CzechFolks.com PLUS

Vinárna U Švícka

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, Čtěte více ZDE »

Na slunečném kopci

Tentokrát  jsem se za geniem loci vypravil do Severních Čech.  Mířil jsem do míst, kde končí majestátné České středohoří a začínají malebné Lužické Hory. Kraj je to překrásný.  Plný kopců, údolí, potůčků i zákoutí jako stvořených pro zamilované. Nebyl jsem si jist, zda v Novém Boru odbočím správně. Uplynulo již deset dlouhých roků, co jsem tudy jel naposledy.

Čtěte více ZDE »

„Poslední ráj“

Na rozdíl od Palachova rodného domu tady na zdi žádnou pamětní desku neuhlídáte. Není tu a nikdy nebyla. Pořádná cesta sem nevede. Není tu zaveden elektrický proud a pitnou vodu musíte pracně vážit vrzajícím rumpálem ze staré studny.

Mobilní telefon můžete nechat doma, neboť odtud se s ním nikam nedovoláte. A žádný se nedovolá k vám, neboť přilehlé Kouřimecké polesí je spolehlivou clonou pro signál jakéhokoliv telefonního operátora. Zato je tu klid a nevtíravá pohoda. Lišky zde dávají dobrou noc, měsíc sem chodí spát a v létě ten starosvětský poklid občas naruší jen vodáci, na kajacích pokořující místy divokou Berounku, Čtěte více ZDE »

Oáza na břehu Berounky

Musím to být obzvláště dobrý pocit, pokud můžete přebývat v obydlí, které si od základů až po střechu postavíte vlastníma rukama. Na pozemku, který vám vyhovuje a v místech, která od dětství máte rád. Každý to nedokáže. Muž, o kterém budou následující řádky, však svůj úkol zvládl.

Hugo Pavel je nejstarší ze tří bratří a současně jediný žijící. Narodil se v Mariánských Lázních jako prvorozený syn manželů Lea a Hermíny Popperových na druhý vánoční svátek roku 1924. Později s rodiči a se dvěma mladšími sourozenci – Jiřím a Otou – žil v Praze, odkud rodinu v době nacistické okupace vystěhovali. Čtěte více ZDE »

Možná je to paní Martou Urbanovou a jejími příspěvky. Možná proto, abych některé věci, mně připisované, uvedl na pravou míru. Možná kvůli svatému Valentýnovi, který – nevím proč – se poněkud nešťastně slaví v únoru. Tedy v měsíci, který má u nás s mileneckou láskou málo společného.

Stačí se podívat ven: Za okny vládne arktický mráz, ke kterému se jako v Beethovenově symfonii rázně a bez varování přidává vítr a sněžení. Pokud nezmrzneme, tak v té slotě dozajista zapadneme sněhem a rozplyneme se. Tak, že nás zjara už nenajdou. Možná proto je třeba, pěkně v teple a dokud  je čas, uctívat kult sv. Valentýna. Čtěte více ZDE »

Vzpomínka na Frgála

Při psaní příběhů Domy s geniem loci bych nerad zapomenul, že duch místa může sídlit nejen v konkrétním domě, ale rovněž v ulici nebo i v celé čtvrti.

Jako malý kluk jsem ještě zažil starý dobrý Karlín. Rád vzpomínám na proslavenou hospodu U Zábranských. Tam jsme s otcem po většinou vyhraném zápase pražské Sparty pokaždé z Letné docházeli za jeho přáteli, mezi které patřil nejen slovutný pan Drobný, ale i tehdy známí hráči Kvašňák, Mráz, Vojta, Tichý, Migas, Pospíchal, Jurkanin a impozantní brankář Antonín Kramerius. K Zábranským jsem chodil rád. I proto, že zde pro mne byla k mání osvěžující limonáda a k ní chutný párek s chlebem a hořčicí. U chlapců mého věku však byly ceněny fotky s autogramy slavných fotbalistů a k těm jsem se U Zábranských dostal měrou vrchovatou.

