CzechFolks.com PLUS

Emil Zelený byl od narození stvořen k tomu, aby pomáhal ostatním lidem i na úkor sebe sama. Dělal to rád a s nemalým nadšením, které mnohdy až hraničilo s nějakou neznámou úchylkou, ale on se přitom cítil neskonale šťastný a spokojený zároveň, i když jedinou odměnou za jeho snahu bylo mnohdy jen strohé poděkování, či pouhý pohled plný vděčnosti. To mu však stačilo a byl ochoten pro tuto chvíli obětovat cokoli.

Již v porodnici velmi trpěl soucitem nad svými ležícími, bezmocnými kamarády, kteří naříkali hladem a rád by přenechal matčin prs na chvíli i jim, ale maminka neměla pro podobné skutky nejmenšího pochopení a nechala je úplně klidně odkázané na jejich vlastní matky, které byly mnohdy neduživé a mléka měly poskrovnu. To Emil Zelený si stěžovat nemusel, protože matčino poprsí bylo nadprůměrné a jeho kapacita nadbytečná.

Čtěte více ZDE »

Ještě jsem vás neunavil?

Chodil jsem také velmi rád do přírody. Bylo mně tam vždy nesmírně krásně, nejen proto, že neuměla nadávat a vymýšlet si všelijaké posměšky. Miloval jsem čistý vzduch, bzučení hmyzu, krásně zbarvené třepetající se motýly a vůbec vše živé, na čem se mohly moje oči pokochat a z čeho se i upřímně radovaly.

Rád vzpomínám na jeden vandr, který měl být původně ve dvou, ale protože do toho kamarádovi na poslední chvíli přišla nepříjemná rodinná záležitost, vyrazil jsem tedy sám a zažil jsem věci takové, že když na ně v současné době někdy vzpomínám, připadá mně to, že jsem si to snad vysnil, ale moc dobře vím, že ne.

To, že jsem tehdy zabloudil i s mapou v ruce, pro mě moc dobrá reklama sice není, nicméně je to pravda a to, že jsem se prodíral všerůzným porostem, také. Čtěte více ZDE »

Začala dospělá etapa mého soukromého života.

Jistě by vás zajímalo, jestli mé kroky zkřížila ještě někdy nějaká žena. Ano i ne, by zněla moje odpověď. Nikdy jsem neměl v plánu držet celibát a ani jsem ho nedržel. Přece jen to druhé pohlaví patří neodmyslitelně stejně k životu, jako třeba Slunce a Měsíc. Ani bez jednoho z toho by to nemohlo být ono, protože to patří ke šťastnému žití. Ale žádný trvalý vážnější vztah jsem si již nikdy nevybudoval, a tudíž jsem se ani neoženil. Nelituji toho, nebyl jsem pro to zřejmě zrozen… děti mám rád, to ano, nevadí mně jejich divoké hry doprovázené nadšeným křikem, v kterém se velmi rády předhánějí. Mám radost, když ony ji mají také a jsem šťastný, když vidím v jejich rozzářených očích to světlo života, které dovede tak krásně potěšit. Není nic krásnějšího na dětech než jejich ničím nepředstíraná touha a moment, kdy se jim splní jejich tajné přání, to dokáží tak emotivně vyjádřit a je to ta největší odměna pro  jejich rodiče, kteří si tak moc přáli jim tu radost udělat. Čtěte více ZDE »

Mám stále pokračovat?

Dobře tedy.

Vojenská základní služba netrvá věčně a jednoho dne nastalo to vytoužené ráno, které se mělo stát z těch nekonečných sedmi set třiceti posledním. Jinak se od ostatních vůbec nijak nelišilo a musel jsem si přiznat, že na počátku této mé kapitoly života jsem si sliboval, jak odsud vyběhnu a vztekle kopnu do brány, protože mě okradla o dva celé roky mého mladého života, který jsem dozajista mohl zasvětit docela jiné a určitě užitečnější činnosti, ale budiž stalo se a já se jaksi nemohl odhodlat k žádnému spěchu. Vůbec nic mě nepopohánělo, jen jsem tak nerozhodně stál a přemýšlel, co se vlastně za ty dva roky v Brně asi změnilo.

Včerejšího dne mě dojal podplukovník Trojan, s kterým jsem byl již za tu dobu v takovém vztahu, že jsem se ani nemusel zahlašovat, Čtěte více ZDE »

No a co vy, ještě vás to stále baví?

Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.

Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, dobře tedy.

Nebojte se, moje sexuální orientace je zcela normální, takže i ty běžné lásky se mně taky žádnou velkou oklikou nevyhnuly a co si budeme povídat. Na čele své jméno naštěstí napsané nenosím, takže moje blonďatá hlava některým slečnám docela imponovala a já se tomu ani trochu nebránil.

Skutečný problém nastal až v tanečních.

Taneční mistr vplul na parket a hledal mezi námi novici někoho, na kom by mohl demonstrovat příkladné společenské chování vzorného tanečníka. Samozřejmě jsem mu musel utkvět v oku právě já.

Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, musím vás však upozornit, že to byly ty šťastnější chvíle mého dětství. Když přišly první kontakty s ostatními dětmi, nastaly automaticky i daleko krušnější chvíle.

Dodnes slyším posměšné: „Žibřide! Žibřide! Ty nechutný nežite!“

A to nebyly zdaleka ty nejhorší, o tom se nemá ani cenu příliš rozepisovat, protože jistě každý z vás má svoji fantasii a docela si to zkusil ve svém duchu sám. No jen se přiznejte, že je to tak. Jenomže žít s tímto závažím je mnohem složitější, to vám mohu říci.

Čtěte více ZDE »

Ukázalo se, že ta zdánlivě nevinná a bezbranná oběť nebezpečného šílence, nebyla zase tak vzorný příklad spořádaného občana. Jednalo o sexuálního devianta před pár měsíci propuštěného na svobodu. Policisté v jeho počítači zajistili stovky a tisíce fotografii malých dětí a gigabyty dětského porna. Část fotografii pocházela ze školky, do které chodil i Honza. Podle všeho toho dne plánoval únos, zneužití a následně pravděpodobně zabití nejméně jednoho dítěte. O ulici dál na něj čekalo připravené auto a v kapse si nesl hadr napuštěný omamnou látkou. Jaké další důkazy kdo potřeboval? Marně jsem vše znovu a znovu vysvětloval. Když už jsem nevěděl, co dál, zoufale jsem se ptal: A proč jsem si tedy ze všech těch lidí vybral právě jeho? Vždyť jsem nevěděl nic o jeho plánech! Proč jsem na něj zaútočil zrovna v ten den, kdy se chystal k útoku? Pokaždé odvětili jen: Náhoda. Opravdu? Když se nad tím vším pořádně zamyslíte, nad těmi desítkami a stovkami proměnných, vážně se jednalo o pouhou náhodu?

Čtěte více ZDE »

Rozlepil jsem víčka a zjistil, že se nacházím v podzemí. Snad v  jeskyni? Ale byly tu kromě skály i zdi tvořící pravidelné chodby a místnosti. Po nekonečném bloudění jsem narazil na dalšího člověka! Vypadal zuboženě, vyhuble a šaty mu cosi roztrhalo na cáry. Vyděsil se, když mě spatřil. I já se lekl. Vždyť jsem vůbec netušil, co se děje! Připadalo mi to jako sen, jenže všechno bylo živé a opravdové. Společný strach nás sblížil. Vysvětlil mi, že jsme v labyrintu. Ve spletitém bludišti bez konce, z něhož existuje jediný východ. Kde ho najít? Pokrčil smutně rameny. Prý se to ještě nikomu nepodařilo. Navíc tu nebloudíme sami. Labyrint slouží jako domov a vězení zároveň i Mínótaurovi, strašlivému tvoru s tělem člověka a hlavou býka. Vyzbrojený ohromnými rohy a nehasnoucí loučí pátrá v labyrintu po vetřelcích. Každého, na koho narazí, zabije. Živí se lidským masem. Já jsem poslední ze sedmi dívek a sedmi mladíků, které sem poslali tenhle rok, vyprávěl mi nebožák s očima navrch hlavy.

