CzechFolks.com PLUS

V České republice a její společnosti  tvoří součást subkultury na 40 literárních sdružení, klubů a aktivit, které působí ve svých regionech, ale pořádají rovněž soutěže pro začínající i zkušenější autory. Jedním z nich je Literární klub Pegas Mělník, jehož jsem dlouholetým členem, protože jsem odkojený nejen Vltavou, ale také Labem.

Narodil jsem se dva kilometry od jejich soutoku pod Mělníkem v rodinném domku z přelomu 19. a 20. století. V té době se stavěly domky z nepálených cihel, tzv. „buchet“, které se vyráběly ve zdejší cihelně poblíž Labe, a to z hlíny a kravského či koňského trusu s trochou obilních plev, které zbývaly po vymláceném obilí. 

Ještě ze života mých stárnoucích rodičů jsem domek ošetřoval, modernizoval a vybavoval pro budoucí penzijní léta na stáří mé a mojí manželky. Čtěte více ZDE »

Sotvaže vyšel můj článek Vídeňský Čech Jindřich Lion (CFC 30. 4. 2012), obdržel jsem od několika čtenářů významná upozornění. „Zapomněl jste napsat o emigraci Jindřicha Liona…“

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Čtěte více ZDE »

Vzpomínám na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy poprvé jsem se setkal v praxi se zkratkou www  -  World Wide Web, neboli po česku celosvětová síť, také pavučina. Termíny web a internet jsou zaměnitelné a patrně s e-mailem (elektronickou poštou) jsou dnes nejznámější.

Z akademických a vysokoškolských pracovišť pronikalo počítačové připojení na internetovou síť velmi rychle i do našeho každodenního života, vděčím dodnes jednomu inženýrovi, Čtěte více ZDE »

Smutnou zprávu mi sdělila moje vídeňská kolegyně Dagmar Vaněčková. O přestávce zajímavého pořadu o Františku Kmochovi v Akademickém spolku se zeptala přítomných krajanek, “jak je u Lionů?“.

„Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne – 30. března se skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února 2012“, napsala mi v dopisu – tedy v den, kdy se komunisté chopili v roce 1948 u nás moci a Jindra se svými kolegy v redakci týdeníku My 48 očekávali dny příští. Na ten den snad nikdo z naší generace nemůže zapomenout.

Jindra se narodil 19. března 1922 v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium a také Obchodní akademii. Ještě v roce 1945 nastoupil do redakce Mladé fronty, Čtěte více ZDE »

Genmjr. Antonín Sochor (16. července 1914 – 16. srpna 1950) byl československý voják, nositel Řádu Bílého lva, nositel řádu Hrdina Sovětského svazu a dalších sedmi řádů a čtrnácti vyznamenání celkem pěti různých států. Právě o něm sepsal dlouholetý spisovatel literatury faktu Karel Richter knížku o 230 stranách, kterou nyní vydalo Nakladatelství Marie Tum Praha.

Autor se vrací po 25 letech od vydání knihy Karel Richter + Vlastimil Kožnar Nepřítel na dosah, kterou Naše vojsko v roce 1985 zahajovalo novou edici Velká galerie – o čelných osobnostech čs. zahraničního vojenského odboje. A to proto, aby s odstupem času, který dospěl k demokratickým a svobodným poměrům v naší zemi, „využil možnosti říci naplno, co tenkrát mohlo být jen opatrně naznačeno v povinném rozmezí stanovených ideologických norem i dobově podmíněných názorových omylů, anebo co muselo být zamlčeno…“

Čtěte více ZDE »

Z mé poslední návštěvy u Jiřího Wintra-Neprakty, krátce před jeho smrtí (1924-2011) a jeho Daniely Pavlatové (*1962) v pražských Střešovicích, jsem si odnesl mnoho pěkných zážitků a také novou knihu úspěšné dvojice Miroslav Švandrlík – Jiří Winter-Neprakta „Jak to, že jsem tady?“ (234 stran, vydalo nakladatelství Epocha, Praha).

(Z podpisu je vidno, že ruka ilustrátora, malíře a karikaturisty už nebyla tak pevná, ale mohu s jistotou a s jeho paní Danielou prohlásit, že stále denně kreslil do posledních dnů svého života…)

Když jsem psal pro CFC seriál o Řípu, docela lidsky jsem na ni zapomněl. A přece by neměla zapadnout. Je to další originálně a s humorem pojatá historie od pravěku po současnost. Přál bych tuto knížku učitelům dějepisu a zejména pak jejich žákům, aby navzájem věděli, jak také o historii lze vykládat a psát.

