CzechFolks.com PLUS

“A co vy to vlastně děláte?“ Taková základní otázka, jakou si říkají cizí lidé v letadle. Zaznívá na akcích Sdružení rodičů a učitelů, na různých večírcích a taky ve všech situacích, do jakých se dostanete, kdy se jen tak klábosí. Je to zdvořile nenápadná výzva, abyste uvedli své sociální postavení. Byrokratická varianta této otázky je poněkud strohá: vyplňte okénko nadepsané „povolání“. Na berňáku to tak chtějí – a taky policista, když vám dává pokutu, a pasové oddělení a banka. Řekni, za co jsi placen, a my budeme vědět, kdo jsi a jak s tebou máme zacházet. Čtěte více ZDE »

Kam Studio Kyjov a Mezinárodní  český klub Praha právě  dokončují natáčení dokumentárního filmu, který  mapuje život krajanů ve Švýcarsku. Autoři projektu ČESKÉ KOŘENY oslovili několik osobností, které ve Švýcarsku působí v krajanských organizacích i mimo ně. Je mezi nimi například vnučka Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovskéhopaní Dana Seidlová, spoluzakladatelka legendárního skautského tábora pro české děti ve Švýcarsku, kamenosochař Josef Stehlík, který pracuje na záchraně památek v historické Basileji nebo paní Maria Cron – vede hudební vydavatelství s více než stoletou tradicí a je činná ve vedení Svazu českých spolků a v Sokolu Luzern. Celkem vznikne osm portrétů rodin nebo osobností. Dokument bude hotov začátkem ledna a bude uveden v předpremiéře na Švýcarských dnech v Brně. Premiéra pak proběhne krátce na to v pražské Městské knihovně. „Zaujala nás košatost aktivit českých krajanů a velmi hustá a dobře fungující struktura českých organizací, které ve Švýcarsku intenzivně vyvíjejí činnost,“ říká Martina Fialková z Mezinárodního českého klubu.  Čtěte více ZDE »

Povídky pana Duška zásadně nečtu v posteli. To tak, aby z každé vylezl vrah, přelezl můj plot a vyškrábal se temnou nocí na balkón, prošel nějakým zázrakem skleněnými dveřmi a usurpoval o můj život. Že mám čisté svědomí, by mi nepomohlo, neboť když se začtu do kterékoliv povídky této knížky, tak na nic jiného nemyslím, než na to, že mně někdo jde podřezat krk. Vždycky si vzpomenu na mého manžela, jak četl ve vlaku detektivky. A bylo mi divné, že po přečtení každou knihu vyhodil oknem ven. Když jsem se ho ptala proč, nikdy mi neodpověděl. Ale bylo to jistě tím, že měl strach. Strach z vraha.

Proto si Duškovy knihy čtu za jasného dne. Nejraději dopoledne. Nejprve si prohlédnu zahradu, zamknu branku i dům, naleju si panáka a otevřu si knihu. Tentokrát Mrtvý z nábřeží. My u nás ve městě žádnou řeku nemáme, tudíž ani nábřeží, proto se mohu soustředit. „Kráčela zvolna podle mlází a našla ještě několik čerstvých pančáků…“ Panebože, už jsem v tom. Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Vždycky v září dorazí do naší čtvrti v Seattlu fotbalové šílenství.
Že fotbalová sezóna začala, poznáme v okamžiku, kdy se u dveří domů začnou objevovat děti prodávající drahé čokoládové tyčinky, aby si vydělaly na dresy. Ty nervózní postavičky na přední verandě jsou zelenáči – ve fotbale i v podomním obchodování.

Takhle nějak to probíhá:

Nesmělé zaťukání na dveře. Malé dítě. S hlavou sklopenou něco mumlá a natahuje ruku s čokoládovou tyčinkou, jako by omluvně vracelo něco kradeného. Čtěte více ZDE »

Odpověď
Dost často se mě ptají,
co tím chci říct?
A já – říct – tím nechci nic.
Tak se s tím smiřte.
Tvářím se tiše
usmívám se usmířeně
dívám se divně
(to se nepočítá)
pláču po tmě
(to sem nepatří).
Dost často se mě ptají,
co tím chci říct?
A já – prostě píšu.
Nic víc.