Čtěte více ZDE »

V pravé poledne 

Zbytek starého roku jsme strávili při televizi, a přestože byl program docela pěkný, asi bych druhý den nevěděl,   co se hrálo. Noc jsem prospal poměrně klidně. Já se probudil, když už na ulici bylo denní světlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ďadek se holil v koupelně a Ela s babičkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projížděla v jeho přikrývkách nahoru a dolu.  Podle zvuku motorků jsem poznal, že jsou to přesně ta, co našel před týdnem pod vánočním stromečkem. Jacek na rozloženém křesle potichoučku odfukoval, ještě spal. Čtěte více ZDE »

Cestoval jsem do jiných světů. Do takových, které si neumíte ani představit. Poznal jsem tam úžasné bytosti, jež bych stěží popsal lidským jazykem. Létal jsem pouhou myšlenkou! Naučil se rozumět energii života a předvídat běh událostí. Řekli, že jsem blázen. Ti samí, kteří věří v nebe a peklo, v anděly s bělavými křídly, v chůzi po vodě a zmrtvýchvstání. Zavřeli mě do psychiatrické léčebny. Trápí mě jediná otázka: Pokud jsem tu já, kde jsou oni?

***

Jmenuji se Hynek Hrůza a nejsem blázen! Považuji za důležité upozornit vás na to hned na začátku. Čtěte více ZDE »

Ahoj mroži! 

Ahoj, mroži! Koukni, co o tobě píšou,“ přivítala mě druhého dne tchyně a podala mi noviny. Hned na titulní straně byla fotografie z mého tréninku v polském Pražském přístavu a nadpis: Mrož z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Počítal s tím, že ve Varšavě bude v novoroční den nejméně patnáct stupňů pod nulou. V době tréninku bylo plus šest a voda měla plus čtyři. Tohle asi tento plavec nemá rád. Někteří tvrdí, že je takové teplo, že by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Článek pokračoval: Host z Československa by si přál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nějací opovážlivci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékařskému vyšetření a prodělat několik tréninků. Doufáme, že se snad aspoň jeden odvážný rozhodne.  Jestliže ano, ať se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím přišel můj čtrnáctiletý polský švagr Jacek.

Čtěte více ZDE »

Hned v pondělí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal nějakou redakci polských novin. Mohlo být něco po desáté dopoledne, když jsem zaklepal na dveře redakce deníku Przeglond Sportowy.
„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ řekl jsem sekretářce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou záležitostí.
„Posaďte se, prosím. Hned se po něm podívám.“
Po nějaké době vešel do místnosti muž středních let, sportovního typu, oblečený do pestrobarevného svetru a bylo na něm znát, že má naspěch. Představil jsem se a hned spustil:
„Určitě jste slyšel o sportovním otužování a plavání v zimě. U nás v Československu je na třicet pět oddílů, zabývajících se tímto sportem. No a já jsem členem jednoho z nich, pražského oddílu. Jistě jste taky slyšel o vánočním plavání na Vltavě v Praze, kterého se zúčastňují nejlepší otužilci z celé republiky. A já bych rád něco podobného uspořádal za účasti vašich sportovců tady ve Varšavě na Visle. Vaši redakci bych chtěl požádat o patronát.“ Vyslechl moji nabídku i žádost a jako by se zamyslel. Po chvilce ticha řekl:
Čtěte více ZDE »

Považovali mě za blázna aneb Ve jménu zákona

Bylo to někdy na začátku prosince, když jsem byl na návštěvě u Oldřicha Lišky.

„Mrzí mě, že si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se těšil, jenže doma se už rozhodlo, že Vánoce strávíme ve Varšavě. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo něco podobného, co je každý rok na Vltavě v Praze. Do Polska pojedu o deset dní dřív, takže budu mít dost času vyhledat nějakou redakci novin a požádat ji o patronaci nad plavbou.“ Snažil jsem se vyčíst z tváře svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyčíst nic, a tak můj monolog pokračoval. „Otužování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napříč Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by Československu i našemu sportu mohla přinést dobrou propagaci.“

Čtěte více ZDE »

Nad kanálem La Manche se smráká

Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá.

Čtěte více ZDE »

Dobrá rada nad zlato

Už když jsem stál s Františkem Venclovským na prknech Občanské plovárny v Praze mi bylo jasné, že můj další cíl bude mezi břehy Francie a Anglie ve vodách kanálu La Manche. Byl jsem rozhodnut přeplavat ho oběma směry nonstop. Moje rozhodnutí podpořil i fakt, že František Venclovský a Jan Novák ho překonali při oslavách 100. výročí přeplavání, a to každý už podruhé, přičemž Venclovský měl v kategorii veteránů nejlepší čas na světě.  A tak mi začal několikaměsíční administrativní maratón na souši; nebyl nijak jednoduchý, a navíc byl psychicky vysilující. Mezi blízkými přáteli jsem pro svůj záměr podporu měl, horší bylo nepochopení ze strany placených funkcionářů Československé tělovýchovy. Jejich zamítavé stanovisko bylo podloženo především nedostatkem devizových valut. Chápal jsem to, a proto začal valuty shánět z jiných pramenů. Čtěte více ZDE »

