CzechFolks.com PLUS

Gabriel Laub se narodil roku 1928 v polské Bochnie u Krakova jako syn židovského obchodníka. V roce 1939 uprchl s rodiči do Sovětského svazu. Jeho rodina žila nejprve ve Lvově, poté byla deportována na Ural a po propuštění pobývala v Samarkandu. Během této doby Gabriel navštěvoval polské a ruské školy. Po válce se vrátil do Polska a roku 1946 maturoval v Krakově. Ještě téhož roku přesídlil s rodiči do Prahy, kde v roce 1951 absolvoval novinářskou fakultu Vysoké školy politických a sociálních věd. Kvůli tomu, že jeho rodiče poté emigrovali do Izraele, nemohl získat trvalé zaměstnání a živil se jako novinář, překladatel a tlumočník až do začátku sovětské okupace. V roce 1968 emigroval přes Vídeň do Hamburku, kde se usadil a prosadil  jako jeden z největších humoristů německého jazyka. Zemřel v roce 1998 a je pochován v Izraeli vedle svých rodičů.

Čtěte více ZDE »

E. A. Poe nám vyložil zrod své populární básně v eseji Filozofie básnické skladby. Díky tomu se i mnozí překladatelé snaží seznámit potomky s tím, jak zápasili s úskalími překladu. Můj příspěvek k tomuto tématu je jiný, ale rozhodně mnohem závažnější. Nejde mi o technické problémy překladu, ale o to, co musí překladu předcházet, tj. o výklad textu, o správné pochopení básně. A zde všechny známé překlady vykazují nedostatečné uchopení námětu, neobjevily autorův umně skrytý záměr, nepronikly k jádru tajemna, jímž je tato slavná básnická skladba obklopena, ačkoliv na Poeův traktát bylo od samého počátku pohlíženo jako na artefakt, v němž se snoubí dokumentární faktografičnost s autorskou mystifikací.

Faktem je to, že velmi sugestivně odhaluje ty fáze tvůrčího procesu, které lze podrobit kontrole vědomí. Mystifikací je redukce básnění jen a jen na tyto uvědomělé a kontrolovatelné procesy i podsouvání jediné možnosti výkladu postav, rekvizit a symbolů, s nimiž autor pracuje.

Čtěte více ZDE »

Literárních soutěží je u nás dost, a to velmi různorodých: žánrových, tematických, celostátních, regionálních… Sejdou se moudří porotci a zhodnotí kvalitu předloženého rukopisu, někdy vědí, kdo je autorem, jindy se to k většímu či menšímu překvapení dozvědí až po určení výsledku a otevření zalepené obálky. To vše je jistě záslužné i zajímavé, ale přece jen tu cosi chybí, cosi, nač neupozorňuji poprvé.

Proč spolu autoři nesoupeří přímo a živě, v klasickém turnaji? V starověkém Řecku zápolili poeti na olympijských hrách, ve středověku se konala klání minnesängrů na hradech a jistě by se i v novověku našla místa, kde se básníci utkávali o přízeň a hlasy publika. Dnes jsou ale tyto tradice zapomenuty. Buď se autoři rekrutují z introvertů a trémistů, jimž dělá přímá komunikace s lidmi potíže, nebo zpohodlněli a nechtějí se školit v rétorice. Že by se dokonce učili na nějaký hudební nástroj, aby se mohli doprovázet – o tom už vůbec není řeč. Pole autorského syntetického projevu přenechali písničkářům, a ti je velmi rychle a úspěšně ovládli.

Čtěte více ZDE »

Okřídlený kůň Pegas – symbol básnictví – je dostatečně znám i připomínán. Méně se už mluví o hrdinovi, který ho zkrotil a osedlal. Jmenoval se Bellerofontés a byl synem korintského krále Glauka. Podle řeckých bájí byl neobyčejně krásný a statečný. Nešťastnou náhodou však v Korintu kohosi zabil a musel uprchnout. Útočiště mu poskytl tíryntský král Proitos. Bellerofontés se mu líbil, ale ještě více se líbil jeho ženě. Protože však její milostné návrhy odmítal, královna se urazila, obvinila ho z pokusu o znásilnění a žádala svého muže, aby ho zabil.

