CzechFolks.com PLUS

Bude tomu patrně téměř půl století od doby, kdy jsem v některém z pražských kin zhlédl film „Město jako Alice“ s Petrem Finchem v hlavní roli. Kdyby mně někdo tehdy řekl, že se do tohoto města, v samém středu australského kontinentu, jednoho dne podívám, považoval bych ho za nevalného proroka, nechci-li říci za blázna. A přece se tomu tak stalo.

Můj syn a snacha, kteří se vypravili napříč Austrálií do vzdáleného Darwinu, nám nabídli, že bychom se s nimi mohli sejít na týden v „rudém centru Austrálie“, zhlédnout pověstný Ayers Rock, Čtěte více ZDE »

Prožíváme určitě nejkrásnější roční období! Ty první týdny se jmenují „babí léto“. Pořád je ještě teplo, ti zmrzlejší už nakupují zimní oblečení, my tvrdohlaví se tváříme, že říjen je vlastně ještě září a do listopadu daleko. Ach jo – není! Ale každý den bez deště je dárkem z nebe, protože ani jaro nemá pro nás tolik barev, tolik vůní a tvarů. Jen se podívejte na talíř s jablíčky! A jestli to nejsou ta dokonalá naleštěná jablka ze supermarketu, tím líp. Ta z vaší zahrady jsou trošku šišatá, na slupce mají drobné flíčky – ale voní tak, jak to žádný Dior neumí! Čtěte více ZDE »

Ty úděsné katastrofy, jež nabyly v posledním desetiletí nebývalou měrou na intensitě a ničí vesnice a města na celém světě od Peru přes Austrálii, Čínu, Indii, Pákistán, Rusko až po Evropu, nepamatují ani jejich nejstarší obyvatelé.

V minulých stoletích sice také byly povodně, požáry a jiné katastrofy, zejména zemětřesení a erupce sopek, ale žádná na tolika místech světa v takovém krátkém časovém sledu, tak říkajíc současně. To, co se v poslední době událo a vlastně pořád ještě děje, je neočekávaným a tragickým osudem milionů lidí v desítkách zemí této planety. 

Čtěte více ZDE »

Máj – měsíc lásky – je vhodnou příležitostí k připomínce, že letošní rok je rokem bohatým na slavná výročí. Druhého července si nejen v literárních kruzích vzpomeneme na 80. výročí narození spisovatele Oty Pavla, o kterém Jan Werich prohlásil, že kdyby Pavel psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět. Nadto v listopadu oslavíme další významné jubileum – 200. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie.

Intermezzo I.

„S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu. Byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán….

(15. července 1833: Úryvek z Máchova dopisu, adresovaného dívce, jejíž totožnost se nepodařilo odhalit) Čtěte více ZDE »

Tismice nedaleko Českého Brodu jsou poprvé zmiňovány teprve v roce 1295 v souvislosti s jejich vlastníky Mikulášem a Zdislavem z Tismic. Vesnice by dnes byla patrně neznámá nebýt místního kostela. Turisty poněkud opomíjená románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie je ale jednou z nejvýznamnějších architektonických památek České republiky, řadí se i mezi význačné stavby celé Evropy.

Loni byla zahájena potřebná rekonstrukce chrámu, její součástí je podrobný archeologický průzkum celé lokality. Věnuje se mu PhDr. Jan Frolík, vedoucí Oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu Akademie věd České republiky.

Co vlastně v Tismicích probíhá a co od výzkumu očekáváte?

V Tismicích probíhá podobná akce jako v nedalekých Žabonosech, odvodnění a statické zabezpečení kostela. Čtěte více ZDE »

Jarní cukání a ožívání jde s prodlužováním dnů ruku v ruce. Letos jsem jarnímu pobláznění neušla. Kdyby šlo o to, že by se mi zapalovala lýtka, s tím bych si rady věděla. Leč se to “vrazilo” někam, kde jsem to nečekala. V hlavě se mi začaly líhnout představy o tom, jak letos tu zahrádku, která v roce loňském pro samé přestavování domečku byla zanedbána, zvelebím a zkrášlím. Vždyť je to tím pádem můj první zahradníkův rok. A doufám, že ačkoli na poli obdělávání půdy a odborné péče o rostlinstvo jsem laikem, projeví se ve mně geny zděděné po otci, který coby VŠ rostlinář měl herbář i pěstební postupy v hlavě jako v databance.

