střížovká. Přes dvacet let zarputile vydávala v divoce se vyvíjejícím českém kapitalismu časopis Český dialog. Pro „normálního vydavatele“ by to dávno nešlo, Eva dokázala, že šlo. Avšak než se Eva pustila do zahraničních Čechů, působila 30 let jako hudební publicistka – miluje jazz – tudíž je nasnadě, že za totality objížděla s kamarády z Jazzové sekce Mezinárodní jazzové festivaly – Varšava, Budapešť, Bratislava. Čtěte více ZDE »

Letošní výstava (od 4. do 26. února 2012) Marie Gabánkové v torontské galerii Loop (jíž je Maria jedním ze zakládajících členů) je do určité míry tématicky pokračováním její loňské květnové výstavy Podobenství těla v Hradci Králové pod záštitou kanadské velvyslankyně v České republice, Valerie Raymond.

Maria výstavu sdílí s Libby Hague, torontskou umělkyní, promovanou absolventkou fine arts programme na Concordia University v Montrealu, mezi jejíž samostatné výstavy patří Sympathetic Connections v minulém roce v Art Gallery of Ontario a v roce 2010 výstava s kouzelným názvem We were young and still believed in heaven (Byli jsme mladí a ještě věřili v nebe) v Gallerie Circuaire v Montrealu.

Čtěte více ZDE »

1. část ROZHOVORU

Není to trochu zvláštní, že nejdál dohlédne člověk se zavřenýma očima? Kolik dimenzí, kolik barev a vrstev má kupříkladu sen a kolik unese nálad! Člověk vidí, slyší, ale zároveň i cítí a ochutnává. Jazykem a hmatem. Ve snu se můžeme stát současně hrdiny i diváky a dokonce proroky. Vidíme za roh, čteme a kotnrolujeme myšlenky, slyšíme trávu růst a víme, co si švitoří vrabci.

Blanka Kubešová, Brácha Jerry, nakladatelství Eroika, 2009

 Kdo jiný by mohl lépe vystihnout obrazotvornou mysl Jaromíra Kubiase, alias Jerryho než jeho sestra, spisovatelka Blanka Kubešová, již bratrova bujná povaha inspirovala k napsání hned dvou knih? Čtěte více ZDE »

Není tomu tak dávno, co v CF vyšel článek dr. J. Čermáka pějící chválu na Kanadu. Byla to chvála zasloužená, ale coby mnohaletý obyvatel dvou kanadských provincií, Manitoby a nyní Britské Kolumbie, dovolím si k páně Čermákově článku dodat následující poznatky:

Úvodem … jsme Kanadě vděčni za vlídné přijetí a možnost žít tady svůj život podle svých schopností a možností. Pokud mohu mluvit za sebe, myslím, že v málokteré zemi, ledaže bych měl veliké štěstí, a nebo byl schopný businessman, mohl bych odejít do důchodu značně dříve než je běžně ve světě zvykem. V Kanadě to možné bylo.

Čtěte více ZDE »

(Jiří Voskovec & Jan Werich: Korespondence I (1945–1962, II (1963–1968), III (1969-1980), nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových., 2007-08, 2010)

„SRANDA PŘESTÁVÁ, A TO BOHUŽEL ČASTO, HUMOR NIKDY. ZTRATÍME-LI SMYSL PRO HUMOR, COŽ SE NÁM BOHUŽEL TAKY STÁVÁ ČASTO, MAJÍ Z NÁS SRANDU TI, CO SI HUMOR ZACHOVALI.“

(Jiří Voskovec)

***

Život je plný paradoxů a všechno se vším souvisí. Tak se stalo, že jsem cestu ke třídílnému knižnímu vydání korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha našla prostřednictvím divadelní inscenace brněnské Reduty s názvem „Korespondence V+W“.

Čtěte více ZDE »

Montrealští Alena a Ludvik Martinů nejsou jen tak nějaká manželská dvojice. O Ludvíku Martinů jsme psali před časem. Ludvík je brilantní akademik s praktickým zaměřením, který na montrealské McGill University organizuje mezinárodní středisko výzkumu. A teď nadešel čas pro Alenu, šéfredaktorku Montrealského časopisu “Věstník”, aby ukázala, že i k ní byly sudičky laskavé a obdařily ji nevšedním talentem. K tomu, aby se svými dary pochlubila, zřejmě přispěla zcela drobná prozaická skutečnost: šuplíky její pracovny, které plnila svou literární tvorbou (začala tvořit před pěknou řádkou let) začaly přetékat rukopisy, povídkami, romány, filosofickými úvahami, a tak bylo třeba něco podniknout. Třeba proměnit některý z těch rukopisů v knížku. A když už knížku, tak v jazyku, kterým obcuje celý svět, v angličtině.