Nevěřte mi. Tu básničku jsem napsala, když mi bylo sedmnáct a tenkrát jsem ještě ani v nejmenším netušila, co mi psaní dá a kolik lidí díky němu poznám. Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Škytavka. Anglicky hiccup. Dánové to píšou hikke. Španělsky se řekne hippo. Francouzsky houquet. Hebrejsky šihuk. Rusové říkají iknuc. Italsky je to singhiozzo. A doktoři používají výraz singultus – je to samozřejmě latinsky a pěkně to obchází problém, jak ten zvuk vyjádřit. Ale tak jako kýchání, zívání, krkání a prdění, i škytavka je obvykle neškodná záležitost, která se vyřeší sama, a více se o ni zajímají amatérští léčitelé než opravdové lékařské kapacity. Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Jednu mou známou učitelku ve školce požádali, aby se svou třídou nazkoušela pro konferenci učitelů pohádku. Po bouřlivých debatách se děti shodly na staré oblíbené Popelce. Na té nesmrtelné klasické pohádce o tom, jak „chudý ke štěstí přišel“. Mravní ponaučení, které z ní vyplývá, zní: „Trpělivost růže přináší“- neboli jednoho dne se vám možná dostane, co si myslíte, že si zasloužíte. Proto dospělí tak vášnivě sázejí do loterie. Čtěte více ZDE »

Pojďme se na chvilku zastavit a osvěžit se u knížky světoznámého autora, který se zamýšlí nad obyčejnými věcmi, které … „tak průzračným způsobem oslovují v člověku to lepší, dávají smysl těm nejnepatrnějším věcem světa a navádějí čtenáře k radostnému prožívání“.

* * *

„Ach jo“ v žádném slovníku ani encyklopedii nenajdeme a málokdy to vidíme napsané. Ale většina z nás ten zvuk vydává každý den. A používá celý život. Čtěte více ZDE »

V povídkách Petry Haasové je nemalé množství humoru, kterého v dnešním uspěchaném světě bohužel stále více ubývá. Jejich největší předností je, že si autorka dokáže udělat legraci sama ze sebe, což napovídá už samotný název knížky: „Povídky praštěné třicítky“.

Podobných autorů je velmi málo, jako by se obávali, že by tím přišli o svoji image. Ale opak je pravdou. Příkladem je spisovatel a zpěvák Josef Fousek, který se podobnému způsobu psaní nevyhýbá, a přesto se těší velké popularitě u mnoha lidí. Čtěte více ZDE »

V protější stráni zlátly javory, slunce ještě hřálo a v korunách stromů se nepohnula ani větvička. Přesně tak by se dal popsat obrázek na obálce knihy Františka Uhra. Mladá žena leží v barevném listoví, má zavřená víčka a namalované rty. Lahvově zelený svetr ladí k podzimu. 

Tentýž malebný obrázek, obrázek k pohlazení, přeruší na první stránce knihy strohé věty: Cosi čnělo k modré obloze. Co je to? Lidská ruka.

A čtenáři hned zvednou adrenalin, neboť tuší, že ta žena je mrtvá a zvědavost v něm zahlodá jedinou otázkou: Kdo je vrah. Ale jak pročítá stránky, začíná se mu to nelíbit. Pokládá posléze stejnou otázku s autorem: Není těch mrtvých nějak moc?

A jak obrací listy, jak se noří do příběhu, nemůže zavřít knihu uprostřed, před objasněním. Čtěte více ZDE »

Křest knížky je slavnostní událostí pokaždé. Tahle je snad o to větší, že se týká našich dvou autorek, spisovatelky Blanky Kubešové a Ivety Kollertové.

Zatímco román „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ je psán už ostřílenou autorkou, Iveta Kollertová se představí širší čtenářské veřejnosti poprvé.

B. Kubešová stála u toho, když se internetová forma jednoduchého vyprávění „Svlečené do naha“ měnila ve formu knižní, a proto jsem ji požádal o pár slov.  