Čtěte více ZDE »

Blbost

Protagonistou Haškova díla není dobrý voják Švejk, nýbrž blbost. Blbost jako fenomén, jako filozofická kategorie, jako všudypřítomný a podstatný aspekt mentality tvora, který sám sebe definuje jako sapiens. /…/ Blbost jako jev jazykový, společenský, institucionální i metafyzický… (Sylvie Richterová)

Fantazie

Umělcova fantazie se stává mohutnou jen ve styku s životní zkušeností a přirozeností. Jinak je to mlýn, který mele naprázdno. (Ferdinand Peroutka)

Hospodský hovor

Má dvě základní témata: ženské a politiku. Nejsou to ostatně témata ledajaká: sečtena představují svět, jehož viditelnou polokouli tvoří politici, ženské pak jsou jeho odvrácenou stranou. (Přemysl Rut)   Čtěte více ZDE »

Kdysi měla všechna múzická umění společný základ. V antice tvořily lyrika, epika a drama jednotu, bylo to trojjediné umění, jedno božstvo s třemi tvářemi. Slovo nebylo sirotkem, mělo oporu v náručí hudby, nešustilo papírem, znělo živým hlasem. Nebylo rozdílu mezi autorem a interpretem: skladatelé hymnů, pajánů, ód a dalších lyrických forem, právě tak jako rapsódi zaměření na epiku, přednášeli svá díla sami a sami se také doprovázeli.

Starověký básník, to byl prostě univerzální umělec, který musel umět nejen skládat verše, ale také mluvit, zpívat, hrát, ba i tančit, aby se uplatnil. Dokonce i autor dramatický býval zpočátku hercem, a to přímo protagonistou. Jenže se po něm chtělo, aby také skládal hudbu, secvičoval sbory, režíroval…, zkrátka aby to, co si vymyslel, dal taky nějak dohromady – a to už je na jednoho přece jen trochu moc. Dramatici byli první, kdož se realizace svých děl vzdali – začal to Sofokles – a najali si na to lidi.

Čtěte více ZDE »

Když jsem začal v roce 1990 vydávat humoristický měsíčník Škrt, otiskl jsem v něm fiktivní polemiku s cimrmanology, neboť k ideovým patronům časopisu patřilo kongeniální společenství – znovuoživená Strana mírného pokroku v mezích zákona. Zde vizte, jak jsem si při pátrání po historických kořenech časopisu pohrál nejen s jeho názvem.

  ***

Byli jsme napadeni některými ortodoxními cimrmanology, že název našeho listu není původní. Časopis toho jména prý vydával dávno před námi Jára Cimrman a my ten název pouze ukradli. Čtěte více ZDE »

Kdybychom si položili otázku, zda cenzura ano, či ne, byli bychom asi s odpovědí brzy hotovi. Nejspíš bychom si řekli: Zaplať pánbůh, že už zmizela, že už žijeme více dvacet let bez ní!

Takový přístup se mi však zdá poněkud úzký. Kromě toho by byl zcela neproduktivní. Je třeba jej rozšířit, ale v tom nevidím žádný problém. Cenzura ostatně není něco, co existuje samo o sobě, cezura “an sich” prostě neexistuje. Je to jen nástroj v něčích rukou, jen ona pověstná špička ledovce, jehož důsledek a výraz hlubších, společenských, politických, náboženských a jiných.

Čtěte více ZDE »

Každý čtenář jich má jistě spoustu. Stejně je na tom i autor. Přece však některé z nich sehrají zvláštní roli, úlohu jakéhosi spouštěcího mechanismu, neboť ho zasáhnou ve chvíli, kdy v něm něco roste a zraje, cosi, co čeká na impuls, aby to dostalo tvar, smysl a potřebu vyjádření. Tuto roli nemusí vždy hrát díla největší a nejznámější, neboť nám prostě v danou  chvíli nepřijdou do ruky, a tak žádoucí efekt ochotně vyvolají knížky jiné.