Čtěte více ZDE »

Někdo na osud věří, jiný ne. Abych se přiznal, já osobně ani nevím, do které z těchto dvou skupin bych se měl zařadit! Skutečností ale zůstává, že ty mé nejoblíbenější oblasti v Čechách se docela podivuhodně proplétaly. A to nejen místně ale i časově. A tak asi před čtyřiceti lety vstoupilo velmi mile do mého života místo, které je vzdušnou čarou vzdálené jen asi dvacet a po silnicích něco přes třicet kilometrů od rodiště mého tatínka poblíž Příbrami, kam jsme často jezdili za války.   

Někdy v roce 1968 náš Český hydrometeorologický ústav nejprve pronajal a později pak odkoupil pár původně provizorních přízemních domků na okraji malé osady Žebrákov, poblíž nedávno (1962) dokončené vodní nádrže u Orlíka. Původně to byly ubikace dělníků, kteří stavěli novou silnici s menším mostem přes Žebrákovský potok. Tento krátký potůček se vlévá do přehradní nádrže proti nádhernému zámku Orlík. Čtěte více ZDE »

Palikir na ostrově Pohnepei je, jak víte nebo nevíte, hlavní město státu Mikronésie. Ten sestává ze čtyř hlavních ostrovů a dalších 607 menších či malých a všeho všudy tam žije 107 tisíc obyvatel. Do roku 1918 to byla německá kolonie, na mapě toto tichomořské souostroví s tropickým počasím bohatým na tajfuny najdete jenom kousek na sever od Papuy Nové Guineje. Mikronéský prezident se obrátil koncem minulého roku na vládu České republiky, aby se mohl zúčastnit plánování na modernizaci uhelné elektrárny v Prunéřově u Chomutova. České ministerstvo životního prostředí odpovědělo, že přihlédne k mikronéským připomínkám. Ještě musím dodat, že prunéřovská elektrárna patří mezi dvacet nejobávanějších evropských zdrojů emisí oxidu uhelnatého, který se silně podílí na složení skleníkových plynů. A již víte, na čem jste. V lednu pak Mikronésie požádala o zákaz přestavby elektrárny. Jestliže republika nevyhoví, souostroví hrozí zatopení, jestliže vyhoví, hrozí občanům Chomutova, Kadaně a Klášterce umrznutí, píše zpravodajství Aktuálně.cz.

Čtěte více ZDE »

Oheň a voda mohou způsobit největší katastrofy na naší planetě. Mezi ně patří i děsivé požáry v Austrálii ve státu Victoria. Včera tomu byl právě jeden rok, co skončily. Je strašné a nemorální, že člověka zajímají pouze katastrofy a neštěstí - jiné události, které jsou na naší Modré planetě pozitivního rázu, ho snad ani nezajímají. Snímky, které má možnost náš čtenář zhlédnout, jen dokazují, jakou Příroda dovede být mocnou čarodějkou – dalo by se to nazvat ”Z mrtvých vstání”.   

Čtěte více ZDE »

O místech trvalého pobytu, jak známo, nerozhodují děti, ale rodiče. A tak dalším, po všech stránkách nezapomenutelným místem mého už vlastně pubertálního mládí, se stala další brána, tentokrát brána do Krkonoš – Vrchlabí. A hned na začátek musím přiznat, že o mou přízeň muselo toto město s rodným Jičínem dlouho bojovat a o maminčinu přízeň ještě déle! Za to, že si některé místo zamilujete, může nejen jeho krása a zajímavosti, ale také zejména to, co jste tam prožili a jaké lidi jste tam poznali.