Kubešové biograficky laděný román „Brácha Jerry“, který mám z její literární tvorby asi nejraději, si dovolím představit sám. Možná by to ani nepotřeboval, vychází totiž už podruhé v novém, upraveném vydání doplněném o autentické fotografie. Čtěte více ZDE »

A teď něco o druhém titulu červnové autogramiády: Blanka Kubešová o „Svlečené do naha“

Biografické práce mají tu výhodu, že se píší jakoby samy. Mám pocit, že nejinak tomu bylo se „Svlečenou do naha“, která je prvním vážným literárním počinem Ivety Kollertové. Z každého řádku vane spontánnost a vnitřní potřeba se s někým podělit o bolestnou zkušenost, o zoufalství i naději, které celý příběh prostupují.

Do chvíle, než I. K. onemocněla, nedržela nikdy v ruce pero a žila obyčejným životem a všedními starostmi. Ve 37 letech vtrhla rakovina do jejího života jako uragán a nenechala v něm kámen na kameni. Tehdy budoucí autorka poznala, co je to skutečná bolest, rezignace a strach, netečnost těch okolo, ale i láska, soucit a naděje. Chvíle, kdy pochopila, že se už nikdy nepostaví na nohy a nevyjde ze dveří svého pokoje, se po prvotním zoufalství stala i chvílí vítěznou, I. K. začala psát… Čtěte více ZDE »

Pozor! Za volantem idioti!

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Její výrok mne zaujal: „Vy si myslíte, že právě tohle je příčina šílené jízdy?“
Přikývla: „Určitě! Já měla takovýho idiota doma. Dal si panáka a myslel, že je Napoleon. Když ho něco naštvalo, sedl do embéčka, vosolil plyn, zatnul zuby, sprostě nadával a projížděl městem.“
Naslouchal jsem pozorně. Té paní bylo něco přes osmdesát a měla právo na svou filozofii. Čtěte více ZDE »

Dali nám nové postroje
a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje
Místo abychom stáli…
/Karel Kryl/

Dnes 12. dubna by byl Krylův narozeninový dort ozdobený dvěma šestkami. Dort nebude. A co dvě šestky? Budou? Snad jen vzpomínky, čerstvé květiny, opatrně položené na hrob a zapálené svíčky, hořící dlouho do noci. Nejen kvůli narozeninám, ale i proto, že letos to je již dlouhých šestnáct roků, co knot poetovy životní svíčky dohořel. A jeho zvučný hlas dozněl i v ozvěně. Navždy.

Svědomí doby

Karel Kryl bezesporu patří k největším osobnostem naší moderní doby. Narodil se 12. dubna 1944 v moravské Kroměříži, vystudoval známou Střední keramickou školu v jihočeské Bechyni, po ní pracoval v keramičce v severočeských Teplicích… a poté ještě vystřídal řadu povolání. Krátce po srpnové okupaci 1968, ve svých pětadvaceti letech, odešel z vlasti do Německa, kde požádal o politický azyl. V Mnichově se pustil do studia filosofie a dějin umění, později se stal redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa.   
Čtěte více ZDE »

(Ukázka z připravované knihy „Zachráněmá v šangajském gehttu“)

 
Doba se změnila po 7. prosinci 1941, když Japonsko napadlo Pearl Harbor. Americké a anglické rodiny byly uvězněny v koncentračním táboře. Jejich obchody byly zavřeny. V důsledku toho mnoho z našich kolegů-uprchlíků ztratilo práci, a tak i možnost vydělávat si na živobytí.

Jednoho prosincového večera jsme uslyšeli klepání na bránu naší vily. Když jsme otevřeli, stál tam Vladimír Taussig, bývalý vojenský atašé na nyní již neexistujícím československém konzulátu. Běžel od Japonců a požádal nás, zda bychom ho nemohli ukrýt. Zůstal u nás do ledna 1942, než byl evakuován do Anglie. Po válce se oženil a usadil se ve Spojených státech.

V předvečer Nového roku 1941/42 panovala všude velmi smutná nálada. „Starousedlíci“ stejně jako noví přistěhovalci se setkali v Českém domě, ale shromáždění připomínalo spíše pohřeb. Bylo zde plno nejistoty, mnoho mladých lidí bez práce. Místnost byla plná, ale útěcha tam nebyla žádná.

Čtěte více ZDE »

Národ, který se nepoučí z vlastní historie,
je odsouzen, aby si ji zopakoval!