Na mne tímto způsobem zapůsobily takřka současně dva romány dosti rozdílného charakteru: Kamarádi svobody od Jiřího Mahena a Rozhraní Václava Řezáče. Byl jsem přesně v tom období, kdy pubescent žasne nad šířkami světa a hlubinami své duše, kdy se mu zdá, že se s ním děje něco velkého a nevyslovitelného, čemu nemůže nikdo rozumět, ani on sám. A tu najednou otevře knihu, a ta je jako zrcadlo. Čtěte více ZDE »

Šel jsem jednou po městě, a jak jsem šel, padla mi do oka vývěsní skřínka s letákem, který měl výrazný nadpis: Básník a dieta. Výrazný a provokativní! Byl bych rád zjistil, co ohlašuje, ale spěchal jsem do jednoho nakladatelství a nemohl se zdržet. Podivný nadpis mi však uvízl v hlavě a přiměl mě, abych cestou přemýšlel, co může avizovat.

Usoudil jsem, že mohlo jít o přednášku, která se nezabývá správnou výživou všeobecně, ale speciálně, a to se zaměřením na literární tvůrce. O nastolení takového problému jsem nikdy neslyšel, natož o jeho řešení. Nějaký vědec zřejmě vyzkoumal, co má básník jíst, aby psal dobré a zdravé verše. Zdravé…? Brr! To mi připomnělo snahu socialistických ideologů omezit funkci umění pouze na výchovné a osvětové cíle, vymýtit z něj nezdravé a pesimistické… Čtěte více ZDE »

Maraskinové prstíky

Svého času mi rozhlasový redaktor Václav Cibula dával tipy na knížky, z nichž by se dala udělat pro rozhlas četba na pokračování. Byla mezi nimi také knížka francouzského autora Roberta Sabatiera Tři mentolová lízátka. Zalíbila se mi a rád jsem tuto práci udělal.

Jde v ní o malého chlapce – sirotka, který je poslán k příbuzným do Paříže a musí se sžít s novým prostředím. Na té knížce mě zaujaly dvě věci. Jednak přesná topografie míst pod Montmartrem – a protože jsem tudy před více než patnácti lety bloumal, oživoval jsem si zasuté vzpomínky a orientoval se pro příští návštěvu. Druhá věc se týkala toho, jak malý Olivier vyhledával, vnímal a popisoval nejrůznější sladkosti jak na stole své tetičky, tak v různých stáncích a krámcích s cukrovinkami a zákusky. Čtěte více ZDE »

Evropské jazyky převzaly většinou názvy měsíců z latiny, a to dost stereotypně. Zvláště zřetelné je to u těch posledních, které vycházejí z číslovek (September až December). To čeština si vytvořila jména vlastní, mnohem lahodnější, která jsou zvukovým koncertem, básnickým obrazem i chronologií životního cyklu přírody. Dva případy ale z této řady vybočují.

K měsíci dubnu užíváme latinskou variantu apríl, ale jen v určitém smyslu: mluvíme o aprílovém počasí nebo se vyvádíme aprílem.

Komplikovanější je to se slovem máj, které pochází rovněž z latiny, a proto bylo nahrazeno českým výrazem květen. Tento název nám dnes zní civilně, zato máj navýsost poeticky. Čtěte více ZDE »

Literárních soutěží je u nás dost, a to velmi různorodých: žánrových, tematických, celostátních, regionálních… Sejdou se moudří porotci a zhodnotí kvalitu předloženého rukopisu, někdy vědí, kdo je autorem, jindy se to k většímu či menšímu překvapení dozvědí až po určení výsledku a otevření zalepené obálky. To vše je jistě záslužné i zajímavé, ale přece jen tu cosi chybí, cosi, nač neupozorňuji poprvé.

