CzechFolks.com PLUS

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.  Čtěte více ZDE »

Poslední léta života (1989 – 1997)

„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ – OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.

Čtěte více ZDE »

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.   Čtěte více ZDE »

Léta normalizační (1970 – 1989)

Dalším výrazným zlomem v Hrabalově životě byl vývoj po násilně přerušeném obrodném procesu let šedesátých. Tanky „bratrských“ armád zcela změnily život v Československu. Opět jako by se navracela situace po roce 1948. Následovaly čistky, prověrky, pozastavení časopisů, konec možností publikovat. Skončil pokus o demokratizační reformy a nastal návrat k tvrdému autoritativnímu režimu. Navrátila se cenzura, právně sice nezakotvená, o to důmyslněji však propracovaná. Při prověrkách v komunistické straně neprošly statisíce jejích členů, další statisíce přišly o zaměstnání. Jenom zběžné odhady hovoří v této souvislosti o půl milionu občanů. Sto dvacet tisíc lidí zůstalo po srpnu 68 za hranicemi, další odchody následovaly v průběhu 70. let – udává se, že to bylo tři sta tisíc lidí.

Čtěte více ZDE »

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.  Čtěte více ZDE »

Vinárna U Švícka

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, Čtěte více ZDE »

„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí.  Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

***

Nejbližší Kopeckého přátelé pochopitelně zaznamenávali změny v jeho náladách a chování, respektovali je a naučili se s nimi žít. Jinak to ani nešlo, byl prostě takový. A nakonec to byl on sám, kdo čas od času dokázal své chování vysvětlit. Jak můžeme například vidět v dopise manželům Vodičkovým z 5. září 1982:  Čtěte více ZDE »

Genmjr. Antonín Sochor (16. července 1914 – 16. srpna 1950) byl československý voják, nositel Řádu Bílého lva, nositel řádu Hrdina Sovětského svazu a dalších sedmi řádů a čtrnácti vyznamenání celkem pěti různých států. Právě o něm sepsal dlouholetý spisovatel literatury faktu Karel Richter knížku o 230 stranách, kterou nyní vydalo Nakladatelství Marie Tum Praha.

Autor se vrací po 25 letech od vydání knihy Karel Richter + Vlastimil Kožnar Nepřítel na dosah, kterou Naše vojsko v roce 1985 zahajovalo novou edici Velká galerie – o čelných osobnostech čs. zahraničního vojenského odboje. A to proto, aby s odstupem času, který dospěl k demokratickým a svobodným poměrům v naší zemi, „využil možnosti říci naplno, co tenkrát mohlo být jen opatrně naznačeno v povinném rozmezí stanovených ideologických norem i dobově podmíněných názorových omylů, anebo co muselo být zamlčeno…“

Čtěte více ZDE »

Na slunečném kopci

Tentokrát  jsem se za geniem loci vypravil do Severních Čech.  Mířil jsem do míst, kde končí majestátné České středohoří a začínají malebné Lužické Hory. Kraj je to překrásný.  Plný kopců, údolí, potůčků i zákoutí jako stvořených pro zamilované. Nebyl jsem si jist, zda v Novém Boru odbočím správně. Uplynulo již deset dlouhých roků, co jsem tudy jel naposledy.

Čtěte více ZDE »

Z mé poslední návštěvy u Jiřího Wintra-Neprakty, krátce před jeho smrtí (1924-2011) a jeho Daniely Pavlatové (*1962) v pražských Střešovicích, jsem si odnesl mnoho pěkných zážitků a také novou knihu úspěšné dvojice Miroslav Švandrlík – Jiří Winter-Neprakta „Jak to, že jsem tady?“ (234 stran, vydalo nakladatelství Epocha, Praha).

(Z podpisu je vidno, že ruka ilustrátora, malíře a karikaturisty už nebyla tak pevná, ale mohu s jistotou a s jeho paní Danielou prohlásit, že stále denně kreslil do posledních dnů svého života…)

Když jsem psal pro CFC seriál o Řípu, docela lidsky jsem na ni zapomněl. A přece by neměla zapadnout. Je to další originálně a s humorem pojatá historie od pravěku po současnost. Přál bych tuto knížku učitelům dějepisu a zejména pak jejich žákům, aby navzájem věděli, jak také o historii lze vykládat a psát.

Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme kapitolu Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny. 

***

PROMĚNA PŘED JIŘÍM MUCHOU
Miloš Kopecký navzdory tomu, že velice trpěl trémou a svou chorobou a o herectví mluvil leckdy s despektem, toužil přímo bytostně po nejtěžších hereckých úkolech. Nechtěl ale čekat na přízeň osudu, snažil se jít této přízni vstříc. Čtěte více ZDE »

Miloš Kopecký byl jedním z největších herců českého divadla a filmu ve druhé polovině 20. století. Oblíbený milovník života proslul svými zájmy o herectví, literaturu, politiku, ale i o ženy. V ukázce z knihy Pavla Kováře MILOŠ KOPECKÝ Důvěrný portrét (nakladatelství XYZ, Praha 2010), otiskujeme z kapitoly Přátelství. Letos v létě, přesně 22. srpna, si připomeneme hercovy nedožité devadesátiny.

