CzechFolks.com PLUS

Bydlíme v pěkném, už poněkud letitém domě. Spolu stárneme, pomalu začínají problémy.

Potíže začaly s odpadem v kuchyni. Nejdřív začal jenom pobublávat. Vypozorovali jsme, že když sousedé nad námi perou, náš odpad nastydle pokašlává a ve výlevce se objevuje pěna.

Zvykli jsme si. Jakmile se začnou ozývat  podezřelé zvuky, musíme jít a ucpat odpad zátkou. Tak to fungovalo donedávna.

Jednoho večera, který jsme trávili poklidným poklimbáváním u obrazovky po víkendovém stříhání trávy, okopávání záhonků a jiných chalupářských činnostech, to v kuchyni opět  zaklokotalo.

„Jdi se tam podívat,“ požádala jsem svého muže.

Čtěte více ZDE »

Metoděj

„Nechcete pejska?“ zeptali se svých přátel majitelé fenky čistokrevného francouzského buldočka, která sklízela vavříny na výstavách, „štěňátka budou v dubnu“ dodali. Mladí manželé, rodiče dvou dcer, rádi souhlasili. Tu fenku znali. Byla to opravdu (pokud se to dá o pejskovi s čumáčkem vraženým do hlavy vůbec říct) výstavní krasavice. Tento druh se jim líbil a těšili se, že takového budou mít. Měli už zkušenost s bytovým zlodějem, a proto představa, že za dveřmi bytu bude někdo, kdo mocným hlasem, nebo i ostrými zuby ochrání propříště jejich majetek, jim nebyla proti mysli. Děti byly sdělenou novinkou nadšené a ihned se začaly hádat, jaké bude mít pes jméno.

Čtěte více ZDE »

Ten zájezd byl zaplacen už před půl rokem. Nabízel cestu přes Cáchy, Rotterdam, Gent do Brugg – města-konzervy, jedinečné ukázky zachovalé gotické architektury, která dosud žije a slouží, i návštěvu chrámů a galerií, kde je možno spatřit pozoruhodná díla holandských mistrů vrcholné gotiky, to všechno s odborným výkladem.

V příslušný den jsem vstala před ranním kuropěním, dostavila se na místo odjezdu a usedla vedle své přítelkyně, se kterou jsme se už dávno na této akci smluvily.

Čtěte více ZDE »

Miluji klobouky. Ráda je kupuji, mám jich za svůj život na kontě bezpočet, pár jich ještě pořád chovám ve své skříni v bláhové naději, že je jednou, až bude čas i příležitost, budu i nosit. 

Děje se mi totiž zvláštní věc. Přesto, že klobouk, který se mi zalíbil, nejdříve pečlivě posoudím, vyzkouším, podívám na sebe kritickým okem zleva, zprava, zepředu a pomocí zrcadla i zezadu, dokud si nejsem jista, že mi padne a tentokrát opravdu i sluší, že v něm opravdu mohu mezi lidi. A za pomocí růžových brýlí se v něm už vidím kráčet městem, a přesně vím, ke kterému kabátu, ke kterým šatům se bude nejvíc hodit.  

Rozhodnu se tedy, zaplatím příslušnou částku a v pevné víře odnáším kořist domů. Děje se to takto už dlouhých čtyřicet let. Čtěte více ZDE »

Poněkud nechtěný pes

V této rodině, jinak dobře fungující, trval zásadní rozdíl názorů. Muž si nepřál žádné domácí zvíře. Kočku, ani psa, o křečcích, morčatech a nějakých opeřencích ani nemluvě.

Ale po léta zadržovaná touha mladé paní, která byla z mládí zvyklá na psíka, byla příliš silná. Jednoho dne neodolala, odepsala na inzerát, domluvila se s chovateli, a objednala si jedno čerstvě narozené chlupaté klubíčko. Doufala, že do té doby, než se přiblíží čas, manžela přemluví.