 
Proč spolu autoři nesoupeří přímo a živě, v klasickém turnaji? V starověkém Řecku zápolili poeti na olympijských hrách, ve středověku se konala klání minnesängrů na hradech a jistě by se i v novověku našla místa, kde se básníci utkávali o přízeň a hlasy publika. Dnes jsou ale tyto tradice zapomenuty. Buď se autoři rekrutují z introvertů a trémistů, jimž dělá přímá komunikace s lidmi potíže, nebo zpohodlněli a nechtějí se školit v rétorice. Že by se dokonce učili na nějaký hudební nástroj, aby se mohli doprovázet – o tom už vůbec není řeč. Pole autorského syntetického projevu přenechali písničkářům, a ti je velmi rychle a úspěšně ovládli. 
Čtěte více ZDE »

Nechci se brát za jednotlivá literární díla, ale upozornit na obecný jev, díky němuž upadají do zapomnění celé generace autorů a jejich děl, celé literární epochy. Jde o výtvory starší a staré literatury, které v důsledku poměrně rychlého vývoje češtiny posledních dvou století poměrně rychle zastarávají.

 
Dá se říci, že se u nás prosadil textologický a editorský přístup prosazující co největší věrnost výchozímu autorskému textu. Připouští pravopisnou aktualizaci, ale brání se aktualizaci estetické (tj. především tvaroslovné a stylistické v duchu současného jazyka) jako zásadnímu zásahu do autorova díla. Vede to ke komentovaným kritickým vydáním, jež jsou současně označována za vydání čtenářská. Je to však jediné a správné řešení?

Čtěte více ZDE »

Vůbec se nedivím, že je těžké vytvořit v české literatuře veskrze sympatickou postavu, že i někdejší volání po kladném hrdinovi žalostně ztroskotalo.

Pro všelijaké padouchy a podvodníky má náš jazyk spoustu lapidárních výrazů, ale pro lidi slušné a řádné nikoli. Máme dost přídavných jmen, která vystihují dobré i špatné vlastnosti, ale u podstatných jmen, která vystihují nositele těchto vlastností přímo, jediným slovem, vítězí jednoznačně zlo nad dobrem, lež a nenávist nad pravdou a láskou.

Čtěte více ZDE »

Občas mi napíše neodbytný autor z kategorie těch, kteří jsou přesvědčeni, že úspěch v literatuře záleží hlavně na znalosti nejrůznějších triků, fines, fíglů… a očekávají, že jim je prozradím. Říkám jim souhrnným jménem Bedřiši.

Nedávno se mi jeden z nich svěřil, že by rád psal něco náročnějšího než povídky, něco, v čem by bylo více filozofie, čím by získal vyšší prestiž. Třeba takovou esej! A chtěl vědět, v čem je její vtip. Odpověděl jsem mu takto:

Milý Bedřichu,

vidím, že jsi správně zachytil trend západního světa, kde se cvičí literární sloh zejména na esejích. Tato tendence proniká i k nám, proto považuji za vhodné udělit ti pár rad, jak na tento úkol vyzrát.

Čtěte více ZDE »

“Těžký život literáta,” povzdechnu si, když mám zase něco napsat. Probírám se poznámkami, listuji v chytrých knihách o literatuře a sedá na mě důvěrně známá beznaděj: všechno už bylo řečeno, vše mi připadá, jako bych to už stokrát četl, nikde nic nového… A pak sáhnu po knížce z jiného oboru, pustím si desku nebo odběhnu k televizi, v níž je něco navýsost odtažitého – třeba o materiální kultuře Papuánců – a do vyschlé studny nápadů přitékají pramínky živé inspirace ze zdrojů, na něž jsem vůbec nepomyslel.

Ovšem, není to nic mimořádného, hledat a nacházet podněty k tvorbě mimo hranice své práce a svých zkušeností, v jiných uměleckých oborech. Jen si na to člověk pokaždé nevzpomene. Jednou jsem zažil Bohumila Hrabala, když mluvil o tom, čím se inspiruje on. Celou dobu mluvil výhradně o moderním výtvarném umění a hudbě! A třebaže zpočátku vyhrožoval, že za půl hodiny uteče, byl exkurzí do svých inspirativních oblastí zaujat přes dvě hodiny.