Ve dvou se to lépe táhne

„Pro vás uděláme všechno, pane Židku. Jenom po nás, proboha, nechtějte povolení k proplavání turbínami Štěchovické přehrady!“ smál se guvernér Povodí Vltavy, ředitel Schmidt. O rok později jsem totiž přišel s novou žádostí plavat ze Slap do Prahy, ale až do centra, na Občanskou plovárnu. Trať měla měřit rovných 40 kilometrů a místo dřívějších dvou zdýmacích komor to měly být teď tři – třetí v propusti na Smíchově. Bylo to necelý rok po mém sólovém plavání Slapy – Praha a pro změnu to měla být plavba společná. Několik měsíců před tím jsme totiž napsal Františku Venclovskému, jestli by nechtěl plavat se mnou. František nabídku přijal a vzal ji současně jako přípravu na svou třetí plavbu přes kanál La Manche, tentokráte v kategorii veteránů.

Čtěte více ZDE »

Šedé skály Barrandova

Doplaval jsem k mostu ve Štěchovicích a zjistil, že davy lidí na něm ještě více zhoustly. Na mávání odpovídaly i posádky doprovodných lodí. Podplaval jsem betonovou tribunu. Na levé straně řeky stály další desítky lidí.

Ráz krajiny se ve Štěchovicích změnil. Zalesněné kopce se trochu vzdálily od vody. Já jsem se položil znovu na záda a plaval pro úlevu znak. Proud řeky v těchto místech už nebyl tak silný. Loď Pavla Sočavy se opět zastavila a nechávala se unášet proudem.
Asi mají nějaké problémy s motorem. Bylo to už potřetí, co mořský vlk Pavel opustil řízení a věnoval se trucovitému motoru. Já jsem věděl, že si poradí, byl pět let na moři, tři roky pracoval jako topič a dva jako motorář. Čtěte více ZDE »

Olympijská medaile za La Manche

Před domem stála šedá Volha s podnikovým řidičem Jirkou.
Pozoroval jsem svou ženu Elu a její neklid. Všechno prožívala se mnou a nebylo jí nejlíp. Já jsem věděl, že si přeje, aby už bylo po všem. Chtěla být u toho, ale starost o ročního Michala jí to nedovolovala.
„Za chvíli ti přijde Tomáš ze školy,“ řekl jsem, ale nebylo to nic platné.
„Tak ať doplaveš a nic se ti nestane,“ řekla trochu zastřeným hlasem. „Já to vždycky odskáču. Stojíš mi vůbec za to?“ Políbila mě na ústa a v té chvíli se mi vybavilo, co všechno musela obětovat, abych vůbec mohl realizovat tenhle polobláznivý pokus. Kolikrát se s oběma dětmi vydala odpoledne tramvají a potom vlakem až do Vraného. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Jak jsem se stal členem SSM

Jakmile soudruzi v sedmdesátých letech roztřídili společnost tak, že jim bylo jasné, kdo kým je, propadli nostalgii. Se slzou v oku vzpomínali a snili o starých zlatých časech, kdy coby členové ČSM zpívali: „Vyhrňme si rukávy…“ nebo „Stavíme, stavíme nový-nový svět…“ či dokonce samotný vrchol tehdejší komunistické pop muzik v podobě písně Jaroslava Dietla: „Šel Frantík kolem zahrádky“ která pokračovala vcelku nevinně: „v očích mu trní vadí, dívenka stála za vrátky a oba byli mladí…“ až do chvíle, kdy si autor uvědomil, že mladý není jen ten adolescent Fanouš a ta puberťačka za vrátky, takže to pokračovalo slokou:   Čtěte více ZDE »