Bez povšimnutí mi nemohl zůstat připravovaný poutavý rukopis knihy Anny Votické, která žije  v Montrealu v Kanadě a má 97 let. Rodina paní Votické pocházela z české židovské rodiny z Brandýsa nad Labem a v roce 1918 se odstěhovali do Prahy. Její otec byl velký vlastenec a uctíval T. G. Masaryka. Také v tomto duchu vychovával i Anniny sourozence Vildu, Ernu a Lízu. Učil je, že v první řadě jsou Češi a teprve potom přišla na řadu židovská víra. Paní Anna do dnešních dnů ráda vzpomíná, jak po smrti císaře Františka Josefa, asi v roce 1917, kdy byla ještě malá dívenka, projížděl jejím rodným městem nový mocnář Karel. Její otec měl na náměstí obchod s pánským oblečením, a aby všichni lépe viděli na projíždějící průvod, postavil na chodníku před krámem malé podium, na kterém celá rodina stála. Paní Anna si dodnes pamatuje, jak novému mocnáři vlaječkou mávala. 

Čtěte více ZDE »

Chcel som sa stať v detstve predtým farárom. Páčilo sa mi ešte malému, ako má pán farár prekrížené prsty na vystrčenom pupku, že si nedovidí na topánky. Ako sa musí mať dobre, ako dôstojne sedí i sa nesie dedinou. Ale po vražde som vedel, že sa musím modliť. Modliť sa za spásu zabitého duše. Preto som sa celý život v lese pod stromami modlil. Viem, že som sa mal modliť za seba. Niekedy to však bývalo ťažšie, ako sa modliť za mŕtveho. Ja som mu vzal život. A kto mi dal to právo? Boh? A prečo? Prečo by mi ho nedal? Veď ak vie, koľko mám vlasov na hlave, prečo by nevedel, že zabijem vlastného otca? Či nevidel, ako sa trasiem pred jeho červeným nosom? Aj dnes sa mi o tom nose sníva. Vidím ho nad sebou ako skuvíňa: Oskar, Oskar, zabijem ťa! Ale veď ja som ho už zabil, tak prečo mi chodí po nociach vravieť, že ma zabije? Čo ak moja osobná smrť má podobu môjho otca? Čo ak ma teda naozaj raz zabije? Veď smrť dostane každého. Každého!

Čtěte více ZDE »

U nás doma vždy všetko voňalo. Keď hovorím všetko, tak myslím všetko. Aj to, čo iní nazývajú smradom. Mne voňala aj močovka, hoci jej štipľavý zápach ma niekedy napínal aj na zvracanie, ale v podstate mi voňala. Je to zvláštne, ak je vám z toho zle a zároveň aj dobre. Veľa je však takých vecí na svete. Bol som chlapec z dediny. Preto nečudo, že mi učaroval les. Stromy a ich kôra. Koľko som ju ako dieťa voniaval. Odštipkával si z nej. Snažil sa ju žuť. Inak chutí kôra z brezy a inak zo smreka. Kôra zo smreka je ako perník. Trochu suchý perník, ale predsa chutný. Svoju chuť má aj ihličie. To som rád vyžúval a potom som pľul zelené sliny, čo sa mi ako dieťaťu páčilo.

A s tým lesom som sa rád rozprával. Bolo to niekedy obtiažne predstaviť si les ako jednu bytosť. Len takú jednoduchú, ale predsa zložitú s množstvom buniek poprepletaných ako v zemi korene, tak nad ňou konáre. Zelené koruny stromov sa mi v mojej fantázii prihovárali tiež: Oskar, Oskar. Volali ma do svojich hĺbok neba i lesa. A ja som šiel. Šiel som do hory. Do voňavého chvojia. Čtěte více ZDE »

Havajské ostrovy jsem navštívil již desetkrát. Jednak tam mám dva švagry, emigranty z roku 1968, jednak jsem tam sbíral materiály pro svou knihu o kolonii malomocných na ostrově Molokai. Při svých cestách jsem se setkával i s dalšími Čechy, na všech ostrovech jich žije pár  desítek. Tito dnes již starousedlíci sem kdysi utekli před komunismem. Žádný z nich mě nezaujal tak jako paní Alexa, krajanka z Českých Budějovic.  

