CzechFolks.com PLUS

Zprvu jsem měla od pana Kolaříka zákaz vstoupit do jejich hospůdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáři v kovbojských kloboucích a nadávají, že jim není povoleno v hospodě vypalovat si zobáčky. Stěny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybářů s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáři líně postávají u baru a kolem kulatých stolků a tlachají, neboť i stěny mají uši jen pro chlapské řeči. Čtěte více ZDE »

Tomáš Zářecký je právě v tom věku (24 let), kdy je schopen osedlat Pegasa a projet se na něm bůhvíkam. Že už na něj naskočil, je známo všem čtenářům, kteří četli jeho knihu „15 minus“ a „Návrat na Longstray“. S Tomášem jsem se osobně setkala a mohu vám říct, že je to příjemný skromný chlapec. Také byla na CF zveřejněna moje recenze na jeho knihu. Abych Vám Tomáše ještě více přiblížila, napsala jsem o něm takovou projekci do budoucna, jak se vyjádřil v komentáři Ctirad Pánek. Předpokládám, že Tomáš, bude-li nadále tak pracovitý, bude do literatury zapsán jako jeden z našich významných spisovatelů. Proto tento rozhovor.  Čtěte více ZDE »

Na Czechofolksu Plus jsem si povšimla kreseb malého Franciho Urbana. Zjistila jsem, že je nejmladším ilustrátorem, což mě udivilo. Napadla mne otázka, jak se takový jedenáctiletý kluk dostal ke kreslení. A jak už byla položena první otázka, přišla další. A posléze ještě další. A kdo by mně na ně měl odpovědět? Tak jsem se s tím malým chlapcem spojila. A začala se ho ptát: 

Franci, kdy sis poprvé všimnul, že máš talent?
Já jsem si toho nevšimnul, já to nevím, já jen maluju, že mě to baví, protože maluju rád. Že se to ostatním líbí, to mě opravdu překvapuje. To jsem nečekal.

Čtěte více ZDE »

Značnou míru kontroverze budí téma trestu smrti. Lze některé zločiny trestat až touto krajní, definitivní cestou? Je trest smrti morální? Co jestliže se dopustíme při vyšetřování a rozsudky chyby? Jak se postavit námitkám proti jeho zneužití? Přináší více pozitiv, nebo negativ? Názor na uplatňování trestu smrti je různý, často rozděluje veřejné mínění na dva nesmiřitelné tábory. V některých zemích platí, v jiných ne. Může být snad toto pro nás měřítkem? Nebo nám podá pomocnou ruku historie? Reagovat na tyto podněty a zejména – položit základní kameny do následné diskuze – jsme se pokusili v následující polemice.

Čtěte více ZDE »

V souvislosti s tím jak správně učit vyvstává řada otázek a polemik nad jednotlivými tématy a oblastmi. Samozřejmě, pokud hodláme ke vzdělávání přistupovat jako k pásové výrobě, žáky brát jen jako kusy masa a hodiny vést stejně … jako nejlepší ministr školství svůj resort, jistě si s nimi nemusíme přidělávat vrásky na čele. Nicméně ti, kterým není osud vzdělávání mladých generací tak úplně lhostejný a ukradený, často řeší dilemata podobná tomu následujícímu. Vezměme si třeba otázku: Měl by učitel říkat žákům své názory?

Tomáš Zářecký: ANO

Když si stoupnete před tabuli, dřív či později k vám přiletí otázka: „A co si o tom myslíte Vy…?“ Čtěte více ZDE »

2. část ROZHOVORU

Jaromír Kubias, alias Jerry, je bratr spisovatelky Blanky Kubešové, který ji inspiroval k napsání hned dvou literárních děl. První část rozhovoru se zaměřovala především na Jerryho dětství a důvody, které ho dovedly k emigraci do Kanady v roce 1963. Druhá část rozhovoru směřuje k poznání a pochopení Jerryho dobrodružné části povahy.

