CzechFolks.com PLUS

Zprvu jsem měla od pana Kolaříka zákaz vstoupit do jejich hospůdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáři v kovbojských kloboucích a nadávají, že jim není povoleno v hospodě vypalovat si zobáčky. Stěny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybářů s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáři líně postávají u baru a kolem kulatých stolků a tlachají, neboť i stěny mají uši jen pro chlapské řeči. Čtěte více ZDE »

Celý život jsme pracovali, aby se ti naši potomci měli líp. A teď, když jsme staří a oni se mají lépe, tak se nám to nelíbí.

Když my jako malí jsme si hráli v prachu silnice panáka, na pikanou, na sochy a jiné kolektivní hry, když jsme byli šťastní, sotva jsme dostali pytlík kuliček nebo od truhláře odřezky, z nichž jsme si stavěli a vyráběli různé věci, tak přece nemůžeme chtít od našich vnuků, aby dělali totéž. To by popřelo výsledky práce dvou generací.

Naše nespokojenost by se měla zaměřit jinam. My jsme žádné hračky neměli, tudíž ani nebylo co uklízet, když jsme si přestali hrát. Dnes mají děti plné krabice a skřínky hraček, ale uklízí je většinou maminka. Rodiče by se měli zamyslet, kolik dnes mají dětI povinností. Čtěte více ZDE »

Tomáš Zářecký je právě v tom věku (24 let), kdy je schopen osedlat Pegasa a projet se na něm bůhvíkam. Že už na něj naskočil, je známo všem čtenářům, kteří četli jeho knihu „15 minus“ a „Návrat na Longstray“. S Tomášem jsem se osobně setkala a mohu vám říct, že je to příjemný skromný chlapec. Také byla na CF zveřejněna moje recenze na jeho knihu. Abych Vám Tomáše ještě více přiblížila, napsala jsem o něm takovou projekci do budoucna, jak se vyjádřil v komentáři Ctirad Pánek. Předpokládám, že Tomáš, bude-li nadále tak pracovitý, bude do literatury zapsán jako jeden z našich významných spisovatelů. Proto tento rozhovor.  Čtěte více ZDE »

Ospalé odpoledne, v loučích slunečních paprsků rozžíhající se pupeny zlatého deště v rohu plaňkového plotu. Ospalé odpoledne na návsi jednoho seskupení pěti domků oživené příchodem muže a ženy, v tomto hnízdě náhodně ocitnuvších se cizinců. Jejich kroky nesly únavu minulých kroků i roků zdánlivé odlišnosti. Přicházeli do vsi pomalu v rozepnutých kabátech a zamířili přímo doprostřed k dřevnému bytelnému stolu v sepětí dvou laviček. Neposadili se proti sobě, ale vedle sebe, aby vnímali totožný obraz tohoto hnízda přilepeného k masivu smrkové hradby lesa. Stín lesa tíhnul na opačnou jižní stranu, nebránil tak dalekému rozhledu do krajiny, až tam k patě Železných hor táhnoucích se po severním horizontu. Až tam, kde bylo možno myšlenky spoutat a ukotvit.

Čtěte více ZDE »

Sdělovací prostředky se hájí tím, že zveřejňují jen takové zprávy, které chceme číst. Že uvádějí jen takové seriály, na které se díváme, že natáčejí takové filmy, na kterých vydělají. Ale už ignorují druhou stranu mince, že nám takové zprávy, seriály a filmy podbízejí.

Když si člověk unavený po práci zapne televizi, přecvaká všechny programy a nic ho nezaujme, tak televizi nevypne a nechá tam něco běžet, nechá tam to, co se mu podbízí. A když je monitorována sledovanost, pak tento program dostane bod neprávem.

Ale dejme si ruku na srdce. Když otevřeme Seznam a uvidíme dvě zprávy pod sebou:

„U cesty rozkvetl strom.“

Čtěte více ZDE »

Slovo zodpovědnost je každému člověku známé. Kdybych kdekomu položila otázku, zda se domnívá, že bere za své činy plnou zodpovědnost, jistě by nikdo nezaváhal a každý by odpověděl, že ano. Ano, tak by to mělo být. Každý člověk by měl být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe a začít od maličkostí. Ale ono tomu tak mnohdy není. Jestli to není tím, že si lidé význam toho slova často pletou a že si navzájem nalhávají. Možná však, že si význam toho slova ani dostatečně neuvědomují. A taky v některých případech se zodpovědnosti vyhýbají. Často hledají někoho jiného, na koho by svou zodpovědnost svalili.