Potkali jsme se ve vesnici Kea’au, v obchodě se zdravou výživou, kde pracovala a kam jsem si šel v doprovodu švagra Honzy koupit přípravek z aloe vera proti spálení silným havajským sluncem. 

Už v obchodě mi bylo jasné, že stojím před neobyčejnou ženou, plnou energie a zápalu. Na Havaji žije od roku 1975, nějakou dobu strávila na kontinentě v Utahu, ale na Havaj se zase vrátila, a i když její tři dospělé děti už česky nemluví, ona sama je na své češství hrdá a cítí potřebu šířit českou kulturu v tom vzdáleném a odlišném světě na jednom z mnoha ostrovů kdesi v Pacifiku. Slovo dalo slovo, témat k hovoru je mezi emigranty vždycky dost, a tak jsme si domluvili termín na delší rozhovor v jejím domě.

Čtěte více ZDE »

Fakt je to zábava, ak niekoho počúvam hovoriť o starých dobrých časoch. Už v starom Ríme sa hovorilo – ó tempora – ó mores – ach tie časy, ach tie mravy. A spomínalo sa, kedy to bolo lepšie. Je to ľudské, čas od času každého človeka prepadne nostalgia. Zaspomína si na vlastné staré dobré časy. Každá generácia ich má niekde posunuté. Tá moja asi do rokov osemdesiatych. Generácia mojich rodičov zasa spomína na šesťdesiate a starí rodičia snáď na časy pred druhou svetovou. A s tou nostalgiou prichádzajú tváre, mená, kamaráti. Zrazu sa pred vami objavia v spomienke. Na zlé veci sa väčšinou zabudne.
 

Niekedy je to riadený proces. Trebárs sa dohodnú dve hudobné legendy z mladších ročníkov ako teraz No name a Chinaski, aby spolu naspievali dueto o časoch, o ktorých by som im vedel rozprávať. A tak si v 21. storočí otvorím google, aby som čo – to o starých známych zistil. A zrazu jedného kamaráta a spolužiaka objavím ako kapitána lietadla voziaceho priamo českého prezidenta a druhého v pozícii uznávaného psychológa, či audítora. Aj som sa prekvapil, aj hľadám hneď na nich kontakt, čo v časoch internetu nie je niekedy také zložité, ako by sa zdalo.

Čtěte více ZDE »

* Váš nový román vyšel začátkem tohoto roku a čerpá náměty z vesnického prostředí. Co vás na něm fascinuje?

- Sám jsem vyrůstal na vesnici. Důvěrně toto prostředí znám. Nenarodil jsem se sice v Krásnej nad Hornádom, ale přesto má pro mě tato východoslovenská dědina kouzlo rodiště. Vracím se do ní jen náhodně, jednou za deset let, ale tak, jako bych šel domů. Nemám tam žádné příbuzné, přesto mne lidé na ulici poznávají. Je to zvláštní pocit. Slovensko má největší počet venkovského obyvatelstva v Evropské unii. Celý náš stát je jinde jedno velké město. Vesnici máme tedy v sobě, i když žijeme ve městech. Venkov má v sobě kouzlo čistoty, prostoty a vzácných lidských vlastností, které ve městech nejsou tak výrazné.

* Jenže Oskar jde do nebe vyznívá dost kriticky, když uvážím, že píšete o vrahovi a jeho zločinu.

- Nekritizuji však vesnici. Ale škaredý způsob života, který je nám vlastní. Alkohol nahrazuje kulturu. Prostě samotná existence láhve je kulturou, je důvodem k odpočinku a společenskému vyžití. A to je nenormální. Pod vlivem alkoholu není možné, aby se vytvářely zdravé mezilidské vztahy. Není se co divit, že se tak samy produkují tragedie, jako je ta, o které píši. O vrahovi, který zabil, protože musel a navzdory tomu by byl raději on sám tím zabitým. Celý život si to nedokáže odpustit a žije peklo už na zemi.

Čtěte více ZDE »

Článek Václava Žídka „Listopadové dny“ s ukázkou z mého románu Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou vyšel poněkud naprudko, jak se dnes říká, slíbila jsem aspoň dodatečně krátce o knize poreferovat.