Čtěte více ZDE »

Marsyas

Ještě během prvního roku vydávání Škrtu jsem se rozhodl založit si vlastní nakladatelství. Předpokládal jsem, že bych v něm vydával knihy autorů shromážděných kolem časopisu. Škrt by je propagoval a nabízel k prodeji, knihy by zase propagovaly časopis. Taková vzájemná služba. Zafungovala u prvních dvou titulů, pak se podmínky vydávání Škrtu změnily, já jej opustil a věnoval se plně nakladatelské činnosti.

 
Pro soukromníka je vydávání časopisu příliš velkým soustem. Vyžaduje to větší redakční aparát a silné hospodářské zázemí, jímž se dá čelit finančnímu riziku. Časopis je jako plně naložený a rozjetý vlak, nedá se zastavit na pár metrech. S knížkami je to trochu jiné. Neprodá-li se celý náklad časopisu, jde celá remitenda do stoupy – nic jiného se s ní nedá dělat. Neprodá-li se celý náklad knížky hned po jejím vydání, není to nic katastrofického, může být na trhu několik let. Nakladatel prostě vydá jen tolik knížek, na kolik má, může počkat s vydáním dalšího titulu, až se mu vrátí peníze z prodeje předešlého. Kromě toho v prvních letech svobodného knižního trhu byla poptávka po knihách tak velká, že většina distributorů je brala do prodeje napevno a s přijatelným rabatem.

Čtěte více ZDE »

Do třetice uvádím setkání s nejstarším autorem z té pozoruhodné elity, jaká se najde v Salónu odmítnutých. Patří spíše mezi autory inzitní a určitě by se byl dostal do antologie Bosé nožky, kdyby se o něm tehdy vědělo.

O veršících, které kdysi poslal do časopisu pro mladé autory, se skutečně nedá říci nic jiného, než že se nám prostě nehodily, proto jsem je vrátil.

Odvetou byla tato báseň.

Čtěte více ZDE »

Škrt

První dny po 17. listopadu 1989 jsem prožíval stejně hekticky jako všichni, buď venku při průvodech a manifestacích, nebo v redakcích, kde se scházeli redaktoři a novináři toužící podpořit snahu studentů, herců a disidentů o změnu poměrů, svobodu projevu, demokracii a pluralitní politický systém. Sotva doznělo zvonění klíči a bylo jasné, že se totalitní režim zhroutí, začal jsem přemýšlet, jak bych mohl a měl otvírající se možnosti využít.

Politické ambice jsem nikdy neměl, a tak jsem ve svém výhledu zůstal věren kulturním a literárním zájmům. Sáhl jsem po telefonu a zavolal příteli Josefu Kučerovi, zvanému Kobra. Aniž bych mu musel vysvětlovat, co chci, okamžitě pochopil, že mě napadlo totéž co jeho: založit nový humoristický časopis. A bylo celkem logické, že jsme se k tomu cítili nejvíce povoláni. Nejlepší přehled o literátech pěstujících humor jsem měl ze své redakční praxe já, a pokud jde o kreslíře, měl stejnou výhodu Kobra díky organizování Salonu kresleného humoru. Byl tu sice ještě Dikobraz, ale jednak se do něj nikdy nedostali všichni, kteří na to měli, jednak se dalo se předpokládat, že v nových poměrech ztratí na přitažlivosti.

Čtěte více ZDE »

S tímto autorem z Ústí nad Labem jsem se osobně nikdy nesetkal, korespondoval častěji s mým redakčním kolegou. Vím však, že v té době psal i tiskl slušné povídky a dodal námět k jednomu filmu. I on však často obdržel vrácený rukopis, na chvíli se zachmuřil, ale pak vždy reagoval s velkým nadhledem i vtipem.