Kdyby někdo takovou otázku položil mně, jistě bych bez rozpaků odpověděla, že ano. Že jsem si své zodpovědnosti vědoma a že ji neberu na lehkou váhu. Ale posléze bych se nad otázkou a svou odpovědí musela zamyslet. Lidé většinou konají, aniž by si své zodpovědnosti byli vědomi. Čtěte více ZDE »

Do prvního jarního dne zbývaly pouhé dva dny, ale sluníčko se zřejmě nemohlo dočkat a už začalo jarně hřát. Zaparkovala jsem auto ve Žďírci nad Doubravou a vyšláply jsme si s kamarádkou po cyklistické stezce vedle hlavní silnice do Krucemburku. Tam jsme odbočily na Staré Ransko. Krajina kolem ještě spala, stromům nevyrašil jediný lísteček a vesnice kolem měly oči dokořán. Tím je míněno, že se mohou okna domů dívat do krajiny mřížovím stromů, než je haluze opeří. Čistá voda potůčků bublala v korýtkách, nestíněná stromořadími, pohrávající si stříbrem paprsků na svých vlnkách, unášených do dáli. Zastavily jsme se u Ranského rybníka. Voda zpod ledového příkrovu se z něj valila o překot. Bublala a zpívala. Ve vesnici jsme odbočily a souběžně s řekou Doubravou jsme šlapaly filigránskou alejí k lesklé ploše Pobočenského rybníka. Jeho hladina byla pokryta ledem. Čtěte více ZDE »

Slunné nedělní dopoledne. Sněhu poskrovnu, zato mráz jak samec. Mamka odjíždí s bráchou na hory. Všechno mají sbalené, naskládané v kufru auta, poslední objímání a pusa a manka sedá za volant. Nejmladší brácha se souká dozadu, protože na přední sedadlo ještě nemá nárok.
Zavřel jsem za nimi bránu a promnul jsem si ruce: myši mají pré, radoval jsem se. Týden budeme s mladším bráchou sami. Budeme si dělat, co se nám zlíbí, nikdo nás nebude honit do učení a udělej tohle a ne tamto, dojdi pro tohle a tamto odnes! Zkrátka bude boží klid. Počítač bude k dispozici, žádný zákaz. Žolíčkovi dáme granule a o kočku se taky postaráme.
Čtěte více ZDE »

To se vám tak někdy stane, že stvoříte jinotaj, aniž byste chtěli. A ani nemusíte vstávat levou nohou. Ale je lepší, když je to v nějaký výjimečný den, jako se to stalo mně. Třeba na Zelený čtvrtek, kterým začíná velikonoční triduum.

Na Zelený čtvrtek se připomíná Ježíšova večeře na rozloučenou a jeho modlitba v Getsemanské zahradě, při níž byl zajat. Já jsem v Getsemanské zahradě také poseděla a představovala jsem si, že tam Ježíš sedí se mnou. Bylo to nezapomenutelné, ty myšlenky a ty olivovníky. Ale na to jsem teď právě nemyslela. Vzpomněla jsem si na svou babičku, jak ráno v ten den vstávala a říkala: „Na Zelený čtvrtek hrách zasívej, na Velký pátek zemí nehýbej!“

Čtěte více ZDE »

Po předčtení článku, že každej chlap potřebuje svůj kumbál, jsem se zamyslela a položila si otázku, načpak? Proč potřebuje trucovat? Co ho k tomu vede? Přece každou neshodu v manželství je třeba řešit okamžitě, rozumně, věcnou diskuzí. Jsme přece dospělí a rozumní lidé. Nač se naštvávat a kazit si den. Byla jsem vdaná řadu let a můj manžel nikdy netrucoval, nikdy nezalízal do sklepa, když tam neměl práci. Mohl by tam sice uklízet každý den, ale on dobře věděl, kam si co dal a jestli to našel na první sáhnutí nebo se tam přehraboval hodinu, po tom jsem nikdy nepátrala. Nikdy jsme neměli tichou domácnost.