Čtěte více ZDE »

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

Před Vánoci při návštěvě Prahy jsem v jednom malém, ale zavedeném antikvariátě v Dlážděné ulici spatřil za výlohou pěkně vyvedenou barevnou litografii, symbolickou formou zobrazující fenomén magické Prahy skrze portréty Karla IV., Rudolfa II., a Franze Kafky. Litografie se mi zamlouvala. Psala se však neděle. A přesto, že byla zlatá, zde měli zavřeno. Proti svým zvyklostem jsem se do stověžaté metropole vypravil hned následujícího dne s jediným cílem – litografii získat. Neuspěl jsem. Pouhých osm minut před mých příchodem byla prodána jinému zájemci.

Čtěte více ZDE »

Do rodného domu se již nevrátil

Lidský duch přebývá v lidském těle a, pokud jim toto spojení vychází, prodlévají spolu v harmonii jako dobří přátelé nebo stále zamilovaní manželé. Ovšem i bytost, navenek vystupující ve své fyzické a duchovní jednotě, k vyrovnanému životu nutně potřebuje obydlí, které má rád a ve kterém najde bezpečný přístav po plavbě v rozbouřeném moři lidského společenství. Někdy je tímto Domovem s velkým „D“ rodný dům. Jindy je tím pravým místo, ke kterému našinec přišel až v průběhu života.

Čtěte více ZDE »

S uspokojením a s obdivem čtu předvánoční příspěvky, prezentované osvědčenými i novými autory v CF Plus, a jsem dojat! Původcem tohoto zvláštního stavu mé mysli je bezesporu adventní čas s příslibem blížícího se Štědrého dne a obou požehnaných svátků vánočních. Kromě vzpomínky na v celé Evropě proslulou muzikantkou rodinu Bendů z Benátek nad Jizerou, bych i já do pomyslného vánočního měšce plného zlatých dukátů, které naštěstí platí jinak než zlaťáky skutečné, rád přispěl ještě něčím komornějším.

V Čechách, na Moravě i ve Slezsku je hned několik míst, která jsou tradiční a nezpochybnitelnou dominantou vánočních svátků. Za všechny bych uvedl Svatou Horu u Příbrami, Svatý kopeček u Olomouce, majestátný klášter Premonstrátů v Teplé u Mariánských Lázní, poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, posvátný Velehrad a v naší stověžaté metropoli starobylý Vyšehrad nebo Strahovský klášter.

Čtěte více ZDE »

S  jistým zadostiučiněním konstatuji, že Kersko i v tuto roční dobu nepostrádá jedinečnou atmosféru, mistrně zobrazenou v Menzelových celovečerních filmech, brilantně natočených podle literární předlohy velkého Pábitele . I přes klenbu času a momentálně vládnoucí podzim tu nalézám místa hodna obdivu.

Například Hrabalovu chatu, nacházející se na okraji obce, Svatojosefský pramen s léčivou minerální vodou Kerka, kultovní pivnici Hájenka, ve které si štamgasti mohou z jídelního lístku podle svého gusta vybrat a poručit kančí maso se šípkovou omáčkou a s houskovými knedlíky, kančí pečeni se zelím a s bramborovými knedlíky nebo zvěřinový guláš. Nalézá se tu i známý lesní ateliér manželů Bronislava a Jany Kubových, ve kterém se v průběhu roku pořádají zajímavé kulturní akce. Jejich frekvence přirozeně roste právě teď – před Vánoci. Čtěte více ZDE »

Je 4. prosince, krátce po sedmnácté hodině. Oknem do pokoje nahlíží Měsíc a s jeho svitem sem přes záclonu zároveň prosakuje ozvěna příjemného „svatobarborského“ nedělního odpoledne. Na stole svítí starobylá lampa po babičce Antonii a z kultovního cívkového magnetofonu Tesla Sonet Duo se místností line nezaměnitelný hlas, který moji hosté identifikují bez nápovědy. Patří Jiřímu Grossmannovi – hudebnímu skladateli, zpěvákovi, autorovi nestárnoucích povídek a písňových textů a v neposlední řadě spolutvůrci nezapomenutelných semaforských scének a divadelních představení. Letos v létě (20. července) by se dožil jubilea – teprve 70 let. V pondělí 5. prosince uplyne již 40 roků od jeho předčasného úmrtí.