Čtěte více ZDE »

Začátkem října se v Senátu uskutečnila konference Migrace a česká společnost. Šlo o první pokus shrnout problémy související s migrací – příchodem nových migrantů do ČR, a emigrací – odchodem ze země. Konference se zúčastnili krajané z celého světa. Přinášíme dnes referát, se kterým vystoupila vydavatelka a šéfredaktorka krajanského časopisu Čechoaustralan – Barbara Semenov.

Vážené dámy, vážení pánové!

Již druhý den zde hovoříme o nesmírně obsáhlém tématu migrace. A já si v této souvislosti vzpomínám na nádhernou scénu z filmu Jamese Camerona „Titanic“, Čtěte více ZDE »

Proč si to nepřiznat, ty pravé české Vánoce to ani nemohou být. Nejen že v prosinci je Austrálie již téměř uprostřed léta, s letním časem také je den delší, tedy více světla a kdy potom rozsvítit stromeček?

Australské Vánoce, tedy Christmas Day jsou ale vlastně až 25. Prosince. Děti se probudí brzy, neboť samozřejmě očekávají, že Santa Claus již pod stromeček nadělil dárky. Ráno je tedy velice veselé, dárky se rozdávají a potom rodiče chystají veliký a většinou trochu opožděný oběd.

Nu něco docela jiného než si na Vánoce představujeme my. Pečená šunka, krůta, vepřové, jehněčí, různé saláty a nesmí chybět ani krevety nebo ústřice, vždyť jsme v Austrálii. Někde se také rožní maso a rodiny se veselí až do večera. Čtěte více ZDE »

Můj vztah k Aleši Březinovi se vyvíjel (a vlastně dosud vyvíjí) hlemýždí rychlostí. Známe se nejméně dvacet let, jsme spolu v pravidelném styku (hlavně kvůli novinám) a pořád si vykáme. Což je nemalá legrace, už i proto, že já nabízím tykání lidským tvorům starším 15 let a většinou ho přijmou. Nabídl jsem to i Aleši Březinovi a on to s moudrostí, kterou jsem u něho nečekal, nepřijal. A jeho rozhodnutí bylo opravdu moudré. Dejme tomu, že já bych mu poslal článek pro Satellite a on ho strašně zvoral. Kdybychom si tykali, není vyloučeno (i když nepravděpodobno), že bych se do něj navezl výrokem jako: “Ty troubo, cos to udělal za hovadinu s mým článkem.” Když si s někým vykáte a ještě navíc se vzájemně oslovujete příjmením, tak to prostě nejde. K lidem, s kterými si vykáte, musíte být slušní.

Čtěte více ZDE »

Stejně jako v ostatních amerických státech přípravy na vánoční sezonu v Arizoně začínají velmi brzy. Bez přehánění, se to stává již v polovině listopadu. Samozřejmě, první se toho chopí obchodní domy a nákupní střediska. Začne to s výzdobou exterierů a interiérů, ke kterým se připojí do omrzení přehrávané ty nejznámější vánoční melodie.

Současně počnou reklamní a inzertní kampaně jak na televizi, tak i poštou, na které se vyplýtvají tuny papíru. Při popisu vánoční sezony je nutné se zmínit o jedné „komplikaci“.

Je to stará tradice slavená oficiálně již od roku 1789 a sice Thanksgiving- Den díkuvzdání, svátek, který připadá pravidelně ke konci listopadu, tedy asi měsíc před vlastními Vánocemi. Jedná se o záležitost rodinnou, kdy dochází ke „stěhování národů“ Je to čas, kdy rodiny se snaží být dohromady, a tak se sjíždějí ze všech koutů Spojených států se pospolu radovat a hodovat při elaborátně připravovaném pečeném krocanu. Dalo by se říct, že je to taková generálka na Vánoce, kdy se podobný hodokvas bude opakovat.

Čtěte více ZDE »

Zdařbůh, sousede! … Zdařbůh, tatínku, zdařbůh, kmotříčku! Zdařbůh, zdařbůh! Zdraví se na potkání broučci v nejznámější knížce Jaroslava Karafiáta. Tak nějak mi to připadalo, když jsme přišli v srpnu šedesát osm do Švýcarska. O Vánocích se k tomu ještě přidává přání šťastných a veselých, a to i při náhodných setkáních a mezi lidmi, kteří se nijak neznají. Jak mi tenhle zvyk kdysi připadal zvláštní a jeho slušnost až poněkud přežitá a zastaralá, tak mi to letos v naší matičce Praze už maličko chybělo. Já vím, není možné srovnávat metropoli s maloměstem, přesto mi ta pražská anonymita a věčný stres, ve kterém není čas na pozdrav, natož minutku sousedského a přátelského pozastavení, spěch, s nímž se většinou pojí i určitá nedůtklivost a nasupenost, už nějak vadí.