Čtěte více ZDE »

Letošní zimu neuvěřitelná sněhová nadílka neminula ani teplé jihovýchodní pobřeží Anglie, a tak se moji synové konečně po deseti letech dočkali toho, že jim na týden zavřeli školu. Nemuseli tedy závidět svým kamarádům ze severu, kde školy bývají pravidelně zavřené každý rok kvůli sněhovým vánicím. Mé přítelkyně nevěřily, že se na Britských Ostrovech skoro všechno zastaví, doma v Čechách chodí přece děti do školy, i když napadne víc jak půl metru sněhu. Problém tkví samozřejmě v tom, že Angličani nevědí, jak si s tím vším počít. Bílý povlak nikdy déle než den nebo dva nevydrží, tím pádem v odklízení sněhu nemají žádnou praxi. 

  
Jedna výhoda teplejšího klimatu je ta, že nemusím zařizovat každý rok nové lyžařské vybavení pro své ratolesti, ale mně samotné se po lyžích začalo stýskat. Když moji kluci měli minulý rok první lekce lyžování na umělém sněhu, tak jsem se nad nimi mohla konečně  vytahovat, že mi jde něco lépe než jim. Ale říkala jsem jim, aby si z toho nic nedělali, protože i mně to trvalo dobrých deset let, než se ze mě stal lyžařský expert.

Čtěte více ZDE »

Omlouvám se panu Čapkovi, že jsem si vypůjčil název jeho divadelní hry, snad by mi to odpustil a slibuji, že nechám všechnu ostatní hmyzí čeládku na pokoji a zaměřím se pouze na okřídlený hmyz, který symbolizuje více jak cokoli jiného – australské léto – na cikády.

Spolehlivé prameny uvádějí, že z dvou tisícovek druhů tohoto hmyzu, rozšířených po světě, zhruba 220 druhů zvolilo za svůj domov právě Austrálii. Mnohý z těchto v Austálii žijících druhů dostal kromě svého latinského pojmenování i domácí jména, většinou prý přidělená před mnoha a mnoha lety dětmi, horlivými sběrateli cikád, jména potom věrně tradovaná z generace na generaci. Čtěte více ZDE »

Je buď bohužel nebo možná i bohudík velmi nevděčné vytipovat místo, které je vám nemilejší. Těch míst je totiž jistě několik habadějů. Na některá během svého života člověk trochu zapomene a další nová – také velmi milá místa – naopak nalezne. Na místo svého rodiště však asi musí s láskou a často i s dojetím vzpomínat každý. 15 stupňů 22 minut východní délky, 50 stupňů 26 minut severní šířky – okolí tohoto zeměpisného bodu s nadmořskou výškou kolem 280 metrů – to je ta má oáza, na kterou určitě nikdy nezapomenu. Nebudu napínat, je to můj rodný Jičín.  

Čtěte více ZDE »

…léta páně 2010 se v měsíci lednu v městě Kolíně v Polabské kotlině roztrhla nebeská duchna. Již se přesně neví, který čerchmant zrovinka spěchal a rohem o spodní cípek nacpané peřiny zavadil, ale pravdou je, že se peří vysypalo na vše, co venku zůstalo nezakryto. Sníh, hustě rozsypaný po kraji, pokryl silnou vrstvou střechy, ploty, silnice, gumokolná vozítka, vlakové soupravy, děti před domem a vůbec vše, co bylo možné pokrýt. Když byla peřina téměř prázdná, uznali Nebešští, že je možné ji na chvilku zašít. Aby jim peří někdo na Zemi nerozfoukal, stmelili je na nějaký čas mrazivým vzduchem.

Kolínští však nevěděli, co s nečekanou nadílkou počít. Někteří to vzali zgruntu a proházeli si svou cestu lopatami, hrably i košťaty aby tak mohli jet za svým denním chlebem. Ti, kteří se museli spolehnout na vlaky, měli na vše času dost, protože vlaky byly zpožděné a některé ani nejely. Slabší povahy přiložily do kamen a nikam nevyjížděly.