“Přišel mi dopis od pana Poláka a v něm má povídka. Není to dobrý pocit, když člověk vidí svá dítka, jak se vracejí ze světa. Vypadají jako kulhající artisté, kteří se utrhli z hrazdy. Někdy kulhají na jednu nohu, někdy – a to častěji – na obě. Tahle povídka měla navíc pochroumané i nějaké to žebro.

Pan Polák mi nadal do blagérů a ledabylých písmáků, naštěstí s humorem. Právě jsem zahájil práci na rozsáhlém románu, s nímž jsem chtěl rozbít svět, potřít spoluobčana Párala a vydělat si na cestu do Sas. Teď vidím, že povídka byla opravdu špatná, moralizování z ní čouhalo jako vidle z hnoje. Je zajímavé, že na to člověk přijde až tehdy, když se utrhne z hrazdy.”

Čtěte více ZDE »

Někdy se i mezi odmítnutými autory najdou takoví, kteří dokážou vzít svůj neúspěch s nadhledem a odpovědět vtipně. Leckdy se dokonce mezi autorem a redaktorem rozvine zajímavá korespondence, vyvine přátelský vztah.

Svého času mi poslal básně mladý autor z Kuřimi. Nebyly docela marné, nesly však pečeť začátečnického hledání a poněkud přebujelé autorské ješitnosti. Jednu jsem si nechal a k těm vráceným podotkl, že se mi zdá, jako by měl autor sebevědomí nad své poměry. Vzápětí jsem dostal tento skvělý pamflet. 

Čtěte více ZDE »

Slováci

V redakci Kmene jsem měl na starosti humor a protože produkce domácích autorů nestačila zaplňovat poskytnutý prostor, začal jsem překládat slovenské básníky.Vynikali větším satirickým ostřím, šťavnatějším jazykem, rustikálním fundamentem slovenštiny i fantasknější imaginací než čeští kolegové a vnášeli tak do této sféry novou a osvěžující notu. K nejlepším tvůrcům patřili Ľubomír Feldek, jakýsi Zeus literárního Olympu, nejvšestrannější umělecká osobnost, Tomáš Janovic, redaktor Roháče, můj nejbližší spolupracovník a přítel, herec Milan Lasica, jehož písňové texty byly vrcholnou poezií, a další autoři. Při častých návštěvách Slovenska jsem je poznal osobně, tiskl jejich práce a seznamoval se hlouběji se slovenskou literaturou. Vstupních bran, jimiž jsem do tohoto světa pronikal, bylo několik: nakladatelství Slovenský spisovatel; klub spisovatelů sídlící ve stejné budově, kde to vřelo tvůrčím ruchem i vyhrocenými literárními spory; Svaz slovenských spisovatelů v čele s Ladislavem Ballekem, velmi kultivovaným prozaikem a diplomatem, pozdějším velvyslancem v Praze; břitký a vtipný Rudolf Chmel, který po osamostatnění Slovenska velvyslancoval v Budapešti a v Praze vedl katedru slovakistiky; byly to konference konané v Budmericích a nakonec i rekreační pobyty ve Vysokých Tatrách, kde byly blízko sebe objekty českých i slovenských spisovatelů.

Čtěte více ZDE »

Vztahy mezi subjektem a objektem jsou vděčným zdrojem bádání pro filozofy, literární vědci zkoumají vztahy mezi umělcem a jeho výtvorem, snaží se objevit všechny skutečnosti, které mohou mít vliv na zrod a charakter uměleckého díla.

Nechci se šířit o tom, co už bylo vybádáno, ale připomenout jen dvě oblasti, o nichž panují trochu falešné představy.

Všeobecně se soudí, že mezi estetickými kvalitami díla a morálními kvalitami autora panuje přímá úměra. Škodolibí historici nám však neustále otvírají oči, takže si musíme přiznat, že kdyby do dějin literatury měla vejít jenom díla autorů morálně bezúhonných, nevydalo by to na víc než na útlou brožurku.

