CzechFolks.com PLUS

Tomáš Zářecký je právě v tom věku (24 let), kdy je schopen osedlat Pegasa a projet se na něm bůhvíkam. Že už na něj naskočil, je známo všem čtenářům, kteří četli jeho knihu „15 minus“ a „Návrat na Longstray“. S Tomášem jsem se osobně setkala a mohu vám říct, že je to příjemný skromný chlapec. Také byla na CF zveřejněna moje recenze na jeho knihu. Abych Vám Tomáše ještě více přiblížila, napsala jsem o něm takovou projekci do budoucna, jak se vyjádřil v komentáři Ctirad Pánek. Předpokládám, že Tomáš, bude-li nadále tak pracovitý, bude do literatury zapsán jako jeden z našich významných spisovatelů. Proto tento rozhovor.  Čtěte více ZDE »

Jak dlouho ještě zvládnu boxovat? Pět, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamčené v oprýskané plechové skřínce jsou skutečné. A můžou se zmnožit. Ať jde nějaká zpropadená čest do háje!

„Pozor!“

„Kryj se!“

„Uhni!“

„Ale ne!“

„Hrozná rána!“

Dopřál jsem mu luxus přímého zásahu. Z hlediště to vypadalo jako nešťastná chyba, nicméně já věděl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té maličké skulinky perfektně využil. Čtěte více ZDE »

Zamířil jsem do středu ringu. Protivník už tam čekal. Došli jsme až těsně k sobě, tak blízko, že naše tváře dělilo sotva pár centimetrů. V nose jsem ucítil štiplavý pach potu. Borec byl o něco vyšší, možná i silnější, na druhou stranu v můj prospěch hrálo zase víc zkušeností i vyhraných zápasů. Nejdůležitější roli ovšem stejně hraje srdce.

„Chci vidět férovej box!“ zařval rozhodčí a ťukli jsme si rukavicemi na pozdrav. Poprvé a naposledy, co se těžká kladiva setkala v klidu. Od nynějška se budou pouze nemilosrdně bít. Budou vysílat jeden úder tvrdší než druhý. Ránu za ránou. Tak dlouho, dokud se jen jeden z nás udrží na nohou, zatímco druhý zůstane bezvládně ležet mezi rohy. Málokdy se vyčerpal plný limit dvanácti kol.

Čtěte více ZDE »

Co mě mrzí nejvíc, jak rychle přišel Rex na chuť lidskému jídlu. A kdo ho na ně naučil? Samozřejmě má milovaná maminka! Marně jsem na ni apeloval, žádal ji, zakazoval i přikazoval, ať ho jen proboha nekrmí od stolu tím, co právě jí.

„Jsem snad krkavčí matka? Přece ho nenechám trápit hlady, chudinku malýho, podívej se na ty smutný oči, jak prosí a brečí! Vždyť ty mu určitě nedáš ani najíst, jak tě znám!“

Jistě… Zbytečně jsem argumentoval, že kdyby měl tedy opravdu hlad, asi by žral granule v misce, místo toho aby je pyšně obcházel jako páv a tvářil se, že žrát něco podobného je pod jeho královskou úroveň. Zmetek jeden! Pěkně rychle si omotal matku kolem drápku.

Čtěte více ZDE »

Existují věci, které mě zaručeně rozčílí. Mezi jednu z nich patří v médiích se často opakující zprávy o tzv. bojových plemenech, obrázky a reportáže toho, kterak zlý a agresivní pes napadl a pokousal tu bezbranné dítě, tu hned dvě, jindy zase matku chránící ratolest. Co mě na tom štve – tyto zprávy se v drtivé většině zaměřují pouze na vyvolání určitých emocí u diváků/čtenářů (lítost a smutek nad oběťmi, nenávist ke zvířeti) místo sledování objektivních příčin. Ponechme nyní stranou úroveň, či spíše neúroveň mnoha českých sdělovacích prostředků, a podívejme se na problematiku tzv. bojových plemen.

Čtěte více ZDE »

Březnový pátek, shodou okolností ještě pěkně studený, jsem razil do školy na přednášku z civilizačních onemocnění. Vstávám kvůli ní před šestou, trmácím se dvacet kilometrů přecpaným autobusem, potom přes půlku Hradce pěšky a proč? Abych přišel a přednášející nepřišel. Už zase… A zase, aniž by se to kdokoliv ráčil alespoň oznámit všem těm chudákům studentům, co tam statečně mokli venku se mnou. Pět, deset, patnáct minut… Akademická čtvrthodinka dávno pryč a kde nic tu nic. Ostatní se trousí zklamaně pryč, jen my dva s Karlem zůstáváme. Nespěcháme.