Z toho, co jsem o vás četla, jsem vyrozuměla, že jste stejně tak rád ve společnosti lidí jako i sám, myšleno sám v přírodě. Kdybyste však musel do budoucnosti zvolit jen jednu tuto rovinu, která by byla snesitelnější?
Čtěte více ZDE »

1. část ROZHOVORU

Není to trochu zvláštní, že nejdál dohlédne člověk se zavřenýma očima? Kolik dimenzí, kolik barev a vrstev má kupříkladu sen a kolik unese nálad! Člověk vidí, slyší, ale zároveň i cítí a ochutnává. Jazykem a hmatem. Ve snu se můžeme stát současně hrdiny i diváky a dokonce proroky. Vidíme za roh, čteme a kotnrolujeme myšlenky, slyšíme trávu růst a víme, co si švitoří vrabci.

Blanka Kubešová, Brácha Jerry, nakladatelství Eroika, 2009

 Kdo jiný by mohl lépe vystihnout obrazotvornou mysl Jaromíra Kubiase, alias Jerryho než jeho sestra, spisovatelka Blanka Kubešová, již bratrova bujná povaha inspirovala k napsání hned dvou knih? Čtěte více ZDE »

Znalec legendární americké silnice R66, cestovatel, osamělý cyklista Zdeněk Jurásek stál v roce 2007 u vzniku České asociace R66. Nejdříve se zaměřoval hlavně na poskytování informací zájemcům o transamerickou silnici, časem začal organizovat pro kamarády její přejezdy, později vznikly i informační stránky a dokonce rozhlasová stanice. První ze dvou každoročních sjezdů Asociace R66 připravil začátkem února v pivovaru v Kostelci nad Černými lesy.

Čtěte více ZDE »

Naše cesta v první říjnovou sobotu by podle normy Jacka Kerouaca asi neobstála, ale pro nás byla stejně důležitá jako její cíl. Zvolna jsme, nikam nespěchajíce, putovali malebným Kokořínskem, který byl díky nezvykle teplému počasí přeplněný pěšími turisty, cykloturisty, rybáři, houbaři, odvážnými motorkáři i těmi, kteří z místa na místo obvykle putují autem. Ostatně jinak se sem – tedy pěšky, na kole, na motocyklu nebo autem – ani nedostanete, protože vlaky sem nejezdí vůbec a autobusy jen zřídkakdy. Kraj to je překrásný. V každé roční době, ale na podzim? Na podzim, když se vydaří počasí, což byl náš případ, to zde připomíná ne Kerouacovu Ameriku, ale nadpozemský RÁJ (ostatně jedna zdejší obec se tak jmenuje), ze které vás ovšem, pokud se chováte alespoň trochu civilizovaně, nevyženou.

Cílem naší cesty byla malá, zapadlá obec Šemanovice, ve které se se svojí manželkou Johankou usídlil – nejprve na léto a později už natrvalo – novinář, spisovatel, rozhlasový redaktor, výtvarník a v neposlední řadě i bratr v ten den právě slavícího jubilanta Jiřího Ondřej Suchý. Čtěte více ZDE »

Sociálně vyloučená lokalita je místo (sídliště, ulice, dům) bez infrastruktury, kde žijí Romové a neplatiči. Obecně panuje názor, že si zdejší lidé svou situaci zavinili sami svou leností a nechutí pracovat, že nemají zájem se jakkoliv podílet na veřejném dění, na ničem jim nezáleží, jsou neochotní cokoliv měnit, a proto také beznadějní. Kvůli tomuto přístupu se problém sociálně vyloučené lokality, v níž jsou místní prakticky vystrčeni ze společnosti, stále prohlubuje, lidé v ní žijící mají nálepku nepřizpůsobivého a v podstatě nemají šanci na změnu ani oni, ani jejich potomci. Je to bludný kruh.   Čtěte více ZDE »

Sociálně vyloučená lokalita je místo (sídliště, ulice, dům) bez infrastruktury, kde žijí Romové a neplatiči. Obecně panuje názor, že si zdejší lidé svou situaci zavinili sami svou leností a nechutí pracovat, že nemají zájem se jakkoliv podílet na veřejném dění, na ničem jim nezáleží, jsou neochotní cokoliv měnit, a proto také beznadějní. Kvůli tomuto přístupu se problém sociálně vyloučené lokality, v níž jsou místní prakticky vystrčeni ze společnosti, stále prohlubuje, lidé v ní žijící mají nálepku nepřizpůsobivého a v podstatě nemají šanci na změnu ani oni, ani jejich potomci. Je to bludný kruh.