Čtěte více ZDE »

Reuters 21. prosince 2011 uveřejnil zajímavé srovnání dnešní ekonomické situace v USA se situací v Kanadě v devadesátých letech.

V roce 1994 agentura Moody degradovala kanadský kredit a titulek úvodníku ve Wall Street Journal Kanadu neomaleně nazval ”Zbankrotovaná Kanada”; úvodník Kanadu popsal jako “čestného člena Třetího světa”. Kanadský dluh se tehdy pohyboval mezi 60 a 70 procenty  (poměr  dluhu k GDP, který v roce 1980 byl 29%, vyletěl  v letech 1993-94 na 67% (v USA ze 40% v roce 2008 na 74% dnes) a Kanada měla těžkosti najít kupce pro své dluhopisy. 

Čtěte více ZDE »

Vánoce jsou v Británii nejoblíbenější svátky a zahrnují tradice, které jdou staré stovky let. Mnoho vánočních zvyků, které vznikly v Británii, byly přijaty i ve Spojených státech.

Vůbec první vánoční pohlednice byla poslána v Anglii ve čtyřicátých letech devatenáctého století a tato tradice se stala nedílnou součástí přípravy na Vánoce. Více než miliarda vánočních přání je poslána ve Velké Británii každý rok, výtěžek mnoha z nich připadne charitám. Doma si pak lidé vystaví přání po celém domě, je jich tolik, že je vyvěsí všude možně po stěnách; já je zase připevním na provázek a rozvěsím kolem oken v obýváku. Dneska však poště konkurují přání posílaná přes internet. Překvapilo mě, že v Anglii si sousedi nepřejí Veselé Vánoce, tak místo toho pár dní před Vánoci oběhnu všechny domy v sousedstvi a hodím jim vánoční přání do schránky.

Čtěte více ZDE »

Německé Vánoce začínají už v říjnu a listopadu – především v obchodech. Objevuje se tam postupně vánoční výzdoba a regály se začínají plnit věcmi vhodnými k výzdobě, či jako dárky. Lidé jsou většinou ještě poměrně klidní, jen ti absolutně organizovaní pečlivci a spořivci už kupují dárky. A ti, kteří se rozhodli strávit Vánoce mimo domov či mimo Evropu, už mají dávno zajištěný pobyt na vyvoleném místě. Doba mezi Vánoci a Novým rokem je tedy pro všechny cestovní kanceláře dobou maximálního stresu a pro zákazníky nejdražším obdobím roku.

Koncem listopadu vyplácí většina firem „ vánoční“, což je často jeden plat navíc. Tímto dnem začíná ten pravý vánoční shon. Obchody se plní lidmi, kteří urputně hledají něco, co jejich rodinní příslušníci nebo přátelé ještě nemají a co by jim mohli darovat. Čtyři neděle před Vánoci začíná Advent. Čtěte více ZDE »

Je to někdy až podivné, snažit se nyní najít v českém kalendáři všechna známá jména. Kdybych třeba bývala neměla dokonce dvě tety Boženy a potom v Austrálii přítelkyni Boženu, mohla bych snad uvěřit, že jméno Božena je opravdu nyní na kalendáři v únoru. Ale já se nenechám obelhat, Božena byla vždycky 29. července. Není to myslím jen to jediné jméno, které bylo přehozeno na jiné datum nebo třeba dokonce vynecháno. Jiná jména zůstala, jsou asi šťastnější. Je to na příklad mé jméno Jana. Ještě před nějakou dobou jsem se domnívala, že není již často užívané, ale jsem překvapená. Hlavně na internetu, při otevření jakýchkoli novin, se toto jméno stále objevuje. Dokonce i zde v Austrálii se objevuje, a tak mě někdy oslovují již správně – Jana – a ne Džána.

Je to již dlouho, kdy jsem napsala článek o písničce „Holčička Jana“  (Pozitivní Noviny 2006). Pro mne to byla, jak se říká, dlouhá „story“, která končila moc hezky. Zásluhu na tom měla přítelkyně z Uherského Hradiště, Jana Rybová.   Čtěte více ZDE »