Když už jsme si udělali takový hezký výlet, tak aby nebyl úplně zbytečný (další přednáška samozřejmě taky odpadla!), zalezeme pod střechu příjemně vytopené kavárny. Řeč přijde na všechno možné a jak jinak – i na ženské. Čtěte více ZDE »

Slunné páteční odpoledne. Veze mě taxík silnicí pod hřbetem Železných hor. Dívám se na tapetu, jejíž horizont lemují lesy a nad nimi je už jen modrá obloha. V lukách a polích pod lesy trsy vesniček s červenými střechami spojené vlásečnicemi jeřabin. Údolím protéká řeka, jejíž koryto je jen tu a tam možno tušit v korunách stromů. Jedu na návštěvu k význačnému spisovateli. Taxikáři jsem předala jeho adresu. Nevím, kde pan spisovatel bydlí, neboť jsem u něho ještě nebyla. Posadili mě na pravé zadní sedadlo, jak to vyžaduje etiketa, a mohu říct, že zcela k mé spokojenosti. Sleduji odevzdaně krajinu, jelikož nemám ponětí, kde auto zastaví. Zda ve středu města či na okrajovém sídlišti. Čtěte více ZDE »

Značnou míru kontroverze budí téma trestu smrti. Lze některé zločiny trestat až touto krajní, definitivní cestou? Je trest smrti morální? Co jestliže se dopustíme při vyšetřování a rozsudky chyby? Jak se postavit námitkám proti jeho zneužití? Přináší více pozitiv, nebo negativ? Názor na uplatňování trestu smrti je různý, často rozděluje veřejné mínění na dva nesmiřitelné tábory. V některých zemích platí, v jiných ne. Může být snad toto pro nás měřítkem? Nebo nám podá pomocnou ruku historie? Reagovat na tyto podněty a zejména – položit základní kameny do následné diskuze – jsme se pokusili v následující polemice.

Čtěte více ZDE »

Rozporuplně. První a možná nejvýstižnější hodnocení, které mě napadá. Ale pojďme se na celou show Batman Live – World Arena Tour podívat popořádku. Jakmile jsem se dozvěděl, že se chystá do Prahy, nepochyboval jsem ani na moment – to si nenechám ujít! Stejným nadšením se záhy nakazila i sestra, rovněž věrný fanoušek muže v netopýří masce. Vyrazili jsme proto na představení ve dvou a samozřejmě s velkým předstihem. Co kdyby měl vlak náhodou zpoždění? Riskovat něco takového nepřipadalo v úvahu, a proto jsme se ocitli v útrobách O2 Arény více jak hodinu před začátkem.

První, co nám padlo do oka – velké plakáty a obchod se suvenýry. „Tričko! Já chci tričko!“ rozzářily se hned oči sestře a za chvíli už si na prsou nadšeně hřála kus látky s potiskem Batmana i jeho protivníků. Čtěte více ZDE »

V souvislosti s tím jak správně učit vyvstává řada otázek a polemik nad jednotlivými tématy a oblastmi. Samozřejmě, pokud hodláme ke vzdělávání přistupovat jako k pásové výrobě, žáky brát jen jako kusy masa a hodiny vést stejně … jako nejlepší ministr školství svůj resort, jistě si s nimi nemusíme přidělávat vrásky na čele. Nicméně ti, kterým není osud vzdělávání mladých generací tak úplně lhostejný a ukradený, často řeší dilemata podobná tomu následujícímu. Vezměme si třeba otázku: Měl by učitel říkat žákům své názory?

Tomáš Zářecký: ANO

Když si stoupnete před tabuli, dřív či později k vám přiletí otázka: „A co si o tom myslíte Vy…?“ Čtěte více ZDE »

„Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal,
ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily.“

Jan Amos Komenský

„Nikdy neslibuj, co nemůžeš splnit,“ říká v jedné chvíli Vito Corleone, mafiánský boss v knize Maria Puza s  názvem Kmotr. Když jsem osudy famílie Corleonů četl podruhé (a nikoli naposledy), začal jsem si podobné výroky zaznamenávat na kousek papíru a posléze z těch útržků vytvořil jakési „dvacatero“, které jsem si přilepil na dveře šatní skříně a koukám se na ně teď každé ráno hned po probuzení. Skrývají v sobě inspirativní moudrost. I když pravda, uplatňování některých z nich je lehce ošemetné, nehodlám-li se dostat do křížku s muži zákona.