Z bludného kruhu sice cesta nevede, ale naděje umírá poslední. Vždy je možnost zkusit to jinak, třeba s kompasem. Čtěte více ZDE »

Velký Goethe se nechal slyšet, že zestárnout není umění. Umění je to snést. A tak se ptám: Co je stáří? Požehnání? Prokletí? Moudrost? Pošetilost? Stav, při kterém končí všechna naděje nebo ponížená suplika k Bohu o (alespoň) ještě jeden den navíc? Asi od každého kousek. 

Ten, kdo se i ve vysokém věku těší dobrému zdraví, má ráno chuť vstát a napít se z číše právě se rodícího dne, přivonět k růži, má kde přebývat, co jíst, nosí a ochraňuje v sobě poselství předků a těší se úctě potomků, pro toho je stáří potěšením. Naopak ten, kdo bezmocně leží s amputovanou rukou nebo nohou (následek cukrovky), se zakaleným zrakem, bez prostředků, stranou zájmu rodiny a bez přízně štěstěny na lůžku v léčebně dlouhodobě nemocných, je stáří prokletím. Čtěte více ZDE »

Pan Ladislav Křivánek z Montrealu mi v květnu sdělil, že pan Karel Velan letos v únoru a březnu oslavil s manželkou Olgou devadesáté třetí narozeniny a sedmdesát let společného žití. Sešla jsem se s panem Velanem a jeho ženou v roce 1992 při natáčení filmů o kanadských krajanech. Osobnost pana Velana na mne zapůsobila velmi silně, a tak si myslím, že by se mohli seznámit i čtenáři CzechFolks s tímto podivuhodným člověkem. Snad by na tomto rozhovoru nezměnil ani slovo. Aspoň takto ho zdravím a přeji mu další léta – nejmíň do stovky.  Čtěte více ZDE »

Když mě Eva Střížovská požádala, abych udělala pro Český dialog a CzechFolks com Plus rozhovor s prof. Františkem Janouchem, s radostí jsem souhlasila. Návštěva u známé osobnosti světa vědy, jedné z výrazných postav českého exilu i polistopadové politiky je mimořádně zajímavým setkáním. A nejenom to. Je i příležitostí k prohlídce díla významného českého výtvarníka Jiřího Koláře, který byl komunisty po podpisu Charty 77 „vyemigrován“ do Paříže, a jehož koláže zdobí stěny Janouchovic pražského bytu. S protikomunistickou vědeckou a uměleckou komunitou je František úzce spjat, ale o tom už bylo napsáno mnohé, věnujme se aktuálnímu tématům…

Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici.

***

V jakém státě žijeme?
Otázka se může stát banální. Ale není tomu tak zcela. Stát je uskupení lidského společenství na určitém vymezeném území. Disponuje řadou nástrojů, kterými vládne obyvatelům žijícím na daném území. Mezi ně patří ozbrojené síly, státní aparát, soudy a policie.Státy se od sebe liší podle různých kriterií: např.podle suverenity,podle způsobů vlády, podle formy zřízení-monarchie, theokracie, republikánské zřízení, dále podle ideologie, podle složení obyvatel a dalších mezinárodně uznávaných charakteristik či kriterií. Čtěte více ZDE »

Od jedné návštěvy u nás doma v pražských  Malešicích byl jsem znovu a znovu přesvědčován manželkou i mými kolegy, abych se nevzdával a přece jen s onou ušlechtilou a vznešenou dámou uskutečnil rozhovor, nebo napsal o ní článek. Kdy jindy, než teď, protože letos 2. srpna – nemohu ji jmenovat jinak než jako za mlada – se naše Zuzanka Hnátková – Poláková měla dožít úctyhodného věku 90 let. Právě na 9. května, kdy v roce 1945 se poprvé objevilo v pražských ulicích a náměstích první číslo Mladé fronty, jediného deníku mládeže v té době v Evropě, se pravidelně scházíme my pamětníci a žijící svědkové – bývalí redaktoři Mladé fronty z let 1945-1950, mně letos – tedy předevčírem – došla z Londýna smutná zpráva. Poslal mi ji Charles Polak, syn naší kolegyně z té doby, že maminka zemřela v nedožitém a požehnaném věku 90 let.

Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici.

***

Otázka: Často, vlastně stále se mluví o krizích. Jak je to tedy opravdu s těmi krizemi?
Krize jsou objektivní kategorií. Existovaly v minulosti, jsou i nyní a budou i v budoucnu. Jde o to se bavit o krizích v celé jejich souvislosti. Většina médií všech druhů, většina politiků, novinářů, ekonomů, komentátorů, analytiků hovoří o krizích ekonomické, finanční. To jsou vnější projevy. Čtěte více ZDE »

“Ať  žije naše Česká republika!”
voláme všichni z plných plic.
Ctíme a milujeme Masaryka
ale sami neděláme nic!

(Karel Hašler 1919) 

Thomas Hašler se narodil v Praze roku 1941, měsíc před tím, než jeho otec byl v koncentračním táboře Mauthausen nacisty zavražděn. Československo opustil se svou matkou v roce 1949, rok poté, co komunisté přišli k moci, a vyrostl v Austrálii.  Své dětství až do věku 16 let strávil v Austrálii, odkud se s matkou odstěhovali do USA, kde dodnes žije v Baltimoru. Své studium zakončil získáním magisterského titulu BA (univerzitní titul v humanitních vědách (umění) v Hobart College v Michiganu.)  

Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici.

***

Co se odehrává ve společnosti a v životě lidí při změně režimu?
Ke změně režimů nedochází často. Pokud ano, děje se to různými způsoby. Tak zvanou revolucí, převratem někdy krvavým jako to bylo v Rusku 1917, ale i v řadě dalších zemí, nyní v Lybii. Pak jsou také převraty a změny režimů nekrvavé. Čtěte více ZDE »

Monika Sichrovská, malířka Českého lesa – malířka, která připravila v posledních pěti letech pro ctitele svých obrazů řadu výstav na různých místech České republiky, odpověděla fotografu a publicistovi Jiřímu Hellerovi na řadu otázek v době, kdy připravuje svoji dosud největší výstavu Zeměmalba 2011, která se bude konat v letních měsících roku 2011 v Galerii Nová síň Voršilská…

***

Moniko, celé tvé umělecké úsilí nyní směřuje k datu 12. července 2011. Zahájení tvé výstavy „Zeměmalba 2011“ v Galerii Nová síň Voršilská. Proč právě tato galerie?
M: Udělala jsem si procházku po pražských galeriích a výstavních síních a galerie Nová síň je z nich nejčistší, nejotevřenější a jednolitý výstavní prostor. Takový jsem hledala.

Čtěte více ZDE »

Je dobré mít přítele. Člověku je oporou a navíc se mu můžete bez obav svěřit i se svým nejtajnějším tajemstvím, aniž hrozí, že ho zneužije nebo „vyzvoní“. Přítel našince bere takového, jaký je a – na rozdíl od žen – se ho nesnaží předělávat k obrazu svému. Jak říkám: Je dobré mít přítele. Inženýr Vlastimil Šindelář takovým  je.