Několikrát zavedla na toto téma řeč. Manžel ale trval na svém a odvolával se na dřívější společnou úmluvu. Mezitím štěně vyrůstalo a ona s rostoucím napětím a trémou očekávala den, kdy jí pošta pejska doručí, Těšila se a bála zároveň.  Čtěte více ZDE »

„No tak, babí, táhni už konečně“ zaznělo už poněkolikáté z úst mého osmiletého vnuka. Jistěže to nebyl pokyn, abych odešla, to jen můj malý společník naléhal, abych už učinila jakýkoli pohyb šachovou figurkou. Už se se mnou nudil.

Začal chodit do šachového kroužku a dosud se mu daří vyhrávat, tak proč si nedopřát tu radost i doma?

Nejdřív mne ovšem musel naučit, kde která figurka má své místo, pak připomenout, co která může a smí. Musel tolerovat, („ale, babíííí!“), že jsem si ze začátku pletla věž se střelcem a krále s dámou, že jsem se zeptala, zda může kůň uskakovat i doprava i doleva. Musel mít se mnou trpělivost. Nebavilo by mne dostat šach hned po čtvrtém tahu, tak přemýšlím. Dlouho, ale stejně mi to není moc platné. Ne, že bych byla pasivní, to ne, promyslím tah, promýšlím se vší poctivostí i snahou i jeho možné protitahy, někdy se mi povede i nějakou jeho figuru získat, ale konec vždycky bývá rychlý a neodvratný.

Čtěte více ZDE »

Příští den není třeba vstávat brzy. Až před polednem se všichni setkáme nedaleko od Rambly (a tu už umíme), tam se máme podívat do zahrady domu, který architekt Gaudí navrhl a postavil pro svého přítele a mecenáše Güella. Před domem je malá fronta, protože návštěvníky dovnitř pouští po malých skupinkách. Zahrada se rekonstruuje, musí nám postačit udivující podzemí a krátký film.

Pak pěšky projdeme starou zástavbou města přes půvabné Garibaldiho náměstí, průchodem a křivolakými uličkami spěcháme za naším uměleckým kritikem a historikem umění do paláce, kde je umístěno Picassovo muzeum. Přiznám se, že i když vím, že Picasso je jedním z největších malířů své doby, já ho dosud jaksi „nemusela“. Po zhlédnutí této velké výstavy jsem mnohé pochopila, mnoho se dozvěděla, mnoho jsem viděla a jsem tomu velmi ráda. Byl to velký zážitek. 

Čtěte více ZDE »

Člověk by měl poznávat. Obzvlášť v případě, když v mládí neměl mnoho možností a v určitých směrech (míněny světové strany) žádnou. To omezení už dávno padlo, povinnosti prořídly, takže pokud jedinec ještě chodí, slyší, vidí, vnímá a pilně šetří, má možností habaděj.

Já jsem tentokrát zvolila Španělsko a, soudíc podle programu, je na co se těšit. Cestovní kancelář nabídla poznávací zájezd do Barcelony a jiných historicky nebo kulturně zajímavých míst. Odjezd v první polovině října, v době, kdy je ve Španělsku ještě léto, ale slunce už tolik nepálí a nevyhání lidi z ulic, ba často skryje svou tvář i do mraků – co víc si může penzista přát? Proto jsme s přítelkyní neotálely, odeslaly přihlášku a začaly šetřit.

Zájezd je koncipován tak, že se v něm budou střídat zážitky rozdílné jako den a noc. Čekají nás kláštery z IX. až XII.století, sakrální umění raného středověku a jako protiklad souborné sbírky malířů Picassa, Dalího a Miróa, a stavby architekta Gaudího. Je dobré to vidět. Je dobré si poopravit mínění vzniklé povrchním soudem neznalce. 

Čtěte více ZDE »

Kongres stomatologů skončil. Poslední neformální večeře, která uzavírá setkání profesních kolegů, probíhala v hotelu s omezeným vstupem veřejnosti a vybaveného vším pohodlím, včetně možnosti lehkých sportovních činností. Tak se stalo, že hlavním aktérem večera se stal zcela nečekaně obyčejný pingpongový stůl.