Čtěte více ZDE »

Slunné páteční odpoledne. Veze mě taxík silnicí pod hřbetem Železných hor. Dívám se na tapetu, jejíž horizont lemují lesy a nad nimi je už jen modrá obloha. V lukách a polích pod lesy trsy vesniček s červenými střechami spojené vlásečnicemi jeřabin. Údolím protéká řeka, jejíž koryto je jen tu a tam možno tušit v korunách stromů. Jedu na návštěvu k význačnému spisovateli. Taxikáři jsem předala jeho adresu. Nevím, kde pan spisovatel bydlí, neboť jsem u něho ještě nebyla. Posadili mě na pravé zadní sedadlo, jak to vyžaduje etiketa, a mohu říct, že zcela k mé spokojenosti. Sleduji odevzdaně krajinu, jelikož nemám ponětí, kde auto zastaví. Zda ve středu města či na okrajovém sídlišti. Čtěte více ZDE »

Jednoho dne přišel mezi nás. Na tuto Zem. Dítě nevinnosti, posel lásky. Přišel z jiné planety. Malý chlapec jako každý jiný, ale zdaleka ne jako každý jiný. Byl výjimečný, měl dar vnímavosti. V každém kroku, v každém pohybu slyšel hudbu. Byl svobodný volný jako pták. Zdálo se, že v jeho těle sestoupil na Zem Bůh. Přišel a jeho maminka se ho ujala. Přijala ho. Neznámého cizince. Přijala ho do klubka svých dětí, aby si s nimi hrál. Podívala se mu do očí a on v jejích očích viděl jen lásku. Ona doufala, že bude mít šťastné dětství, ale okolnosti mu nedovolovaly vychutnat slunné dny, smích bezstarostných her.

Čtěte více ZDE »

Jakápak vděčnost. To lidi nesnáší být někomu vděční. Ale dobře vědí, o čem mluvím. Když od někoho něco potřebují, omílají vděčnost ze všech stran. Lísají se, slibují, vzývají vás až do nebe, nabízejí protislužby, ale sotva jim dovolíte uhryznout si z vašeho krajíce, na vděčnost zapomenou. Mnohdy ani nepoděkují. Ale ne všichni. Jsou i výjimky. A není jich málo.

A čím větší službu jim poskytnete, tím dřív a snáz na to zapomenou. Když jim například půjčíte sto tisíc, samozřejmě bez úroku, tak ještě než mají dluh splacený, už přemýšlí nad tím, že byste jim část dluhu mohli odpustit. A skutečně, kdyby vám nepodepsali směnku, tak byste zbytek dluhu neviděli. Čtěte více ZDE »

Má-li charakter člověka prozradit své skutečné výjimečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let.

Když kdokoliv z vás otevře malou knížku od Jeana Giona Muž, který sázel stromy, hned na první stránce se octne v podhůří hory Ventoux, v severní části departmentu Basses-Alpes, v pustině holé, kde neroste nic než plané levandule. Procházíte opuštěnými vesnicemi, táboříte v rozvalinách. Jdete hodiny, hledáte vodu, nutně se potřebujete napít. Umíráte žízní. Kašny v rozvalinách a v opuštěných staveních beze střech skutečně nacházíte, ale jsou suché. Život z těch stavení vymizel, nikde žádná zeleň. Jdete dál, výš do kopců, jdete několik hodin suchou dřevitou trávou. Pak v dálce uvidíte něco, co se podobá suchému kmeni, přijdete blíž a je to člověk. Čtěte více ZDE »