Kudy chodí, tudy budí pozornost. Nejen svým zjevem, umem, ale i zdravím. Přes svých pět křížků na krku, které byste mu však nehádali, ho má pevné jako skála. Nejen díky tomu, že skoro po celý rok chodí bosý, ale i proto, že se vyzná v bylinkách, které léčí tělo i duši. Vlastík je diplomovaným zahradníkem a na svoji práci je hrdý. Dokáže vyzdobit koncertní sál v Mariánských Lázních při věhlasném Chopinově festivalu stejně obratně a s chutí jako malou zahrádku naší sousedky. Čtěte více ZDE »

Příběh Edy Jarošové – Ottové

Československý, později Český rozhlas vysílal řadu let každý den po osmé hodině pořad „A léta běží, vážení…Měla jsem štěstí, že jsem se mohla velmi skromně mezi autory zařadit. Bohužel, myslím, že v roce 1997 se pořad zrušil a byla to velká škoda, protože příběh i toho nejprostšího člověka je kamínkem v historii našeho národa. A odkazem pro budoucnost.

V roce 1992 jsme se vypravili s mým bratrem Drahomírem Strnadlem mapovat historii našich vystěhovalců v Kanadě. Čtěte více ZDE »

MR: Jak jsme na tom podle tebe v kultuře a ve školství? Ještě jsme konzervatoří Evropy? A můžeme se hlásit k Masarykově morálce a ke Komenského dědictví? 

MD: „K Masarykově morálce a ke Komenského dědictví a jejich postulátům se hlásit musíme a mnozí Češi a dobří vlastenci se k nim také skutečně hlásí. Bohužel tvoří menšinu. Ani to by však tolik nevadilo. Horší je skutečnost, že se k těmto hodnotám nehlásí naše veřejná politika, mnozí politici. Oni se k nim hlásí, ale jenom slovy. Skutečnost je velmi odlišná, protože zde došlo ke změně ve stupnici hodnot. Ne ideály humanitní, jak o nich psal Masaryk, ne soustavná výchova pro všechny děti a mládež podle Komenského, ale vidina peněz, bohatství, které ani nemůže jednotlivec užít natož spotřebovat. Kdyby naše ministerstva školství po roce 1989 začala realizovat Komenského reformy školství, které navrhl a zaváděl nejen v Čechách, ale také na žádost státníků příslušných zemí v Anglii, ve Švédsku a v Uhrách, byli bychom na tom mnohém lépe. Dvacet let stovky úředníků, pomazaných hlav, vymýšlejí zbytečnosti. Kauza – státní maturity – ta stála již stamiliony.  Čtěte více ZDE »

V duchu testuji svoji muzikantskou paměť. Vzpomenu si ještě, kdy a kde jsem Milana Dubského potkal poprvé? Bylo to v salónu pražského nakladatelství Academia, sídlícího na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice nebo snad v kavárně knihkupectví Luxor, trůnícího naproti přes náměstí?

Paměť si osvěžuji diářem. Prozrazuje, že s Milanem jsem se poprvé setkal v úterý 26. září 2006. Bylo to ve známé starokošířské literární kavárně manželů Vejvodových „U Frgála“. Vzpomínám

Overtura

si, že židlí k sezení zde bylo zdánlivě dost, ale – jak se už před začátkem představení ukázalo – přesto málo. V populárním pořadu Petry Haasové „Báječná setkání“  byli vzácnými hosty divadelní a filmový herec Jiří Krytinář a stále jasně zářící hvězda swingového nebe, zpěvák Richard Adam. Čtěte více ZDE »

A – Alfa a Omega mého života je permanentní pocit zodpovědnosti. Nebo se mi vybaví také Divadlo Alfa v Plzni, které bylo mým druhým profesionálním angažmá.

B – Byt mám malý a je v něm hodně zvířat. Vedle mě samotné můj byt obývá fenka azavaka Ganiet, tři kocouři (Mimín, Bruno a Cipís), perská kočka Barbucha a nejnovějším členem naší smečky je fenka jorkšíra Bijoux.

C – Cíl je zatím v nedohlednu. Můj oblíbený citát je: „Žít a nechat žít.“ Nebo také cigarety, na jejichž plaménku si hýčkám své hlasivky.

D – Domov aneb „Můj dům, můj hrad“. Mám zodpovědnost za svá zvířata, která se mnou bydlí. A zase ta zodpovědnost…

Čtěte více ZDE »

Děti mecenáše neměly snadný život

Jako kdyby naše kroky někdo řídil – tak jsme se postupně setkávali s dětmi Františka Otty, majitele velké chemické továrny v Rakovníku, kterou Petr Pithart tak bez rozmyslu prodal americké firmě Proctor and Gamble.