  Čtěte více ZDE »

„Vaše cís. Král. Veličenstvo! Rakouský poddaný, který působí v cizině pro svou vlast, který se nevyhýbal námahám ani obětem při dosažení svého úctyhodného cíle, je opuštěn a nemocný v nehostinné cizině a úzkostně dychtí po milované vlasti.“

Takto se obracel v dopise datovaném v Praze 4.3.1878 dr. František Holub, podepsaný jako ranhojič v Pátku v Čechách, na císaře Františka Josefa I, kdy jej zpravil o tom, že jeho poddaný Emil Holub je v Africe těžce nemocný, opuštěný a bez finančních prostředků.

Čtěte více ZDE »

„Poslední ráj“

Na rozdíl od Palachova rodného domu tady na zdi žádnou pamětní desku neuhlídáte. Není tu a nikdy nebyla. Pořádná cesta sem nevede. Není tu zaveden elektrický proud a pitnou vodu musíte pracně vážit vrzajícím rumpálem ze staré studny.

Mobilní telefon můžete nechat doma, neboť odtud se s ním nikam nedovoláte. A žádný se nedovolá k vám, neboť přilehlé Kouřimecké polesí je spolehlivou clonou pro signál jakéhokoliv telefonního operátora. Zato je tu klid a nevtíravá pohoda. Lišky zde dávají dobrou noc, měsíc sem chodí spát a v létě ten starosvětský poklid občas naruší jen vodáci, na kajacích pokořující místy divokou Berounku, Čtěte více ZDE »

Do velkoryse obnoveného a utěšeně se rozvíjejícího letoviska Studánka u Poláčkova rodného Rychnova nad Kněžnou připravili na sobotu 24. března 2012 organizátoři vskutku důstojnou Poctu Karlu Poláčkovi; těmi organizátory byla firma Matrix Třebešov, která onu Studánku obnovila.

Před vstupem do areálu zaujaly výstavní panely s texty a dokumenty, ve velké hotelové hale expozice fotografií o Poláčkovi a promítání na velké televizní obrazovce. V největším sále areálu pak od 15 hodin běžel tříhodinový program.

Čtěte více ZDE »

Oáza na břehu Berounky

Musím to být obzvláště dobrý pocit, pokud můžete přebývat v obydlí, které si od základů až po střechu postavíte vlastníma rukama. Na pozemku, který vám vyhovuje a v místech, která od dětství máte rád. Každý to nedokáže. Muž, o kterém budou následující řádky, však svůj úkol zvládl.

Hugo Pavel je nejstarší ze tří bratří a současně jediný žijící. Narodil se v Mariánských Lázních jako prvorozený syn manželů Lea a Hermíny Popperových na druhý vánoční svátek roku 1924. Později s rodiči a se dvěma mladšími sourozenci – Jiřím a Otou – žil v Praze, odkud rodinu v době nacistické okupace vystěhovali. Čtěte více ZDE »

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”).  Čtěte více ZDE »

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Čtěte více ZDE »

Před Vánoci při návštěvě Prahy jsem v jednom malém, ale zavedeném antikvariátě v Dlážděné ulici spatřil za výlohou pěkně vyvedenou barevnou litografii, symbolickou formou zobrazující fenomén magické Prahy skrze portréty Karla IV., Rudolfa II., a Franze Kafky. Litografie se mi zamlouvala. Psala se však neděle. A přesto, že byla zlatá, zde měli zavřeno. Proti svým zvyklostem jsem se do stověžaté metropole vypravil hned následujícího dne s jediným cílem – litografii získat. Neuspěl jsem. Pouhých osm minut před mých příchodem byla prodána jinému zájemci.

Čtěte více ZDE »

(Od Zálesní Lhoty ke vnukovi Karla Poláčka po Ludvíka Vaculíka)

Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, narodil se 15. února 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec u Jilemnice. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod číslo 1.

V Rychnově nad Kněžnou byla v listopadu 2003 sundána pamětní deska Jiřímu Šlitrovi z vily nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt. Za půl roku byla v tichosti sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Čtěte více ZDE »

Do rodného domu se již nevrátil

Lidský duch přebývá v lidském těle a, pokud jim toto spojení vychází, prodlévají spolu v harmonii jako dobří přátelé nebo stále zamilovaní manželé. Ovšem i bytost, navenek vystupující ve své fyzické a duchovní jednotě, k vyrovnanému životu nutně potřebuje obydlí, které má rád a ve kterém najde bezpečný přístav po plavbě v rozbouřeném moři lidského společenství. Někdy je tímto Domovem s velkým „D“ rodný dům. Jindy je tím pravým místo, ke kterému našinec přišel až v průběhu života.