Naše generace dobře ví, o čem mluvím. Když si někdo z nás přehrábne krabici starých fotek, tak někde na dně tam leží společná fotografie z prvního přijímání. Kluci v černých a děvčata v bílých dlouhých šatech pořízených pro tuto jedinečnou příležitost. Každý drží v ruce velkou svíčku s obrázkem a je v tuto chvíli úplně bez hříchu. Bez hříchu proto, že se vyzpovídal, pomodlil u oltáře několik otčenášů a zdrávasů, což znamenalo, že bůh mu odpustil veškerá jeho provinění. Kluci mi povídali, že se vsadili, kdo déle vydrží bez hříchu. Nejsem si jistá, zda ten, co vyhrál, přitom nelhal.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Namířili si to opačným směrem. Filip se domníval, že ho vede do konírny, ale nic takového ji zřejmě ani nenapadlo. Zámek už měl novou fasádu, ale konírna byla na spadnutí. Minuli ji a mířili k zadní bráně.
Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Filip chodil k plotu každý den. Každý den po tom, co viděl slečnu na koni. Každý den si dával naději, že ji uvidí.
Dnes se dokonce odvážil vylézt na plot. Vybral si pilíř v houští jasmínů a usadil se, aby sám nebyl vidět a měl dobrou vyhlídku. I když se v parku nic nedělo, připadalo mu jako dobrodružství čekat na hlídce.
Čtěte více ZDE »

Dobrovolník dělá něco zadarmo. V naší společnosti je takový člověk podezřelý. V některých zemích si takového člověka každý váží. Čím to je?

Je tomu sedm let, co jsem byla s manželem v hospici. Byla jsem tam s ním téměř rok. Poslední rok jeho života, rok čekání, rok beznaděje. Ale v našem vztahu i rok porozumění, ohleduplnosti, zklidnění, rok sbírání plodů naší vyzrálé lásky. Rok vzájemného poděkování za celý život. Pokaždé když jsem od manžela večer odcházela, vzal mé ruce do svých a políbil je. Slzy už neměly pramen. Dávno vyschl. Bez prášků na spaní jsem neusnula. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Přestože domek Filipových rodičů stojí v sousedství zámku, není z jejich terasy pro stromy zámek vidět. Aby ho spatřil, musí Filip vyjít na silnici. Teď přemýšlí, co s načatými prázdninami. Rodiče chodí do práce a jeho bude mít na starosti babička.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Škola propustila své žáčky, pány učitele, smazala tabule, zavřela okna a hlavní dveře. Začaly prázdniny. Filip se loudá domů. Položí vysvědčení na stůl, převlékne se a položí si otázku: Co teď?
Kam jinam než do dvora. Hnědá kobyla má hříbátko a prohání se s ním v ohradě.
Čtěte více ZDE »

Nejdřív jsem neviděla nic než bedny šroubků a šroubečků. Žádných moderních pozinkovaných, ale krásných starých rezatých, uložených po vrch v bytelných dřevěných bednách. Nechápala jsem, kde se tu vzaly, odkud přišly, kdo bude žít tolik životů, aby je upotřebil, spotřeboval. Kdo má takový mozek, aby věděl, který se k čemu hodí, do jakého otvoru přijde ten či onen zasunout, co kterým propojit, upnout, spojit. Každá bedna váží jistě metrák, pomyslela jsem si a nemohla jsem najít pro její obsah žádnou logiku.
Majitel toho pokladu stál vedle mne, ale já jsem si nedovedla představit, že by měl takovou sílu a vůli, aby všechny tyhle šroubky prošly jeho rukama.

Čtěte více ZDE »

Typickým příkladem návratů k láskám  je Hrubínova poetická kresba lásky v Romanci pro křídlovku. Co vede učitele Františka vrátit se po třiceti letech, na stará kolena, do míst, kde prožil své první citové vzplanutí? Co ho tam táhne po životě prožitém s jinou ženou, po provdaných a ženatých dětech, po navenek spokojeném životě? Proč touží po dívce od kolotoče, po Terině, nerozvinutém kvítku? Proč se pouští za vůní, která teď ke stáru náhle zavanula nevysvětlitelnou silou, neodolatelným voláním mladých let. Co si od Teriny slibuje? Co bude číst při setkání v její tváři, která šla jinou cestou, kterou poznamenaly vějířky vrásek? Přestože František nezná odpověď, rozhodne se a jde.

Čtěte více ZDE »

Lidé většinou na platonickou lásku nevěří, nebo o ní pochybují. Domnívají se, že každá láska časem dospěje k naplnění. Možná tomu tak ve většině případů je, ale také tomu tak být nemusí. Pro některé je taková láska opomíjená a vysmívaná. Jisté ovšem je, že lidé se domnívají, že je v menšině. Ani v literatuře nezaujímá významné místo. Pro jiné je to ovšem láska vzácná, výjimečná, neobvyklá, nepomlouvaná, opětovaná hodná obdivu.