Příbory docinkaly, odborné debaty u stolů pomalu utichaly, ke slovu se dostaly sklenky s dobrým místním vínem, a jak čas pomalu ubíhal, z přilehlé místnosti se začínalo ozývat jemné ťukání pingpongového míčku.

To jeden mladý lékař neodolal své vášni a vyzýval ke sportovnímu zápolení své kolegy. Nutno říct, že byl úspěšný. Natolik, že řada soupeřů už ztratila chuť prohrávat, pomalu odpadávali a vraceli se na svá místa. Jenomže mladý muž byl v ráži. Povzbuzen svými úspěchy chodil a přemlouval další a další  kolegy k souboji. Zvítězil už mnohokrát, ale ještě neměl dost. Chodil, lákal, vábil jako Siréna.

Čtěte více ZDE »

V rodině, kde před léty vyrůstala malá dívenka, byl jedním z jejích členů pes. Urostlá kokršpanělka byla známá v celé čtvrti rodinných domků a vilek, v níž majitelé psa bydleli. Holčička si s ní ráda hrávala doma i na zahradě, ale dlouhé procházky, které tento – vlastně lovecký pes – vyžaduje, byly spíše záležitostí rodičů nebo prarodičů. Nejčastěji s ní chodila babička, čerstvá důchodkyně, která se střídala s dědou. Otec rodiny to obvykle řešíval tak, že sedl na kolo, hvízdl na psa a jelo se. Pokud se hlavní vycházka konala večer, vzal do ruky baterku, odešli spolu na blízkou louku, kde muž rozsvítil a zavelel „chyť světýlko!“ a pes nadšeně běhal sem a tam, v marné snaze dostihnout neustále unikající „kořist.“

Pejskovi dávno dohořela svíce, zůstala na něj jenom krásná vzpomínka.  Čtěte více ZDE »

Nemocný, kterému přestaly pracovat ledviny, má  dvě možnosti, jak zůstat naživu. Buď musí trvale docházet několikrát týdně na dialyzační oddělení, kde mu napíchnou cévu a připojí ho na umělou ledvinu. Druhou šancí je transplantace.

Všichni dialyzovaní jsou zařazeni do počítačového registru a čekají, až se pro ně najde vhodný „dárce“. Pak následuje operace, při které se voperuje do těla nemocného ledvina člověka, který náhle zemřel a jehož ledvina zůstala nepoškozena. 

Někdy tělo nový orgán odmítne. Ten se musí opět vyjmout a nemocný čeká na svou další šanci. Když se transplantace podaří, člověk je opět zdráv a může znovu žít normální život. Dochází jenom čas od času na lékařskou kontrolu.  

V okénku kartotéky ambulance se objevila další tvář.

„Dobrý den, vaše jméno?“

„Josef Sobotka.“ Čtěte více ZDE »

Instruktorka plávání a vedoucí tohoto prázdninového pobytu zvedla obočí.

„Jak to, že tady bude s babičkou? Tento pobyt je koncipován pro rodiny s dětmi!“

„To se nedá nic dělat, zaplacené to máme, my s manželem nemůžeme, tak se babička uvolila…“ opáčila moje snacha. Nás osmiletý účastník pobytu neříkal nic, stoicky vyčkával, jak přijetí dopadne.

„No tak dobře“, pokrčila rameny mladá žena „teď jděte na večeři, po ní se dozvíte program“. Čtěte více ZDE »

Když si občas pochutnávám na svém oblíbeném jídle, obvykle si vzpomenu…

Jako dítě jsem patřila do čeledi nejedlíků, podčeledi vybíravých. Maso bylo pro mne fuj, omáčky jakbysmet, špenát jsem pozřela jen pod těžkým nátlakem.

Dnes jím s chutí všechno, co talíř nabídne, ale tehdy jsem měla ráda jenom nudle a případně i fleky. Nudle v polévce, nudle s mákem, nudle s tvarohem, nudle s osmaženou cibulkou, flíčky s kapustou, se strouhankou, s vajíčkem a obojí jenom tak, třebas i studené. Nevím, jestli za války či krátce o ní existovaly průmyslově vyráběné těstoviny – patrně ne, já si vzpomínám jenom na ty báječné, doma vyráběné maminčiny těstoviny. Čtěte více ZDE »

Diamantová svatba se slaví zřídka. Oni dva ji oslavili ve zdraví i plné svěžesti. Optimistický starý pán, lidový veršotepec a celoživotní bavič svých nejbližších, kolegů, spolurekreantů či spolucestovatelů, a jeho sečtělá žena, dříve pravá ruka univerzitního profesora lékařské fakulty.