Čtěte více ZDE »

Když má Říp čepici, bude pršet – tímto příslovím  uvádí český geolog, klimatolog a překladatel taoistických a zenových textů Václav Cílek (*1955) v 1. čísle časopisu Vesmír z roku 2000 a zabývá se zejména knihou Karla Žebery „Říp – hora v jezeru“ (vyšla v roce 1982).

Už tehdy jsem o ní též napsal do deníku Svobodné slovo, s autorem – přírodovědcem a geologem jsem se také sešel, abych získal jeho podpis do knihy, kterou jsem vlastnil do doby, než se opět hora Říp ocitla v jezeru – a to při srpnových záplavách v roce 2002. Těm padl za oběť nejen můj rodný dům v Obříství (vzpomínaném v souvislosti se Svatoplukem Čechem v předchozím pokračování), ale také některé vzácné knihy a mezi nimi i kniha pana Žebery. Bohatě ji na křídě ilustroval Jiří Mikula.

Čtěte více ZDE »

Rozsáhlá je básnická skladba Slávy dcera Jana Kollára (1793-1859) – básníka, jazykovědce, historika a evangelického kněze slovenského původu, píšícího česky – zabývající se myšlenkou všeslovanskou. Hlavní postavou je zde básníkova milenka Mína, která splývá s vybájenou dcerou mytické bohyně Slávy – zosobňuje Slovanstvo a symbol jeho budoucnosti. Mína společně s několika průvodci putuje po slovanských zemích a ukazuje jejich krásu.

Dílo se skládá z předzpěvu a 645 sonetů a je rozděleno do pěti zpěvů nazývajících se podle řek, které protékají slovanskými zeměmi: Sála – Labe – Rý(é)n – Vltava – Dunaj – posléze řeka zapomnění Léthé (cesta slovanským nebem a rájem) a Acheron (slovanské peklo).

Čtěte více ZDE »

Pamětníků ubývá valem, jestliže bych chtěl vyvolat vzpomínky na dobu svého klukovského mládí, nevím, nevím, kolik by se mi jich přihlásilo. A vidíte – poštěstilo se! Na jedné veřejné akci přijde za mnou muž asi v mých letech a oslovuje mne, protože předpokládal, že se té akce rovněž zúčastním. Podle prezenční listiny zjistil, že se na místě vyskytuji a z ničeho nic položil přede mne výtisk časopisu tak důvěrně známého Mladého hlasatele.

„Poznáváte?“

„Jak bych  to nepoznával, to byl nejlepší a snad v té době jediný časopis pro kluky i děvčata. Každý týden jsem byl dychtivý na jeho obsah, povídky, hádanky, rubriku Z Bobří hráze, klubovou stránku Rychlých šípů…“, vybavuji si v paměti a začínám tím časopisem listovat.

Čtěte více ZDE »

Osobní knihu, postavenou na dokumentech, a po svých šesti válečných románech napsala Jelena Mojsejevna Rževská (*1919) z Moskvy, kde se těší ve svém úctyhodném věku pevnému zdraví. Válečné útrapy v beznadějném bahnu či sněhu ji natolik zocelily, že si ve své knize Zápisky válečné tlumočnice (368 stran, přeložil Libor Dvořák, vydala Paseka Praha-Litomyšl, 2012) dokázala poradit i s překážkami poválečnými v podobě státního tajemství a cenzury.

Nebyla historičkou ani badatelkou, ale do frontových sešitů poctivě ukládala zážitky, myšlenky, příběhy, a jako jedna z prvních vojenských tlumočnic zapisovala především  překlady německých dokumentů pro okamžitou potřebu štábu Rudé armády či autentické výslechy německých zajatců, ukládaných do protokolů.