Čtěte více ZDE »

Brána Krkonoš, místo, ze kterého je možné vyrážet na hřebeny, do hlubokých lesů nebo jen tak šlapat po březích potoků či řeky. Pocestného nezaskočí ani nevlídné počasí, město nabízí nejednu kulturní aktivitu, dvě muzea i zajímavou soukromou galerii. Vrchlabí má cosi do sebe, když svítí slunce, klesne mlha, padá déšť nebo sníh. Za denního světla se město usmívá, v noci vypadá zamyšleně, často i zasněně.

První lidé začali do divokých pralesů pronikat již ve třináctém století, nejprve přicházeli hledači kovů a drahých kamenů. Byli úspěšní, a tak se postupně začali  objevovat horníci a dřevorubci, kteří svá sídla budovali obvykle okolo zemských stezek. Čtěte více ZDE »

Nejkritičtější dny Vánoc pomalu míjely. Přežili jsme bez potíží se žlučníkem, žaludkem a dalšími ohroženými orgány Štěpána a zdálo se, že před námi již není žádná katastrofa.

„Stejně je to podezřelý,“ pronesl po setmění vedle na stromku hořících svíček otec.

„Ani obyčejná kapří kost nikomu nezůstala viset v krku… Já mám pocit, že se ještě něco musí semlejt, taková třeba jen malá povánoční katastrofa; třeba by mohl přijet strejda Pavel na Silvestra.“ Strejda Pavel byla , rodinným slangem řečeno, kráčející katastrofa, jeho nápady děsivé a strejda je ještě ke všemu většinou realizoval. Stále se třeba vzpomínalo, jak loni na Silvestra usoudil, že jde o svátek nudný a nezajímavý, že daleko půvabnější by bylo oslavit s koncem roku všechna významná výročí. Čtěte více ZDE »

Vltava je zatím ještě Studená, více než řeku připomíná lepší potok, protéká místy, kam před pár roky obyčejný smrtelník vstoupil jen velice těžko. Okolo řeky jezdí vláček, dříve posádky musely být pečlivě prověřeny, dostávaly se přece téměř ke zlým imperialistům. Železniční trať sice předělovala masivní kovová vrata, ale ostražitosti přece není nikdy dost. Rychlíky tehdy jezdily z Prahy do Volar, ale vybrané na přání vojenských pánů zajížděly až k hranicím do Nového údolí.

Do Stožce je nekratší cesta přes známý Soumarský most. Lesní silnička nás dovede do Českých Žlebů, které se probouzejí po dlouholeté izolaci způsobené těsnou blízkostí hranic, byly jednou z nejodlehlejších šumavských osad. Ve středověku zde procházela hlavní trasa Zlaté stezky z Pasova do Prachatic, na její stopy můžeme ještě dnes v okolí narazit. Osada, jejíž jméno je odvozováno od koryt, žlebů, ze kterých se napájeli soumaři, je ale písemně zmiňovaná až r.1709. České Žleby se zapsaly i do historie celkem nedávné. Nedaleko osady v září 1950 zahynul bratr krále Šumavy, Bohumil Hasil, když se společně pokusili přes hranice převést Bohumilova syna. Rozstřílené tělo je pohřbeno ze zdí hřbitova, pohraničníci byli „zaslouženě“ odměněni dovolenkami.

Čtěte více ZDE »

Cesta od Vitic vede zčásti pod kopcem správně nazývaným Lipská hora. Do hory má sice daleko, ale je známější, než mnohé, podstatně vyšší vrcholky. Proslavila se 30. května 1434 bitvou mezi koalicí katolíků a umírněných kališníků a radikálních husitských vojsk. Obě strany při vzájemném střetnutí používaly tradiční husitskou výzbroj i taktiku, výsledek bitvy je dostatečně známý.

Radikální husté v čele s Prokopem Holým se opevnili ve vozové hradbě a vyčkávali útoku koaličních sil. Ty, po předstíraném útoku, začaly jakoby zmateně ustupovat, radikálové otevřeli vozovou hradbu a vyrazili pronásledovat ustupující. Čtěte více ZDE »

Kocoura Mikeše z dětské četby známe všichni, kde se Mikeš i jeho autor narodili, zatím nevíme. Vesničku z obrázků Josefa Lady poznáme zdaleka. V okolí se změnilo mnohé, ale její stěžejní motiv, kostelík přehlížející širou krajinu zůstává stále stejně pohádkový.