Čtěte více ZDE »

Perníkářské řemeslo má u nás dlouhou a slavnou tradici sahající až do 14. století. Je svázána s Turnovem, Prahou a s Pardubicemi. K největšímu rozkvětu perníkářského řemesla došlo v polovině 16. a 17. století a poté ve druhé polovině století devatenáctého. Tehdy medové perníčky našly zalíbení u širokých lidových vrstev a přestaly být laskominou jen pro vyvolené. Pro uspokojení geometrickou řadou rostoucí poptávky byly u nás na výrobu perníků dokonce zavedeny manufaktury a továrny. První byla založena v roce 1913 v Pardubicích.

Ve 20. století továrny na perník zanikaly, neboť perník úspěšně vytlačovaly rozmanité cukrářské výrobky, které se k zákazníkům dostávaly nejen z malých výroben, ale i z velkých cukrářských podniků. Nevím jak kdo, ale já si v továrně vyrobený medový perník nevychutnám tak, jako do zlatova upečený perníček z dílny perníkářského mistra. V současnosti jich u nás, tedy těch opravdu dobrých perníkářských mistrů, není mnoho. Čtěte více ZDE »

V požehnaném čase Adventu se podobně jako matka příroda ztišujeme, chystajíce se k zimnímu odpočinku. V požehnaném čase Adventu se v lidské pospolitosti navíc duchovně připravujeme na Vánoce, které jsou milovanými svátky očekávání a naděje. Konečně si můžeme vyšetřit více času na sebe a na své blízké. „Občerstvit se“ na vernisážích zajímavých výstav, na křtech knižních novinek, na koncertech duchovní hudby nebo jen tak – posezením s přáteli v útulné kavárně.  

Z hlediska adventního naladění bychom zřejmě favorizovali koncerty duchovní hudby, neboť Advent – Vánoce a hudba jedno jsou. V žádném ročním období zřejmě nedochází k tak úzkému propojení a k takovému souznění, jako právě nyní. Čtěte více ZDE »

Naše cesta v první říjnovou sobotu by podle normy Jacka Kerouaca asi neobstála, ale pro nás byla stejně důležitá jako její cíl. Zvolna jsme, nikam nespěchajíce, putovali malebným Kokořínskem, který byl díky nezvykle teplému počasí přeplněný pěšími turisty, cykloturisty, rybáři, houbaři, odvážnými motorkáři i těmi, kteří z místa na místo obvykle putují autem. Ostatně jinak se sem – tedy pěšky, na kole, na motocyklu nebo autem – ani nedostanete, protože vlaky sem nejezdí vůbec a autobusy jen zřídkakdy. Kraj to je překrásný. V každé roční době, ale na podzim? Na podzim, když se vydaří počasí, což byl náš případ, to zde připomíná ne Kerouacovu Ameriku, ale nadpozemský RÁJ (ostatně jedna zdejší obec se tak jmenuje), ze které vás ovšem, pokud se chováte alespoň trochu civilizovaně, nevyženou.

Cílem naší cesty byla malá, zapadlá obec Šemanovice, ve které se se svojí manželkou Johankou usídlil – nejprve na léto a později už natrvalo – novinář, spisovatel, rozhlasový redaktor, výtvarník a v neposlední řadě i bratr v ten den právě slavícího jubilanta Jiřího Ondřej Suchý. Čtěte více ZDE »

Salmovskou literární kavárnu najdete snadno. Nachází se ve druhém pražském obvodě, jen kousíček za Karlovým náměstím ve směru k náměstí I. P. Pavlova. Ten, kdo zde někdy pobyl, rád potvrdí, že slogan pravící, že je tu lépe než na světě, nemá daleko od pravdy.

Snad proto, že pohostinnost zde drží dlouhou tradici. Do hospody, která zde druhdy stála, prý často a rád chodil i spisovatel Jaroslav Hašek. Nevím, jaké pivo se tu čepovalo za Haška, ale dnes zde dostanete výborně ošetřenou desítku ze známého černohorského pivovaru, znamenitou kávu, lahodný, dobře naložený hermelín, topinky potřené sádlem a česnekem jako od maminky, ale především nezaměnitelný pocit útulnosti, který je dobrou vizitkou o souladu hostů, zdejší obsluhy a jedinečného prostředí. Čtěte více ZDE »

Titulek jsem si vypůjčil z básnické sbírky Jaroslavy Pechové. Zdál se mi patřičný, neboť i ona se ve své básnické prvotině, a potažmo i v dalších šesti sbírkách poezie ptá, co je láska? Velebená i zatracovaná. Povznášející rovnou do nebe i vrhající nešťastníka na mokrou dlažbu špinavé ulice. Nikdo neví, co je zač. Jak ji definovat? Odkud se vzala, kam kráčí, jaké má s námi úmysly a čím si ji můžeme naklonit, aby k nám byla milosrdná?