Čtěte více ZDE »

Zpěněná bojová krev

Uplynulo více než 70 let od události, která 15. března 1939 vešla do našich dějin, hovořilo se o ní na rozhlasových vlnách, dokonce náš exilový prezident v Londýně Edvard Beneš v relaci Volá Londýn ji sděloval domů a vyslovoval se k hrdinství těch, kteří se dokázali postavit na odpor nacistickým hordám.
Byli to příslušníci 8. pěšího pluku Slezský ve Frýdku-Místku, kam jsem na začátku roku 1949 – tedy deset let od oné události – jako voják základní služby spolu s ostatními byl převelen ze slovenských Košic. Do nich jsme původně narukovali 1. října 1948. Mnozí z nás netušili, jakými tradicemi je frýdecko-místecký pluk opředen. Zanedlouho – 15. března 1949 se o tom dozvěděli podrobně z referátu našeho velitele, který pronesl na veřejném shromáždění.
Za projev, nad nímž jsem předtím seděl asi po tři večery, zatímco ostatní z mé roty si užívali zaslouženého volna po náročných cvičeních, mně velitel poděkoval, aniž by tušil, jak jsem povyrostl už při studiu a četbě oné útlé brožurky „Baryševka – Místek 1917 – 1947“. Jak jsem byl v duchu hrdý na své dávné předchůdce a příslušníky tohoto pluku.
Čtěte více ZDE »

Dodnes jsem hrdý na posádku ve Frýdku-Místku, kam jsem byl přemístěn v době své základní vojenské služby a kde měl své působiště 8. pěší pluk Slezský. Blížilo se zlověstné datum 15. března, kdy v roce 1939 se celá posádka jako jeden muž postavila nacistickým německým okupantům se zbraní v ruce.

Deset let poté jsem v této posádce sloužil a jeden z prvních úkolů, s jakým se na mne obrátil můj velitel, se týkal právě onoho hrdinného vystoupení, o němž jsme se dozvěděli již druhý den ze zahraničního vysílání BBC v Londýně z úst našeho exilového prezidenta Edvarda Beneše. Ten ani po návratu nezapomněl na otevřené střetnutí Slezanů s okupanty. Při své návštěvě v Místku 18. července 1946 vyslechl do všech podrobností, co s tehdejším bojem souviselo a řekl zde doslova:

„Tak jako u vás, mělo se stát ve všech posádkách. Pak by se naše tehdejší situace vytvořila docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z vašich řad nepadl ani jediný, a i kdyby se tak stalo, bylo by to sice bolestné, ale s oběťmi se konečně v každém boji musí počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně přesvědčil, že to, o čem jsem mluvil v zahraničí, se skutečně zakládá na pravdě.“

Čtěte více ZDE »

Nedaleko Pražského Hradu na Novém světě a na břehu potoka Brusnice má svůj prostorný ateliér dnes již světoznámý akademický sochař „Pepik Nálepa“ (jak se mi podepsal na jeden ze svých výstavních katalogů).

Narozený v Ostravě v roce 1936 – ale už letitý Pražák od roku 1952 a „Malostraňák“ od roku 1962 – měl proto loni velkou soubornou výstavu své nepředstavitelně rozsáhlé tvorby, ať již jde o práce s různým materiálem od dřeva či kamene a zejména bronzu, anebo o techniku při zpracovávání výtvorů.

Jeho prosklený ateliér s vysokou kopulí už ani nestačí pojmout jeho sochy, reliéfy, plastiky, ale také mince, medaile, designérské návrhy. Všemu tomuto nádhernému bohatství vévodí v nadživotní velikosti bronzová socha surrealistického katalánského malíře Salvatora Dalí (1904-1989).

Čtěte více ZDE »

Zkušený český historik, v letech 1991-2008 ředitel Státního okresního archivu v Jičíně, PhDr. Jindřich Francek (*1943) má na svém spisovatelském kontě pěknou řádku historických knih (mj. Zločin a trest v českých dějinách, Dějiny loupežnictva, Čarodějnické příběhy, Katovské řemeslo v českých zemích, Lovecká vášeň v proměnách staletí, Já jsem se dopustila…Sexuální delikty), vždy s důkladností zpracovanou a vybavenou příslušným aparátem včetně rejstříku a bohatého přehledu literatury a pramenů.

Novinkou je mimořádně náročné dílo, které pod názvem Zločinnost a bezpráví (Nakladatelství Paseka, 740 stran), k němuž JUDr. Matěj Bárta, generální ředitel známé bezpečnostní agentury ABL, uvedl, proč jeho akciová společnost podpořila vydání: Bez znalostí historických souvislostí, následků a jejich řešení nelze předcházet novým nástrahám a hrozbám 21. století…

Čtěte více ZDE »

Jako autor knížky Na vlně 490 metrů (110 stran, vydalo Naše vojsko – Magnet Press 1990), která se stala základem mnohem obsáhlejší knihy Události pravdy, zrady a nadějí (544 stran, Vydavatelství Akcent, 2009) a na ni navazující knihy Události totality, svobody a demokracie (496 stran, Vydavatelství Akcent, 2010) jsem obdržel zajímavý dotaz.