Svatojánské proudy a Golfský proud

Stál jsem na špici vltavského parníku a pozoroval klikatý proud řeky s překrásným okolím kaňonu. Nebyl jsem sám. Jel se mnou můj mnohaletý kamarád Bohouš Peroutka. Zrovna tak jako já i on pozoroval přírodu kolem, ale na rozdíl ode mne ji sledoval okem akademického malíře. Ráno, než jsme vypluli od Mánesova mostu v Praze, to vypadalo na silný déšť, ale hned po opuštění přístaviště se začala obloha protrhávat. Ve Vraném už nebylo pochyb, že bude krásný den, ve Slapech se to potvrdilo. Prošli jsme přístavištěm a pokračovali podél Vltavy až na betonovou silnici, končící v řece pod Slapskou přehradou. Silnice slouží k spouštění motorových lodí na vodu. Stáli jsme pod mohutnou betonovou hrází; výška korunu nad základem je 65 a délka 260 metrů. Tohle velkolepé vodní dílo zadržuje vodní plochu 1392 hektarů a je zásobárnou pitné vody pro vodojem Praha-západ. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:

Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej, jejich autor, který je notorický lhář.

Jak jsem se stal svobodným občanem Husákova režimu.

Při prvním takzvaném komplexním hodnocení sloužícím k odstranění těch, kteří komunistům nevoněli, z jejich pracovních postů, na mě soudruzi byli hodní. V kritickém roce 1968 jsem v Nejdku ještě nebyl, pročež se o mně nic nevědělo a do pracovních konfliktů jsem se dostal až později, takže vlastně neexistoval ani zájem, abych byl společensky popraven. S prověrkovou komisí jsme si proto příjemně popovídali o tom, jak jsem v dětství obdivoval nápisy Truman má svý spojence, blechy vši a mravence a podobné, jak jsem ho hajzla imperialistickýho znectil ve své prvotřídní poezii (bylo to v 1. A, a kdyby to byl četl, určitě by složil prezidentskou funkci), Čtěte více ZDE »

Když se mnou plave i strach

Ve schránce jsem našel obálku s hlavičkou odesílatele Státní plavební správa Praha, ještě na schodech jsem ji otevřel a dal se do čtení:

Státní plavební správa Praha vyhovuje Vaší žádosti ze dne 1.4.1974, a na základě § 4 odst. 2 vyhlášky MD č. 27/1964 o vnitrozemské plavbě souhlasí s uspořádáním dálkové plavby plavce Václava Židka v říční trati Vltavy v úseku Slapy-Vltava za předpokladu, že budou splněny následující podmínky:

1. Veřejná plavba nesmí být žádným způsobem ztěžována nebo rušena a nebude vydán zákaz plavby plavidel. Čtěte více ZDE »

Motto:
Myšlenka, že jsme chytřejší,
než ostatní je na pováženou již jen proto,
že ji společně s námi sdílejí
davy úplných pitomců

Oscar Wilde

Maminko, raduj se, nebo se n… naštvu!”

Jako spisovatel jsem po publikaci knihy „Šok sem…, šik tam,“ tak trochu na rozpacích. Nechtěl jsem ostatní jen bavit, ale i (a to hlavně) varovat před ekonomickým nonsensy spáchanými polistopadovými vládami ODS i ČSSD. Humoristickou formu jsem volil z důvodu její vyšší přitažlivosti nežli je oslovení vážným slovem. Mnohými, i když mi byli velmi příznivě nakloněni, byla pochopena jen jako nedávná historie, se kterou už nic nenaděláme, což je sice pravda ale…

Čtěte více ZDE »

Nevěřili tomu

Je sobota, jedna hodina před polednem, krásné počasí. Před klubovnou v Braníku poslouchám poslední rady svého trenéra.
Je to riskantní. Máš šestadvacátého května a voda má jen deset stupňů. Pořádně prochladneš. Doufám, že máš s sebou nějaké horké pití?“
„Bez obav. Pojede se mnou vousatý Tomáš a bude mě celou plavbu jistit z nafukovacího člunu. Kdyby se stalo, že bych už nemohl, tak to vzdám. Co se týče vody, je dobře, že je takhle studená. Chci vyzkoušet, co vydržím. Mám dvě termosky s horkým čajem a pampeliškovým medem. Koukám, že tamhle už jde Tomáš.“
V dálce se objevila postava černovlasého muže s černým plnovousem. Zjistili jsme, že máme ještě skoro hodinu času, vlak jel po dvanácté a ve Vraném budeme před jednou hodinou. Tomáš se šel vykoupat a my s Oldřichem se posadili na lavičku před klubovnou.