Jejich dědeček, rovněž František Otta, začal vařit mýdlo doma a vozíkem ho rozvážel po zákaznících. Jeho syn František, už vystudovaný inženýr chemie, výrobu mýdla povýšil. Jenže skončila druhá světová válka, továrnu znárodnili a rakovnický mecenáš žil s manželkou v malé mansardě a přes den uklízeli chodníky.

A tak děti, které se po válce chtěly rozběhnout do života, neměly doma žádnou příležitost. Nejstarší Marie si vzala odborníka na papír a hned po roce 1948 odešli do Kanady. Čtěte více ZDE »

Obývací pokoj ve staré chalupě Jerryho Norka byl bibeloty tak přeplněn, že jsme se stěží vešli na polštářky doslova zasypaný gauč. Chalupa je, pravda, velmi stará, ve stínu stejně starých stromů, ale před ní jsem napočítali třiadvacet moderních sil. Samozřejmě, že povídání začalo farmou.

„Obhospodařuji celkem dva tisíce pět set hektarů a jsme na to tři: já, syn a zeť.“

Nezbývá, než se podivit – tak velká rozloha a tak málo pracovníků?

„No, na jaře, když oséváme, a na podzim, když sklízíme, sjednám ještě dva lidi“.

Čtěte více ZDE »

(Rozhovor s Petrem Nárožným v Magazínu iDNES)

Nejsem asi první, kdo je přesvědčený o tom, že Evropa pomalinku umírá, říká Petr Nárožný. A pohotově pro ni vymyslí epitaf: Sice jsme zahynuli, ale byli jsme humanisté.

* * *

Pane Nárožný, byl byste v dnešní době ochotný za něco demonstrovat na náměstích?
Proč?

Teď se přece demonstruje. Jednou na pražském magistrátu, potom stávkují odboráři…
Nemá cenu demonstrovat za věci, které jsou nezvratně rozhodnuté, třeba za zákaz komunistické strany. Kdyby se taková demonstrace dobře připravila, tak by se nás možná sešlo na Letné půl milionu, prošli bychom Prahou, ale pak bychom se stejně od našich soudců dozvěděli, že to změnit nejde… Ale například stávka odborářů, nota bene státních zaměstnanců, ta je v dnešní situaci šílená. Na svých transparentech by měli mít napsáno: ŠETŘIT SE MUSÍ – ALE NÁM SE NESMÍ UBRAT!

Čtěte více ZDE »

Jaký máte názor na emigraci? Abych to upřesnil; jsme malý národ a jakákoliv emigrace lidí se stává pro nás citlivou ztrátou – můžeme začít daleko v historii J.A.Komenským a skončit Peroutkou, Škvoreckým a Formanem. Vztah některých lidí i státu k exilu není dvakrát nejlepší. Není způsoben také naší typickou českou závistí? Chtěl jste někdy sám emigrovat?

Já sám jsem zažil na vlastní kůži emigraci mého otce. Bylo to v roce 1949, táta musel odejít z funkce ředitele školy, protože byly proti němu přichystány politické sankce, a on nečekal a emigroval do Kanady. Už jako malé dítě jsem měl bezprostřední zážitky a věděl, co znamená emigrace pro rodinu. 

I v mém dalším životě to byly příhody spojené s otcovou emigrací, které mne dovedly k malování i ke změně mých motivů. Mé sny o studiích psychiatrie a medicíny byly rozbity, z politických důvodů studium zakázáno. Čtěte více ZDE »

Pochopil jsem, že já nejsem světlo ani jeho zdroj.
Ale světlo – pravda, porozumění, poznání – tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí,
jedině když je tam odrazím.
Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám.
Nicméně s tím, co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světla
– na tmavá místa v lidských srdcích – a něco v některých lidech změnit…
To je můj smysl života.

Ze slavnostního otevření galerie Cesty ke světlu Robertem Fulghumem, květen 1994 Čtěte více ZDE »