Tento muž jel před mnoha lety na kole, po tehdejších prašných cestách přes celé Slovensko až do středních Čech, aby svou vyvolenou přesvědčil, že spojit život i budoucnost s ním, je to nejlepší, co mladá dívka může udělat.

Prožili spolu život plný všedních radostí i starostí s dětmi, který zpestřovala dobrodružství na společných cestách. Oba byli nadšení turisté, chodili a jezdili, nejdříve s dětmi, pak i sami, kam se jenom dalo. Vychovali spolu dvě dcery. Jedna zůstala i s rodinou v rodném městě, druhá opustila domov, město i zemi a žije v jednom z nejbohatších států Evropy. Po šedesáti letech spokojeného manželství si oba vychutnávali svobodu a poklid „třetího věku“. Čtěte více ZDE »

Již léta kupuji časopis, který na ulicích prodávají lidé, kteří přišli o domov a práci. Když tento prodej začínal, měla jsem, tak jako mnoho jiných, tendenci, dávat těmto potřebným lidem peníze navíc nebo nechat jim časopis pro dalšího zákazníka – chtěla jsem jim pomoct. Vždy jsem si časopis i přečetla, a jak plyne čas, v mnohém jsem se poučila.  

Vím, co to je Kodex prodejce, vím, jak vypadá označení řádného prodavače, poznávám už i několik prodejců, u kterých časopis ráda kupuji.

Jako mnozí jiní jsem se během těch let setkala i s podvraťáckými „vykuky“, kteří časopis nepříjemně vnucovali, a když jim člověk podal peníze, chtěli si ho ponechat s výmluvou na svou výjimečně neutěšenou situaci anebo „neměli drobné“ na vrácení z přesahující částky. Čtěte více ZDE »

Čechy jsou krásné, ale nejsou „mé“, nepocházím odtud, což ovšem neznamená, že bych se nekochala jejich půvabem a krásou. Každý kraj každá oblast má pěkná místa, která lahodí oku na jaře, v létě, na podzim, i v zimě. Český ráj, Hřensko, Vysočina, Polabí, Jizerské hory, Šumava, Krkonoše… Všude jsou krásná místa, která mohou někomu přirůst k srdci.

Já miluji Prahu. Nikoliv však to hlučné velkoměsto s přeplněnými ulicemi, tramvajemi, metrem, množstvím spěchajících, zachmuřených lidí. Míním tím Prahu v létě, v brzkém ránu svátečných dnů, kdy mnoho Pražanů je mimo město a turisté ještě neposnídali. V takové vzácné chvíli je procházka ulicemi a uličkami Malé Strany stoupajícími k Hradu, velmi příjemná. Čtěte více ZDE »

Každý vstřícný čin budiž po zásluze potrestán

„Já nevím, co se mi děje s telefonem“, postěžovala si jednou na podzim naše návštěva, když jsme probírali téma telefonování. Měla potíž. Něco se najednou stalo a ona se nemůže dovolat nikam. Přitom hovory přijímat možné bylo.

„Tak si zavolej svému operátorovi od nás!“

Zavolala, vyslechla si nezbytnou hudební vložku, ale nakonec někdo telefon zvedl. 

„No ano, paní, telefon máte odpojený, protože jste dlužná už za tři měsíce.“ Čtěte více ZDE »

Akademie múzických umění v Praze pro své studenty a pedagogy pravidelně organizovala tématický zájezd, jehož hlavní náplní byly návštěvy proslulých galerií. Uvítali jsme výjimečnou možnost  účastnit se, a těšili se na cestu napříč Evropou. Tehdy se jelo do země sýrů, tulipánů, krásných obrazáren, nesčetných grachtů, zelených nížin i spokojených krav.  