Čtěte více ZDE »

V přádelnách v Nejdku vyšla hvězda

Milý emigrante,

krátce poté, kdy se naše cesty z Ústavu pro zpracování chemických vláken rozešly a ty jsi zdrhl k revanšistům, jsem nastoupil do Přádelen česané příze Nejdek jako technolog prvovýroby na podnikovém ředitelství, a jak si jistě pamatuješ na základě tvého doporučení. Nicméně neproklínám tě za ně. První, s kým jsem si vůbec neseděl, byl můj přímý nadřízený pan Hutta. Náš vztah byl zvláštní. Pan Hutta totiž velmi těžce snášel to, že jsem se snažil postupovat podle popisu práce, který on sám a specielně pro mne vypracoval: „Něco někde na závodě řekneš, oni se toho chytí, bude z toho průser a svedou to na nás!“ Rovněž i oboustranná averze, která mezi námi ihned zavládla, byla zvláštní. Když jsem mu například řekl, že v tom případě měl do popisu práce napsat, že se mám na všechno vy…, s chutí a od srdce se mé věcné připomínce zasmál.

Čtěte více ZDE »

Motto:
Myšlenka, že jsme chytřejší,
než ostatní je na pováženou již jen proto,
že ji společně s námi sdílejí
davy úplných pitomců

Oscar Wilde

Nemoc „Čechomor“, latinsky Grosse Tchechische vakuum in the Bohemian head (dále jen GTVBH), je záležitostí lékařského oboru psychiatrie, který léčí nemoci mozku, projevující se v myšlení, emocích, vnímání a také chování nemocných. Jsme jenom lidé, takže taková onemocnění (i když v tomto případě je to jen „nákaza“ z letitých návyků z komunistické totality) logicky utajujeme, aby nás nezavřeli do cvokhauzu. Pokud se ovšem náš duševní stav nezhorší natolik jako v mém případě, kdy své onemocnění netajím a nejen písemně, ale dokonce pokračování se k němu hlásím.

Čtěte více ZDE »

Úspěch u guvernéra aneb Za tonáž se neplatí

V dalších dnech jsem se vydal za ředitelem Dolního toku Vltavy Františkem Schmidtem. Byl to muž ve středních letech a trochu robustnější postavy. Sdělil jsem mu, že bych potřeboval povolení výjimky k proplavání komorami ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou, a to jako plavec.
Zůstal klidný a trochu se usmál.
„Už jsem o tom slyšel. Můžete mi dát písemnou žádost k nahlédnutí?“ 
Vytáhl jsem z tašky čerstvě napsanou supliku a podal mu ji. Zběžně přelétl text očima a pak začal číst nahlas: Čtěte více ZDE »

Jak Vašek Loch přišel o svou loď

V roce 1951, kdy se pořádal třetí ročník (ve spolupráci s plaveckým oddílem Sokol Vinohrady), byl počet závodníků přímo masový. Na šesti tratích různých délek od 3 do 25 kilometrů startovalo 127 plavců. Hodně jich vzdalo. Nejkratší úsek Chuchle-Praha jich plavalo nejvíc, nejdelší ze Štěchovic pouze čtyři: Karel Davídek, Vlasta Žán, Karel Bubal a Oldřich Liška. Voda na startu měla 19 stupňů, v Praze 24,5 stupně. Pražáci tak teplé vodě říkali kafíčko. Hned po startu se ujali vedení Davídek, Žán a Bubal. Všichni tři plavali kraulem. Liška plaval závod způsobem prsa v pořadí jako poslední. První to vzdal u ostrova Kilián vinohradský Bubal, po něm u Skochovic Žán z TJ Hostivař. Čtěte více ZDE »

Václav Židek se před více než čtyřiceti lety stal aktivním plavcem, maratóncem a otužilcem. Dnes patří mezi pamětníky doby, kdy legendární nestor Oldřich Liška razil tomuto v té době tak unikátnímu sportu cestu k uznání a do podvědomí lidí. Již od samého počátku své sportovní činnosti začal zapisovat a shromažďovat různé příběhy včetně fotografií. O něco později k nim připojil i své zážitky z dálkových plaveb, které byly v této době sportovní kuriozitou a později se staly jedním z hlavních námětů při sepsání knihy SÁM VE VÍRU ZDYMADEL. Vždyť takové postavy jako Alfred Nikodem a jeho žák Oldřich Liška nerozlučně patří ke staré Praze, tak jako v hudbě Karel Hašler, a bylo by škoda, aby jejich jména upadla v zapomnění.   Čtěte více ZDE »