Nevím, jestli někdo bádal o tom, jaký vztah panuje mezi krásou uměleckého díla a krásou jeho původce. Z dostatečně ověřené praxe však mohu potvrdit, že ani tady většinou přímá úměra neplatí a v jednom případě dokonce platí úměra nepřímá, a to takřka bez výjimky. Jde o tvorbu ženského pohlaví, konkrétně o vztah mezi krásou autorek a krásou jejich poezie či prózy. Čím hezčí autorka, tím hůře píše – a naopak.

Čtěte více ZDE »

Komické žánry nejsou v literatuře rovnými a širokými silnicemi první třídy, po nichž se žene početný peloton humoristů. Připomínají spíše zbojnické chodníčky pro věčné rebely, po nichž se moc nechodí.

Rodina komických žánrů je početná: humor, ironie, parodie, travestie, satira, groteska… atd. Přesto se s podivnou tvrdošíjností mluvívá pouze o dvou jejích členech: o humoru a satiře. Čím to je? Jistě tím, že to jsou žánry nejvýraznější a nejproduktivnější. Ale k tomu, aby se tato dvě slova vyslovovala jedním dechem, aby se z nich stal přímo populární tandem, musí být další důvody.

Čtěte více ZDE »

Patří k dobrému tónu postěžovat si občas na úroveň umělecké publicistiky. Je to ostatně snazší, než se jí věnovat.

Zamysleme se nad údělem jednoho žánru, takové literární pastorkyně, která už pomalu do lepší společnosti ani nepatří – nad soudničkou. Kdyby Karel Čapek psal svůj Marsyas dnes, musel by jí vykázat takové místo, jaké tehdy zaujímaly Vilímkovy kalendáře, romány pro služky či písně lidu pražského. A jaké jsme mívali soudničkáře!

Radko Pytlík o nich říká v Malé encyklopedii českého humoru:

Splnili totiž úkol vpravdě nadlidský: z tragiky banálních příběhů a každodenních drobných starostí člověka vykřesali humor. Vyzdvihli tyto střípky lidských osudů a událostí a výraznou zkratkou je proměnili ve vyprávění, jež působí epickou živelností a komickým zbarvením. Soudní přelíčení a tragické okolnosti sporu ustupují do pozadí. Na to vše musíme zapomenout. Do popředí v oboru soudničky vystupují pozoruhodné lidské charaktery, které jsou v extatických zálibách unášeny kamsi mimo konvence, mnohdy i v rozporu se zákonem.

Čtěte více ZDE »

V naprosté většině uměleckých oborů je profesionální sféra od té amatérské dost příkře oddělena, a to nutností specializovaného vzdělání a možností se jí živit.

Literatura nemá s výjimkou soukromé Akademie Josefa Škvoreckého vlastní umělecké školství ani výraznou vrstvu spisovatelů z povolání, jen příbuzné profese redaktorů, novinářů, textařů, scenáristů…, takže je těžké určit, kdo je vlastně profesionál a kdo amatér. Nemáme dokonce ani školu pro redaktory, této profesi se každý musí naučit v praxi.

Čtěte více ZDE »

Jsou autoři, kteří se v redakci nikdy neobjeví. Netroufají si, jsou nesmělí, návštěva jim nahání hrůzu… Zřejmě píší právě proto, že jsou introvertní, živý kontakt a přímá komunikace jim působí potíže. Nebo chtějí úmyslně oddělit veřejný projev od svého soukromí, zůstat v jisté anonymitě. (Jednou jsem při návštěvě odlehlého místa na Moravě navštívil dobrého autora, abych ho osobně poznal, ale bylo zřejmé, že mu to není vhod. Narušil jsem odstup, na nějž má právo.)

Ti, co do redakce přijdou, bývají vedeni různými důvody. Někdo má strach poslat svá díla poštou, aby se neztratila (a netuší, že pošta je mnohem spolehlivější než leckterý redaktor). Jiný je zvědavý, co je to za lidi, kteří budou jeho výtvory posuzovat. Další si myslí, že bez osobní intervence má menší šanci (a pátrá, jakou pozorností či protislužbou by se mohl zavděčit).

Čtěte více ZDE »