Poslal mi jej Pavel Effenberger ze svobodného rádia ve Freiburgu a týká se tématu svobodných rozhlasových vysílačů, svobodných rádií u nás a v Evropě. Jeho stanice totiž probírá historii svobodných rádií a opatřuje si k tomu dostatek potřebných podkladů.

Především chci předeslat, že jsem byl televizně rozhlasovým redaktorem v době největšího ohrožení naší země, tj. v prvních srpnových dnech sovětské okupace 1968 a ve chvíli, kdy byly obsazovány televizní vysílače (jejich technická zařízení na různých kopcích v naší zemi), Čtěte více ZDE »

Sleduji všechny kroky, které vedou ke změnám v naší polistopadové společnosti, postupně začínám – asi jako mnoho jiných spoluobčanů – nazírat na vývoj mnohem střízlivěji, než tomu bylo ještě před lety. Čtu například „Úvahy o revoluci v Evropě“, které napsal Ralf Gustav Dahrendorf (1929-2009), německo-britský politolog a filozof, evropský komisař pro vnější vztahy a obchod, ale také pro výzkum, vědu a vzdělávání. Byl  známým teoretikem sociálních tříd a konfliktů a zejména pak kritikem marxismu.

Tento pán nebyl vůbec milosrdný k našim očekáváním, když říkal: „Proces ústavní reformy trvá šest měsíců. Pocit, že se v důsledku hospodářské reformy něco zlepšuje, zavládne těžko dřív než za šest let. Společenské základy, které zaručují, aby ústava i hospodářství fungovaly, se kladou šedesát let…“

Čtěte více ZDE »

Osud člověka, o němž vám chci vyprávět, je velmi pozoruhodný, atypický. V obci Psáry na jihovýchod od Prahy postavil pro svou rodinku pěkný dům s velkou zahradou Luděk Horký (*1950).

Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Čtěte více ZDE »

Novinář, spisovatel a publicista Miroslav Sígl oslavil letos 25.září osmdesát pět roků. Kdo jej zná osobně, ale hlavně ti, kteří znají jeho novinářskou, spisovatelskou a publicistickou činnost, se nad jeho aktivitou a vitalitou podivují. V listopadu v roce 2006, v 80. roce svého života si založil vlastní webovou stránku na internetu. Tam jsou na mnoha stranách údaje o jeho aktivitách. Má vše dokonale zdokumentováno. Takže by se dala přidat další jeho charakteristika historik a dokumentarista. To zvyšuje můj údiv nad jeho všestranností a schopností to vše stíhat. Mirek je pracovitý, vytrvalý a neúnavný. Je to workholik svého druhu nebo, chcete-li, zvláštního ražení. Mezi jeho životní kréda patří:

Čtěte více ZDE »

Sledujeme-li blíže politický a společenský vývoj v Rusku, nelze přehlédnout, že zde dochází k nejdivočejšímu kapitalismu v postkomunistických zemích. Většina občanů nežije, ale přežívá bez viditelných perspektiv, narůstá vrstva bohatých, kteří nevědí, co se svými penězi, a do ruské společnosti se tlačí nacionalismus a fašismus. Milióny lidí už opustily Rusko do emigrace, která svým rozsahem převyšuje emigraci, k níž docházelo po Velké říjnové bolševické revoluci 1917.

Z oficiálních podkladů se lze dočíst, že se „obrozují pradávné ruské ideály, duchovnost, důstojný vztah k historické paměti. Roste míra společenské shody na společných hodnotách – svobodě a nezávislosti ruského státu, humanismu, mezinárodním míru a jednotě kultur multinacionálního národa Ruské federace, ctění rodinných tradic a patriotismu…“ a dále, že „z hlediska předcházení hrozbám národní bezpečnosti je nutno zajistit sociální stabilitu, etnický a náboženský soulad, Čtěte více ZDE »

K oběma článkům o Sokole jsem obdržel několik telefonických i mailových ohlasů. Všechny vesměs uvádějí, že je správné psát o událostech, k nimž došlo před více než 60 lety, která však nemohla navždy zničit sokolskou myšlenku, jak by si komunisté přáli a nelítostně postupovali nejen vůči Sokolům, ale také ničivým způsobem zacházeli se sokolským majetkem na mnoha místech.