CO VYDÁNÍ PŘEDCHÁZELO

Vydání vlastní knížky je samozřejmě příjemné vždycky, o to víc pak vydání druhé. Přiznám se, že mě samotnou trochu zaskočilo. Ovšemže mile. Návrh nakladatelství mě překvapil tím víc, že „Horror Hill… jako zrnko písku“ svého času zvláštní ohlas neměl. Krom několika letmých zmínek v tisku přešel víceméně bez povšimnutí. Větší úspěch mělo rozhlasové zpracování, ve kterém pod názvem „Brácha Jerry“ načetli úryvky z knihy Valerie Zawadská a Ladislav Mrkvička, a to hned ve dvanácti pokračování. Především L.M. přednášel Jerryho přímo kouzelným „chraplákem“, prostě tak, jak si hlavního hrdinu s jeho věčnou vlastnoručně ubalenou cigaretkou čtenáři představují. Čtěte více ZDE »

Malíř a grafik Karel Šťastný (* 1929) byl odsouzený za velezradu na 12 let. Nakonec jich strávil v uranových dolech v Jáchymově  „jenom“ 8…

K tomu, aby člověk i v těch nejtěžších podmínkách mohl přežít a uchoval si při tom páteř, lidskost a rozum, a občas dokonce i smysl pro humor, napomáhali v lágru nevědomky samotní bachaři, respektive jejich nebetyčná hloupost a obrovská negramotnost. Ta lidem zbaveným všech práv a osobních svobod dávala pocit morálního vítězství, příležitost se v tichosti zasmát; hloupost jedněch byla pro ty druhé za drátem studnicí jasnějších a veselých okamžiků.

Karel Šťastný posbíral výroky bachařů, členů ozbrojených složek Ministerstva vnitra a po letech, když se těžké vzpomínky zotavily a přetavily, k těmto perličkám vytvořil kresby.

Čtěte více ZDE »

Malíř a grafik Karel Šťastný (* 1929) byl odsouzený za velezradu na 12 let. Nakonec jich strávil v uranových dolech v Jáchymově  „jenom“ 8…

K tomu, aby člověk i v těch nejtěžších podmínkách mohl přežít a uchoval si při tom páteř, lidskost a rozum, a občas dokonce i smysl pro humor, napomáhali v lágru nevědomky samotní bachaři, respektive jejich nebetyčná hloupost a obrovská negramotnost. Ta lidem zbaveným všech práv a osobních svobod dávala pocit morálního vítězství, příležitost se v tichosti zasmát; hloupost jedněch byla pro ty druhé za drátem studnicí jasnějších a veselých okamžiků.

Karel Šťastný posbíral výroky bachařů, členů ozbrojených složek Ministerstva vnitra a po letech, když se těžké vzpomínky zotavily a přetavily, k těmto perličkám vytvořil kresby.

Čtěte více ZDE »

Nakladatelství Eroika přichází na knižní vánoční trh s reedicí biograficky laděného románu Blanky Kubešové, Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Ti, kdo znají Kubešové Horror Hill, uvítají jeho novou knižní podobu doplněnou o autentické fotografie z prostředí divoké a horké Arizony, kde žije jeden z hlavních hrdinů.

Když jsem po letech listoval románem, objevil jsem víceméně náhodou kapitolu, která zůstává až trochu nespravedlivě ve stínu tohoto arizonského úsměvného vyprávění. Je to kapitola věnovaná druhé hrdince, sestře Jence, která nemá dar Jerryho lehkého,

optimistického vidění světa a neovládá jeho schopnost radovat se ze stávajícího okamžiku, o to víc však nutí k zamyšlení. Jejími hlavními životními motivy se stává svoboda, láska a touha po domově. Její nejistoty jsou i našimi nejistotami a týkají se nejen problémů, které nám staví do cesty samotný běh života, ale i domova a jeho osudu.

Čtěte více ZDE »

V Lightning Ridge nebydlel lékař, přijížděl jen jednou za měsíc na několik hodin z asi padesát kilometrů vzdálené Goodoogy, kde byla malá nemocnice. Toník byl nachlazený a potřeboval nějakou medicínu. Doktor prohlásil, že má nemocné průdušky a musíme ho ještě tentýž den převézt do nemocnice. Zavezl nás tam Mirek, který bydlel nejblíže. Když jsme tam jeli potmě, po polních cestách a kolem nebylo živé duše, uvědomila jsem si, jak lehce  může člověk zemřít bez pomoci uprostřed pustiny.