Byl začátek června, začínalo svítat. U Wilsonova nádraží stála skupina rozespalých lidí, kteří se zimomřivě choulili v chladném mrholení. Čtěte více ZDE »

Pátý den vstáváme velmi brzy. Budíček je v pět hodin, abychom naplánovaný dlouhý výlet i návrat z něj do večera stihli. Na dnešek je naplánována stěna Trollů – Trolltindan, o nichž toho moc nevíme. Paní průvodkyně začne tedy pohádkou. Když skončí, jsme o něco chytřejší. Žije to v lesích, potká-li to člověka a on to – tedy trolla uvidí, ten se změní v kámen, nebo rozpadne v prach. Jsou to však tvorové mírní, hodní, naučili se postupně žít u lidských obydlí a prý jsou ochotni i pomáhat. Čtěte více ZDE »

V zemi trolů – letmo přes fjordy, hory a údolí Norska (1)

Začátkem roku 2006 mi zavolala má sestra Hana, s níž se vídám velmi zřídka. Mnohem řidčeji, než bychom si obě přály, ale život už je takový. 

„Chci jet letos s Amazonkami do Norska, nechceš jet s námi?”

„Chci, samozřejmě, že chci” nezaváhala jsem ani okamžik.

Už dlouho jsem si přála prožít s ní pár dní. Letos měla šedesát, a já jí nemohla ani osobně popřát. Přesto, že ač jsme obě už v důchodu, nějak se nám ty volné termíny nepřekrývají…  Čtěte více ZDE »

„Dobře vám tak,” pravili naši mladí, když jsme o jedněch Vánocích pod stromečkem objevili velkou krabici, ve které byl dárek pro nás.
„Copak to se dělá, kupovat si takovou věc před Vánoci? Co s tím teď budete dělat?
Zůstali jsme jako opařeni. Na dně krabice, pečlivě zabalená, ležela nová, barevná, inkoustová tiskárna.

Před pár dny, jsme si totiž pořídili postarší „laserovku”. Nebyla levná, to tyhle tiskárny nejsou, ale tiskne spolehlivě a její náplň prý se zárukou vydrží tři tisíce kopií. Když jsme před koupí studovali nabídky a radili se s odborníky, byla nám doporučena právě tahle.
Inkoustová tiskárna, která na nás teď juká z krabice, je nepoměrně levnější. V prospektu se však praví, že „provoz je poněkud dražší.” Čtěte více ZDE »

Když můj syn dospěl do věku, kdy dítě zatouží mít doma živé zvíře, přistěhovaly se do naší malé dvougarsonky nejdříve rybičky. Akvárium bylo malé a naše péče o ně se ukázala nedokonalá. Scházely nám všechny vlastnosti i trpělivost úspěšných chovatelů a za naši neschopnost zaplatilo malé pestrobarevné hejno krutou daň. Nakonec přežila jenom jedna malá gubka – paví očko. Přivzali jsme ji do rodiny a dali jsme ji jméno. Emílie byla sice nadále krmena v pravidelných intervalech, přesto spokojená nebyla. Čas od času se pokoušela vyskočit z vody ven. Čtěte více ZDE »

Kromě andulky, která už byla dávnou minulostí, nevlastnili mí přátelé nikdy žádné zvíře, přesto se k nim stahovali psi ze širokého okolí. V chatové oblasti, kam pravidelně jezdili, rovněž tak pravidelně k nim přicházeli na návštěvu psi Ferda, Lolina, Pajda, ovčák Laura i mohutný boxer Red. Každý zvlášť přišel pozdravit svoje víkendové „páníčky”, nechal se podrbat, některý vyprázdnil misku se žrádlem a nejvěrnější Ferda čas od času i přespal na rohožce před jejich dveřmi.

Nepopřávali jenom pocestným pejskům. Na blízkém stromě měli krmítko, které pravidelně plnili a odměnou jim bylo krásné ptačí hemejření, švitoření a střídání různých druhů opeřenců v zastřešeném jídelním domečku.  Čtěte více ZDE »