Čtěte více ZDE »

Dům, ve kterém Zdena a Josef Škvorecký desítky let žili (a Zdena dosud žije)a tvořili, se nachází v jedné z nejpěknějších torontských čtvrtí: čtvrti domů středního věku s pěkně udržovanými zahrádkami a tu a tam krásným obrovitým stromem. Je to historický dům, nejen proto, že byl poutním místem pro novináře a prominentní návštěvníky z Čech (v únoru 1990 – a to bylo ještě Československo – se tam konala recepce po Havlově vystoupení v Convocation Hall, kde Havel pronesl významný projev k několika tisícům krajanů a byl poctěn čestným doktorátem York University), ale hlavně proto, že byl vydavatelským a redakčním centrem nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Čtěte více ZDE »

Aktivity a tvorba Karla Trinkewitze by vystačily vícero umělcům na několik životů. Pozornost ve slovesném umění vzbudil experimentální poezií a svými svéráznými haiku, jež mají původ v japonské poezii 17. století. Napsal jich na několika tisíc. Verše jsou často spojené s kresbou a jsou plny melancholie z pomíjivosti.

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Čtěte více ZDE »

(27. 9. 1924 – 3. 1. 2012)

S Josefem Škvoreckým a jeho manželkou Zdenou jsem úzce spolupracoval při vydávání časopisu Západ, kdy jsme se scházeli na poradách redakční rady, střídavě u mne, u Škvoreckých, nebo dalších redakčních kolegů. Nešlo jen o pracovní porady, ale i společenská setkání, mnohdy spojená pro veřejnost se čtením textů a přednáškách na různá témata.

Josefa Škvoreckého jsem měl velmi rád pro jeho inteligenci a příjemnou povahu, v mnoha věcech jsme si velmi rozuměli. Níže přikládám příspěvek, který jsem přednesl v jeho rodném Náchodě u příležitosti jeho 80. narozenin.

Josef Škvorecký byl nejen velký český spisovatel, který byl v Čechách oceněn, ale byl také odměněn v roce 1984 kanadskou guvernérskou cenou za literaturu, vedle Řádu Kanady, nejvyššího kanadského vyznamenání. Především to byl ale slušný a inteligentní člověk, jakých je málo. Bude nám přátelům a čtenářům velmi chybět.

Čtěte více ZDE »

(S úctou v den jeho úmrtí o jeho vztahu k Rychnovu nad Kněžnou)

Jeho román Zbabělci (napsaný 1948-1949) vyvolal po vydání v roce 1958 skandál. Připomeňme aspoň my tady, že jejich 4. vydání, které vyšlo 1968 v nakladatelství Naše vojsko s ilustracemi maturanta rychnovského gymnázia 1943 Jiřího Šlitra, bylo za normalizace jako zakázané staženo z knihoven.

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Čtěte více ZDE »

(Jiří Voskovec & Jan Werich: Korespondence I (1945–1962, II (1963–1968), III (1969-1980), nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových., 2007-08, 2010)

„SRANDA PŘESTÁVÁ, A TO BOHUŽEL ČASTO, HUMOR NIKDY. ZTRATÍME-LI SMYSL PRO HUMOR, COŽ SE NÁM BOHUŽEL TAKY STÁVÁ ČASTO, MAJÍ Z NÁS SRANDU TI, CO SI HUMOR ZACHOVALI.“

(Jiří Voskovec)

***

Život je plný paradoxů a všechno se vším souvisí. Tak se stalo, že jsem cestu ke třídílnému knižnímu vydání korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha našla prostřednictvím divadelní inscenace brněnské Reduty s názvem „Korespondence V+W“.

Čtěte více ZDE »

5. 10. 1936 – 18. 12. 2011

Poprvé jsem viděl hru Václava Havla Zahradní slavnost v divadle Na zábradlí na Anenském náměstí blízko Karlova mostu, kam Václav Havel přišel jako 24letý v roce 1960 jako dramaturg spolu s Janem Grossmanem. Předtím jsem viděl vůbec první hru divadla Kdyby tisíc klarinetů, jakož i několik dalších her včetně pantomimy Ladislava Fialky, protože divadlo vzniklo již v roce 1958 hlavně díky Jiřímu Suchému a Ivanu Vyskočilovi.

Byly to průkopnické a romantické doby, kdy bylo příjemné jít do divadla s intelektuálně vybavenou slečnou. V divadle, což snad ještě pamětníci pamatují, bylo původně topeno ve velkých kamnech, které obsluhovalo osazenstvo divadla podle časových možností, protože každý dělal všechno. Čtěte více ZDE »

Václavu Havlovi s láskou

(Tento článek věnuji Václavu Havlovi, neboť vím, že měl Dalajlámu rád)

“Cože? Dalajláma přijede? O tom vůbec nevím!” Tak zněla odpověď na sms odeslanou kamarádovi ze Slovenska, který mne týden před příjezdem Dalajlamy do Prahy o této skutečnosti informoval. Hned jsem začala vyhledávat na internetu, jestli je ta zpráva pravdivá, protože se mi zdálo nemožné, že by taková novina nebyla veřejně publikována. Nenašla jsem téměř nic, kromě stránek Václava Havla na jehož pozvání Dalajláma do Čech přicestoval. Čtěte více ZDE »