Nedávno jsem (naštěstí jen nakrátko) vyměnil samotu naší venkovské usedlosti za ruch velkoměsta. Čtěte více ZDE »

Velký Goethe se nechal slyšet, že zestárnout není umění. Umění je to snést. A tak se ptám: Co je stáří? Požehnání? Prokletí? Moudrost? Pošetilost? Stav, při kterém končí všechna naděje nebo ponížená suplika k Bohu o (alespoň) ještě jeden den navíc? Asi od každého kousek. 

Ten, kdo se i ve vysokém věku těší dobrému zdraví, má ráno chuť vstát a napít se z číše právě se rodícího dne, přivonět k růži, má kde přebývat, co jíst, nosí a ochraňuje v sobě poselství předků a těší se úctě potomků, pro toho je stáří potěšením. Naopak ten, kdo bezmocně leží s amputovanou rukou nebo nohou (následek cukrovky), se zakaleným zrakem, bez prostředků, stranou zájmu rodiny a bez přízně štěstěny na lůžku v léčebně dlouhodobě nemocných, je stáří prokletím. Čtěte více ZDE »

Švejkovo známé pozvání, adresované sapéru Vodičkovi, se týkalo období po Velké válce (jinak řečeno – První světové). Ta pro naši generaci už naštěstí není aktuální. Ale tak snadno z toho zase nevyvázneme. Přesto, že od ukončení Druhé světové války uplynulo šestašedesát let, její dědictví mnohdy dosud nebylo sanováno. Některé válečné ozvěny čas nevymazal. Jsou všudypřítomné. Tady, teď, mezi námi.

Na problémy s vyrovnáním se s válečnou minulostí jsem, asi jako každý, narazil mnohokrát. Každá země, aktivně zapojená nebo zatažená do válečného konfliktu, se s tím ještě dlouho po válce prala. Čtěte více ZDE »

Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebení, nýbrž naplnění. Běh času nikdy nemáme cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout.

Saint Antoine De Exupéryho

Světově proslulý spisovatel, scénárista, filosof, šlechtic s titulem hraběte, podepřeným pradávným rodokmenem, a v neposlední také válečný pilot s hodností plukovníka francouzského letectva Antoine de Saint Exupéry by se letos 29. června dožil 111 let. Tři jedničky. Magické číslo i pro vzpomínku. Exupéry zahynul za dosud neobjasněných okolností v pondělí 31. července 1944 na palubě americké stíhačky Lockheed P-38 Lightning F-5 B čís. 223 při svém posledním průzkumném letu. Vrak jeho letadla nalezli poblíž ostrova Riou v blízkosti břehů Korsiky až po třiceti letech. Pilotovo tělo pátrači nenašli nikdy. Odletěl snad na jinou planetu? Nevíme. Každopádně Exupéryho život skončil předčasně. Jeho dílo a odkaz však přetrvá generace.

Čtěte více ZDE »

V úterý 14. června v ranních hodinách v pražské nemocnici Pod Petřínem zemřel Jiří Pavel, prostřední z bratrů Pavlových (dříve Popperů). Bylo mu 85 let a již dlouho stonal. Pochován byl do prostého rodinného hrobu v židovské části pražských Olšanských hřbitovů. 

Jiří Pavel (narozen 24. března 1926) – prostřední z bratrů Pavlových – nebyl široké veřejnosti známý tak jako starší bratr Hugo, nicméně o literární a duchovní odkaz svého mladšího a předčasně zemřelého bratra, slavného spisovatele Oty Pavla, pečoval se stejnou pečlivostí a vytrvalostí, i když jinak a po svém: Neokázale. Bez asistence žurnalistů, televizních kamer, fotoaparátů a záře reflektorů. Zatímco Ota se prosadil jako sportovní novinář a spisovatel a Hugo, sám literárně nadán, platil za jemného člověka a intelektuála přesto, že formálně má jen základní vzdělání a většinu svého života pracoval jako dělník v kladenské Poldovce, Jiří byl odmalička jiný. Čtěte více ZDE »

Říká se, že v životě je konáno spravedlivě. Na jedné straně nám Bůh něco sebere, na druhé zase přidá, a naopak. V rovině společenské se tento stav označuje jako dokonalý řád, v hudbě se používají termíny soulad, souzvuk nebo harmonie. A o hudbu, vážnou hudbu, tentokráte půjde především.