Sokol přečkal všechny likvidační a otřesné akce, dočkal se opět svobody ve své rodné zemi a dokonce chystá významný jubilejní  XV. Všesokolský slet. Omlouvám se čtenářům a Sokolům, že jsem hned neuvedl významnou změnu ve vedení České obce Sokolské.

Čtěte více ZDE »

Denně každou hodinu postávají náhodní chodci, ale zejména turisté, domácí a zahraniční návštěvníci našeho hlavního města Prahy před starodávnou budovou Staroměstské radnice, jejíž součástí je legendární Staroměstský orloj. Desítky otázek se okamžitě vynořují mezi zvídavými a nablízku není nikdo, kdo by jim poskytl odpovědi, pokud nemají s sebou zasvěceného průvodce.

O samotném  orloji vyšlo velké množství knih – nejvíce z pera prof. dr. Václava Rosického, Zdeňka Horského a Stanislava Marušáka. Vždyť o jednu z nejstarších kulturních památek, známou v celém světě, kde se mnohde pokoušeli postavit jeho kopii, je stále mimořádný zájem. Zvláště s loňským 600. výročím jeho vzniku (je poprvé doložen v listině z 9. října 1410) vyšly pohlednice, byla vydána jubilejní mince, také poštovní známky. Orloj byl speciální videotechnikou osvětlován po všechny dlouhé noci. Čtěte více ZDE »

Sokolská organizace měla v letech 1945 – 1948 na milion členů, byla stále nejpočetnější občanskou i tělocvičnou organizací postavenou na demokratických a vlasteneckých zásadách. Avšak již druhý den po nastoupení vlády Klementa Gottwalda byl v České obci sokolské ustaven ze samozvanců, vedených komunisty, akční výbor Sokola. Ten okamžitě začal s likvidací funkcionářů na všech úrovních od ústředí až po poslední tělocvičné jednoty Sokola v obcích.

Následovalo pronásledování „organizátorů nepokojů”, jejich vylučování a čistky v Sokole. Brzy nato začaly procesy v Brně s funkcionáři župy Moravskoslezské a další soudy, což mělo za následek de facto likvidaci celé sokolské organizace, Čtěte více ZDE »

K napsání tohoto souhrnného článku o našem Sokolu a jeho hnutí mě přiměl jeden z posledních a nejstarších žijících Sokolů Vladimír Prchlík z Prahy – Spořilova. Známe se mnoho let a vídáváme se při různých příležitostech. Dokáže ještě ve svých dlaních třímat sokolský prapor, stát dlouhé minuty v pozoru, vzdávat čest slavnostním hostům a hold těm, kteří za sokolské myšlenky byli ochotni obětovat život, anebo byli krutě pronásledováni. Je velkým pamětníkem a jemu také vděčím za mnohá data uvedená v následujících řádcích.

Na výročním sjezdu Čs. obce legionářské v roce 1932 v Brně měl významné vystoupení známý zakladatel veterinárního školství v Brně a člen Sokola od svých šesti let, prof. MVDr. Jan Lenfeld (1889 – 1939) Čtěte více ZDE »

Známe se s Milanem Dubským (*1929 v jihočeských Netolicích) drahně let – od redakce Mladé fronty, přes Čs. rozhlas až po Čs. obchodní komoru, kde byl zahraničně ekonomickým redaktorem a do srpnové okupace zde řídil její časopisy. Za normalizace po propuštění ze zaměstnání nastoupil s dalšími kolegy Josefem Suchanem a Miroslavem Chýlem svorně k nejtěžší a nejšpinavější práci, jakou si lze tenkrát představit: stali se z nich popeláři, jezdili s „kuka-vozy“, ale to nebyla zdaleka  úroveň odvozu, jakou známe dnes (i když stále je co zlepšovat).