Do Hrusic nejsnáze dorazíme po žluté značce z Mirošovic. Cesta pojmenovaná po mluvícím kocourkovi začíná na Horusické návsi, a pokud po ní vykročíme, čeká nás do cíle v Říčanech rovných dvacet kilometrů. Na vyznačených zastávkách se dočteme o jednotlivých příhodách putujícího Mikeše, děti mohou v předem určených místech obdržet razítka a v cíli za ně získat hezkou odměnu.

Čtěte více ZDE »

Obec, vlastně větší vesnice Jakub, leží ve stínu slavné Kutné Hory již mimo pásmo kopců, okolní krajina se vzhledem blíží k Polabí. Na konci poklidného náměstíčka, v místech, kde by nezasvěcený jen těžko hledal něco zajímavého, je ale stavba, jakou jinde nenajdeme. Kostel svatého Jakuba pochází z dvanáctého století a jižní stěna je vyzdobena unikátními románskými plastikami.

Obcházíme trochu tajemnou stavbu z lomového kamene, v západní stěně, ve výšce přibližně prvního patra, je vidět náznak někdejších dveří… Navazovala na ně krytá chodba a umožňovala pohodlný přístup panstva z přilehlé, dnes již zaniklé tvrze přímo na kostelní kůr.  

Čtěte více ZDE »

Z Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna. Cesta není strmá, vede po ní i cyklotrasa, k odpočinku nabízí několik laviček. Romantické duše ale spíše přilákají jezírka v zatopených lomech, na březích mohu s trochou fantazie vyhlížet skupinku vojáků připravenou k boji. Občas ji skutečně potkají, to když při výročí bitvy kluby vojenské historie pořádají vzpomínkovou akci.

Čtěte více ZDE »

Hořice v Podkrkonoší jsme si spolu již prohlédli, ale okolí určitě stojí za další návštěvu. Podíváme se na zajímavou rozhlednu a ještě ochutnáme místní cukrářské speciality. Hořické trubičky jistě znáte, na něco zajímavého však narazíme i ve vedlejším městečku.

Z náměstí v Hořicích se vypravíme po červené turistické značce která nás dovede na hřeben Hořického chlumu k Hlohové kapli. Pod větvemi mohutné lípy stojí od roku 1826, kdy jí nechal jako dík za odvrácení cholerové epidemie postavit místní rodák doktor Josef Jandera. Proti kapli odbočíme polní cestou a ta nás po několika krocích dovede k první zajímavosti dnešní poutě, k Masarykově věži samostatnosti. Čtěte více ZDE »

Benešov nad Ploučnicí je sice trochu ve stínu nedalekého Ústí nad Labem, ale to mu nijak neubírá na významu ani na nenápadném půvabu. O mnohých městech se říká, že připomínají Betlém. Když se v Benešově vypravíte na vyhlídku Františka Josefa I. na vlastní oči poznáte, že pozorujete jedno z nich.

Benešov byl v údolí řeky Ploučnice v místech, kudy vedla stezka spojující Prahu s východním Saskem a Lužicí, založen v třicátých létech 13. století. O hospodářský rozkvět se významně zasloužili Trčkové z České Lípy i jejich následníci Pánové ze Salhausenu. Čtěte více ZDE »

Poustevník, který uměl vyrábět brýle 

Zbožný poustevník Samuel posnídal jako obvykle skývu suchého chleba, zapil douškem vody z Chodovického potoka a navyklými pohyby uklidil na hrubě tesaném dřevěném stole. Měl v plánu až do soumraku brousit čočky z kousků čirého skla. Učený poustevník nejen že věděl, že brýle vynalezl již ve třináctém století Alessandro de Spina z Florencie, ale uměl je sám vyrábět. Poustevník se vlastně jmenoval Samuel Görner, na hrad Sloup přesídlil z protilehlé jeskyně v roce 1735 a mimo brýlí sestavoval i dalekohledy. Čtěte více ZDE »