Otevřeme – li noviny s datem 7. července 2011, dozvíme se o triumfálním návratu Wimbledonské šampiónky Petry Kvitové do vlasti i o tom, že nejen na tenisových kurtech, ale také na plese vítězů jedenadvacetiletá kráska, oděná v elegantních modrých šatech, zazářila jako hvězda první velikosti. Český sport slavil své velké dny!

Čtěte více ZDE »

Již poosmadvacáté se sjeli do Bránova, malebné obce nad Berounkou, ctitelé Oty Pavla a milovníci jeho nezapomenutelných příběhů. Tradiční pochod Krajem Oty Pavla byl poznamenán příznivým počasím a dobrou náladou, která se udržela po celý den. I když…

Připomeňme si, že první ročník pochodu se konal v roce 1984 za účasti 115 turistů. Dosud největší účast pořadatelé (TJ Sokol Bránov) zaznamenali v roce 1990, kdy si malebný kraj, pro potřeby pochodu rozdělený do tří tras (10 km, 15 km a 25 km), „po svých“ prohlédlo 844 turistů. Nejvzdálenějším účastníkem pochodu byl pan Xayne Garrett z Londýna.

A jaký byl ten letošní? Co se návštěvnosti týká, průměrný. Co do počasí, jak už jsme si řekli, příjemný, co do setkání přátel a známých jedinečný. Ostatně – jako vždy. Čtěte více ZDE »

Telefonoval mi ing. Milan Dubský. Informoval mne, že mu vyšla nová knížečka o pražském orloji, kterou mi posílá i s dedikací. Děkuji a gratuluji! Druhá zpráva už tak potěšitelná nebyla.

Milana Dubského čekala závažná operace srdce. Stavěl se k ní statečně! I když odborníci v pražském IKEMu platí za extra třídu, přece jen se jednalo o vážný zásah do organismu v pokročilém věku pacienta, kde je jakákoliv prognóza podobna předpovědi počasí. Kvalifikovaní meteorologové (mám pane doktore Vondráčku pravdu?) také mají k dispozici moderní arzenál techniky já nevím které generace, ale víte, jak to přes veškerou snahu s předpověďmi někdy dopadne.

Čtěte více ZDE »

aneb

Jak jsem nejdřív prohrála, abych pak mohla vyhrát

Tak jsem zas jednou prohrála. Nový rukopis nedostal dotaci, divadelní hra byla sice přijata, ale nehraje se, ba ani se nenastudovává, na televizní scénáře má televize stopstav, filmová povídka stojí někde ve frontě čekatelů… Ideální stav pro to odpočinout si od vlastního psaní a sáhnout po knize. A proč padla volba na „Zpáteční lístek do posledního ráje“ od Jaroslavy Pechové? To je jednoduché. Otevřela jsem náhodně knížku, kterou mi na mé poslední autogramiádě věnovala, a čtu: ¨

„ Přál bych si, aby k Otovým nedožitým sedmdesátinám vyšla knížka. O lidech, kteří ho znali, o těch, které znal on, o řece a místech kolem ní… (…) Chtěl bych, abyste ji napsala vy, protože máte krásný vztah k tomu kraji.“

Čtěte více ZDE »

Nestává se často, aby u vrat naší venkovské chalupy zazvonila poštovní doručovatelka s doporučeným psaním v ruce. Člověka přitom napadají různé myšlenky. Jakouže složenku jsem zase nezaplatil v termínu, ve které obci jsem opět  překročil nejvyšší povolenou rychlost nebo který z mých kamarádů prohrál boj s rakovinou? Možností je vždycky dost na to, abyste přišli o spánek. Tentokráte se však jednalo o něco zcela jiného: „Obec Jizerní Vtelno,“ stálo v dopise, „umělecké agentura Briva a ing. Jaromír Šimonek  – majitel zámku Stránov – si Vás dovolují pozvat na 7. ročník přehlídky dechových hudeb Vtelenská dechparáda“.