Nejen mezi lidmi, ale i v literatuře je na ni odlišný názor. Zatímco Sinkiewicz o ní říká, že „platonická láska je takový nesmysl jako například nesvítící sluce“, jiný literát například Puškin ji naopak opěvuje ve svém Eugenu Oněginovi jako vzor vysokého morálního charakteru. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Avšak jsou i milenky, přítelkyně mužů, jejichž postavení není třeba skrývat a naopak je ceněno, někdy dokonce vysoce ceněno. Nejsou to vztahy na zapřenou, nikoho nepodvádějí, jsou čestné, i když jejich stálost není a ani nemůže být zaručena.  

Jen ještě o některých z této kategorie.

Alfred Nobel a Bertha von Suttner

Jméno Alfreda Nobela je známé díky ceně, která je každoročně udělována v oblasti medicíny, ekonomie, literatury či za přispění ke světovému míru. Alfred měl vynalézání přímo v genech, v jeho rodině byli vynálezci po několik generací. Čtěte více ZDE »

Na Olze nebylo nic znát, ale byla od toho dne jaksi jiná, nesvá, prosluněná. Tak nějak rozkvetlá. Jela do města a koupila si nový svetr, rtěnku a umyla a natočila si vlasy. Také koupila nový igelitový ubrus.

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Měsíček se schoval za mraky a lesní víla přestala tančit. Šla popaměti domů a cestou plakala. Nejdřív si utírala slzičky jen rukama, ale pak hořce naříkala do závoje. Když se blížila k domovu, Vrbátko ji slyšel a vyběhl jí naproti.
„Pročpak pláčeš?“ chtěl vědět.
Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Měli je faraoni, císařové, vojevůdci, prezidenti i církevní hodnostáři. Milenky, toť síla lásky. Lásky, jejíž apel vítězí nad krutou realitou, rozumem, nad svazující vírou i dokonce nad smrtí. Tento apel není dopřán každému. Ale koho potkal, kdo jej okusil, si může říci, že neměl prázdné ruce, že žil naplno.

Jen ještě o některých vyvolených.

Kleopatra a Marcus Antonius

Je to největší milostný příběh všech dob. Jen v něm všechno: láska, nenávist, zrada, boj o moc, válka i smrt. Kleopatra VII. byla poslední panovnicí řecko-egyptské dynastie Ptolemaiovců, která převzala vládu nad Egyptem. Na trůn nastoupila v roce 51 př.n.l. (kdy ji podle dobových záznamů bylo něco přes 17 let. Byla velmi vzdělaná, hovořila plynule několika jazyky. Čtěte více ZDE »

„Mě dostat na skálu, to je jako tahat stojedenáctku z bahna,“ přiznal sebekriticky Geo, zeširoka dopadl na židli, odstříkl si z čela pot a oddechl si na celou hospodu, na jedinou kloudnou putyku v tomto městě, v níž obrovské skleněné tabule jsou výkladní skříně pro kolemjdoucí, do nichž mohou nahlédnout, v nichž je vyloženo poslední slanění, pravý horolezecký večírek, který tíhne k pípě a k čepicím právě natočeného piva.

Když odpoledne uhasili oheň pod Totemovou skálou na Doubravce, když posbírali materiál, manželky i děti a zamířili zkratkou přes náměstí do hotelu, Geo se držel při zemi, utíkal drobnými krůčky rychle, tiše jako myška. Nevykřikoval jako jindy, kdy ho zapřáhne žízeň a žene ho sem do hotelu svinským krokem: Hodíme jich tam deset, a žádný vysedávání. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky, toť věčné téma. Jako by byly obdivovány, jako by jim bylo záviděno. Některé vskutku obdivované, jiné odsuzované. Milenka vnáší do mužova světa nevysvětlitelné světelné paprsky, za nimiž muž tíhne, aniž by přemýšlel. Je to síla, jíž není možno odolat. Kdo se dostal do jejich proudu, mi dá za pravdu.

Jen ještě o některých vyvolených.   Čtěte více ZDE »