Zakrátko se jim začalo toto zaměstnání podepisovat na jejich zdraví, Milan se stal závozníkem a posléze odešel jako dělník do jednoho Jednotného zemědělského družstva (JZD) nedaleko Prahy. Po listopadu 1989 se vrátil ke své novinářské profesi, kromě toho tlumočil a překládal, k čemuž byl a vlastně dosud je jazykově vybaven. Čtěte více ZDE »

Věřím, že mi tentokrát odpustí veršík z jeho básně milovník mnoha krajin v naší vlasti, opěvovatel krás našeho Polabí, na jehož  konci se posléze usadil – Míla Kotrbatý z Ústí nad Labem (*1927). Poslyšte o něm právě nyní pár vět…

Už po dvanácté mi přišel jeho kalendář – již na rok 2012 s přáním zdraví, štěstí a spokojenosti, sestavený z tvorby obou bratrů Kotrbatých – Míly a kreslířů Jirky a též jeho manželky Marie. Mílově ženě Květě je na památku  připsána ještě nejnovější knížka básní s názvem Kapky deště (vydala Severočeská vědecká knihovna se Severočeským klubem spisovatelů v Ústí nad Labem, 88 stran včetně perokreseb). Jihočeská básnířka Hanka Hosnedlová z Českých Budějovic vystihla vcelku přesně, čím je obdařeno nitro našeho básníka: láskou k rodnému kraji, láskou k přírodě, láskou k ženě.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Jako bych vás některé slyšel podivovat se tématu, o němž hodlám psát v době, kdy nám vládnou elektronická média. Naproti tomu znám mnoho takových, které kromě historiků a historii teprve studujících, přitahují podobné úvahy. S čím vyšším věkem se začínají ohlížet po kořenech a počátcích v nesčetných oborech našeho  lidského konání.

Je tomu více než 500 let, kdy se podařilo německému kovorytci z Mohuče Johannu Gutenbergovi (1397-1468) vynalézt  knihtisk – čili zdokonalit proces sazby skládané ze sériově odlévaných tiskařských liter a rozmnožovat texty nebo obrázky tiskem z výšky. Čtěte více ZDE »

Přiblížily se už na dosah moje 85. narozeniny (*25. září 1926) a myslím si, že v tomto věku má člověk nejvyšší čas ohlédnout se za sebou, zejména však kolem sebe, aby k té bilanci vytáhl všechny své šanony, zakládací desky, krabice s korespondencí a na doporučení svých potomků všechno „jaksi-nějak“ sepsal.

Protože je o mne – alespoň v mém nejbližším okolí včetně mých přátel – známo, jaký jsem dokumentarista a encyklopedista (ale přiznám se, že v poslední dobou stále častěji něco hledám), neměl by být pro mne takový úkol zase tak moc těžký.

Velmi často rád cituji výrok: „Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití, starý přítel k vyprávění“. Je připisován autorovi, jímž měl být podle jedněch Alfons Aragonský (ale který? v encyklopedii jsou hned tři, rození v různých letech), Čtěte více ZDE »

Pavlína je ženské křestní jméno odvozené z latinského paulus, znamená malá, skromná… Podle českého kalendáře má svátek 31. srpna.

V České republice nosí v současné době jméno Pavlína celkem 35 398 děvčátek, dívek a žen.

Osobní číslo tohoto jména je „jednička“ – být vždy první nebo mezi prvními.

Takovou byla i moje maminka – Pavlínka, kterou jsme všichni milovali. Pracovitá, skromná, ale uměla se prosadit, protože byla spravedlivá, nesnášela křivdy, lži, pomluvy, hádky či pranice. A když k nim došlo, dokázala usmířit, neměla snad nepřátel. Aspoň o žádném takovém jsem nikdy nevěděl.

Čtěte více ZDE »

Právě mu do jeho střešovické vily se zarostlou zahrádkou v tiché ulici přivezli nakladatelé hned dvě nové knížky, které Jiří Winter-Neprakta (*1924) ilustroval. Inu – samozřejmě, že z těch balíků jeho paní Daniela Pavlatová (*1962) obě vybrala, takže ještě za tepla jsem je položil před autora se žádostí o podpis. Byly to svým způsobem první podpisy namísto autogramiády, jichž se už ilustrátor nemůže zúčastňovat.
Sice třesoucí se rukou, která za jeho život nakreslila více než 40 000 ilustrací, mi do jedné z nich vepsal věnování „opravdu srdečně“ – a nás spolu s manželkou ten náhlý okamžik nesmírně dojal. Před námi sedí věhlasný, originální, svébytný, prostě jedinečný kreslíř postaviček, které zná u nás kdekdo a ve světě je znám z Guinessovy knihy rekordů, protože v jeho ilustrátorské produkci ho ještě nikdo nepředešel. Je také výborným karikaturistou a úžasně společenským humoristou.
Čtěte více ZDE »