Lidé dojížděli za lékařem do Walgettu anebo do Collarenebri. Přibližně stejná vzdálenost a stejně špatné cesty. Ano, ty cesty! Možná pro těžký naložený truck nebyly tak nebezpečné jako pro osobní auta. Vraceli jsme se od lékaře, cesta byla nově opravená a posypaná štěrkem. Jeli jsme z kopce a měla jsem pocit, že auto klouže. Čtěte více ZDE »

Když jsem byla doma sama, měla jsem čas pozorovat svět kolem sebe. Blízko stanu se toulala kravička a ukusovala stébla trávy. Uvědomila jsem si, že všechna pole patří nedaleké farmě. Stáda musela být na hodně vzdálených pastvinách, protože široké okolí města bylo rozkopáno hledači opálů. Přinesla jsem ze stanu vrchní listy ze zelné hlávky a slupky ovoce připravené do odpadků, položila je ke stromu a sledovala, jak rychle je kravička objevila a jak si pochutnávala. Bylo hodně sucho, a tak přicházela každý den podívat se, co jsem jí připravila.

Kousek dole pod cestou měl stan Štefan, další Jugoslávec. Měl malého psa, doprovázel Štefana každý den tam, kde kopal, a ležel pak u jámy, dokud Štefan opět nevylezl. Čtěte více ZDE »

- nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Chebsko 55. let, to byly výstražné tabulky POHRANIČNÍ PÁSMO, VSTUP ZAKÁZÁN,

zátarasy, pozorovací věže a elektrické dráty. Dokud jsem věřila, že jsou proti „západním revanšistům“, tak to šlo. V okamžiku, kdy jsem pochopila, že všechny ty zábrany a vysoké napětí je na naše lidi, tak se ve mně něco zlomilo. Myslím, že se násilně a naráz ukončilo moje dětství.

Pondělí

„ (…) Tady se pořád něco děje. Krajina je tu zvlněná, samej kopeček. Kopečkáře to sem zrovna přitahuje. Karel říká, že kopečkář je člověk, kterej umí rychle skákat přes kopečky, protože mu jde o život. V horách se mu říká horolezec. Horolezce honěj bernardýni se soudkama a kopečkáře vlčáci. Je to taková hra, jenže dospělí ji hrajou úplně vážně a dovopravdicky a tak se zažerou, že nevědí, kdy přestat. Čtěte více ZDE »

Pak přišel ale jeden vykuk, Jarda Kozelka z naší party, na nápad, jak si přilepšit. Chodil po práci po okolních vesnicích žebrat o jídlo. Dlouho to tajil, nestál o žádnou konkurenci, a tak si přišel na mnoho krajíců bílého (!) chleba, hrnky mléka a někdy i kousek slaniny, kterými ho dobrosrdečné moravskoslovácké panímámy ze soucitu „s takovým mladým synkem“ podarovaly. Mně se to zdálo trochu nemravné, lákat od těch dobráků takové lahůdky pod záminkou, že nás špatně krmí a máme hlad. No, hlad jsme měli, ale ten nebyl v žádném případě tak zlý, abych se k něčemu takovému snížil. Jenže, když mi jednou dal Jarda ochutnat krajíček toho bílého zázraku a zapít ho pár doušky kozího mléka, šly moje mravní zásady stranou.  Čtěte více ZDE »

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění vyšlo poprvé v naklad. Jos. Škvoreckého, v 68 Publishers v Torontě s ilustracemi Lucie Radové, které se objevily i v upoutávce Václava Židka v CzechFolks 17. září t. r.

Román v deníkové formě zachycuje život doma a ve škole na pozadí absurdit v někdejším tvrdém období stalinismu, tak jak se odráží v dětské duši. Pro své vyprávění jsem zvolila hovorovou češtinu, připadalo mi, že je v tomto případě výstižnější. Vybrala jsem ukázku, ve které se desetiletá Leoška a brácha Karel, hlavní hrdinové celého vyprávění, chystají na prázdniny do západního pohraničí. Čtěte více ZDE »