Byla poslední květnová neděle, sluníčko hřálo, ale nepálilo a na obloze nebylo ani mráčku, který by věstil to, to věštily ráno v mém oblíbeném rádiu stejně oblíbené rosničky. Čtěte více ZDE »

Když jsem nedávno dělal pro CzechFolks.com Plus rozhovor s ing. Milanem Dubským, padla při něm opakovaně otázka návratu do dětství. Někoho láká, někoho ne. Bývá možné a také nebezpečné. Milan se do míst, ve kterých prožil své dětství, z pochopitelných důvodů vracet nechtěl. A co já? Mám? Nemám? Seifertovo varování z básně Maminčino zátiší („Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí, dny ztracené jsem marně hledat chtěl, čas, který se už nenavrátí – ach bože, já jsem zapomněl!“) jsem upozadil a směle vyrazil.

Čtěte více ZDE »

Je dobré mít přítele. Člověku je oporou a navíc se mu můžete bez obav svěřit i se svým nejtajnějším tajemstvím, aniž hrozí, že ho zneužije nebo „vyzvoní“. Přítel našince bere takového, jaký je a – na rozdíl od žen – se ho nesnaží předělávat k obrazu svému. Jak říkám: Je dobré mít přítele. Inženýr Vlastimil Šindelář takovým  je.

Kudy chodí, tudy budí pozornost. Nejen svým zjevem, umem, ale i zdravím. Přes svých pět křížků na krku, které byste mu však nehádali, ho má pevné jako skála. Nejen díky tomu, že skoro po celý rok chodí bosý, ale i proto, že se vyzná v bylinkách, které léčí tělo i duši. Vlastík je diplomovaným zahradníkem a na svoji práci je hrdý. Dokáže vyzdobit koncertní sál v Mariánských Lázních při věhlasném Chopinově festivalu stejně obratně a s chutí jako malou zahrádku naší sousedky. Čtěte více ZDE »

MR: Jak jsme na tom podle tebe v kultuře a ve školství? Ještě jsme konzervatoří Evropy? A můžeme se hlásit k Masarykově morálce a ke Komenského dědictví? 

MD: „K Masarykově morálce a ke Komenského dědictví a jejich postulátům se hlásit musíme a mnozí Češi a dobří vlastenci se k nim také skutečně hlásí. Bohužel tvoří menšinu. Ani to by však tolik nevadilo. Horší je skutečnost, že se k těmto hodnotám nehlásí naše veřejná politika, mnozí politici. Oni se k nim hlásí, ale jenom slovy. Skutečnost je velmi odlišná, protože zde došlo ke změně ve stupnici hodnot. Ne ideály humanitní, jak o nich psal Masaryk, ne soustavná výchova pro všechny děti a mládež podle Komenského, ale vidina peněz, bohatství, které ani nemůže jednotlivec užít natož spotřebovat. Kdyby naše ministerstva školství po roce 1989 začala realizovat Komenského reformy školství, které navrhl a zaváděl nejen v Čechách, ale také na žádost státníků příslušných zemí v Anglii, ve Švédsku a v Uhrách, byli bychom na tom mnohém lépe. Dvacet let stovky úředníků, pomazaných hlav, vymýšlejí zbytečnosti. Kauza – státní maturity – ta stála již stamiliony.  Čtěte více ZDE »

V duchu testuji svoji muzikantskou paměť. Vzpomenu si ještě, kdy a kde jsem Milana Dubského potkal poprvé? Bylo to v salónu pražského nakladatelství Academia, sídlícího na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice nebo snad v kavárně knihkupectví Luxor, trůnícího naproti přes náměstí?

Paměť si osvěžuji diářem. Prozrazuje, že s Milanem jsem se poprvé setkal v úterý 26. září 2006. Bylo to ve známé starokošířské literární kavárně manželů Vejvodových „U Frgála“. Vzpomínám

Overtura

si, že židlí k sezení zde bylo zdánlivě dost, ale – jak se už před začátkem představení ukázalo – přesto málo. V populárním pořadu Petry Haasové „Báječná setkání“  byli vzácnými hosty divadelní a filmový herec Jiří Krytinář a stále jasně zářící hvězda swingového nebe, zpěvák Richard Adam. Čtěte více ZDE »