Čtěte více ZDE »

Pokud se posuneme v čase kupředu a zastavíme se u Václava IV., uznejme, že jablko padlo skutečně poněkud dále od stromu, než se čekalo, a chyběly mu nadto otcovy diplomatické schopnosti a dovednosti vůbec. Ale nezapomínejme na dvě věci. Tatík Karlík nasadil laťku proklatě vysoko, to za prvé. Hlavně však, a to je důležité mít na paměti, v době Vaškovy vlády se projevila řada problémů, které buďto předtím pouze bublaly pod povrchem, nebo ani neexistovaly.

Předně se tu objevilo papežské schizma – dva náměstci boží na zemi, oba prohlašující, že jen oni jsou tím pravým, a po určité době se ke dvěma řvoucím kohoutům přidá ještě třetí. No hrůza. Čtěte více ZDE »

Každý národ má své hrdiny. Významné osobnosti, nad kterými se dme pýchou. Ty, jež oslavuje a uznává. Zároveň se však v jeho paměti najdou i nepřátelé, zrádci, škůdci, negativní a nežádoucí postavy. Ať už hodní či zlí, někdy se ve škatulce ocitnou ne úplně po právu. Platí za jeden z rysů dějin, že se nezřídka dopouštějí nespravedlnosti. Nebo snad stojí na vině špatná paměť národa? V českém prostředí bychom našli vícero příkladů a jistě i jinde, jak se mnohdy fakta rozcházejí s obecně vžitým míněním. Zajímavé svědectví o tom vydává i vláda lucemburské dynastie na českém trůnu.

Byli čtyři. Jan, Karel, Václav a Zikmund. Na královském stolci seděli od roku 1310 do roku 1437. A zatímco druhý z nich, Karel IV., se vryl do paměti všech jako jeden z největších Čechů Čtěte více ZDE »

V posledních dnech víří hladinu zájmu dva dokumenty: SOPA (Stop Online Piracy Act) a ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). O co v nich kráčí, napovídá již samotný název, pokud jste se s nimi dosud nesetkali, doporučuju to rychle napravit. V souvislosti s nimi jsem narazil i na inspirativní text od Paola Coelha My thoughts on S.O.P.A.

Přivedlo mě to k rozjímání o myšlence, v čem vlastně tkví motiv umělcovy tvorby?

Čtěte více ZDE »

Ukázalo se, že ta zdánlivě nevinná a bezbranná oběť nebezpečného šílence, nebyla zase tak vzorný příklad spořádaného občana. Jednalo o sexuálního devianta před pár měsíci propuštěného na svobodu. Policisté v jeho počítači zajistili stovky a tisíce fotografii malých dětí a gigabyty dětského porna. Část fotografii pocházela ze školky, do které chodil i Honza. Podle všeho toho dne plánoval únos, zneužití a následně pravděpodobně zabití nejméně jednoho dítěte. O ulici dál na něj čekalo připravené auto a v kapse si nesl hadr napuštěný omamnou látkou. Jaké další důkazy kdo potřeboval? Marně jsem vše znovu a znovu vysvětloval. Když už jsem nevěděl, co dál, zoufale jsem se ptal: A proč jsem si tedy ze všech těch lidí vybral právě jeho? Vždyť jsem nevěděl nic o jeho plánech! Proč jsem na něj zaútočil zrovna v ten den, kdy se chystal k útoku? Pokaždé odvětili jen: Náhoda. Opravdu? Když se nad tím vším pořádně zamyslíte, nad těmi desítkami a stovkami proměnných, vážně se jednalo o pouhou náhodu?

Čtěte více ZDE »

Rozlepil jsem víčka a zjistil, že se nacházím v podzemí. Snad v  jeskyni? Ale byly tu kromě skály i zdi tvořící pravidelné chodby a místnosti. Po nekonečném bloudění jsem narazil na dalšího člověka! Vypadal zuboženě, vyhuble a šaty mu cosi roztrhalo na cáry. Vyděsil se, když mě spatřil. I já se lekl. Vždyť jsem vůbec netušil, co se děje! Připadalo mi to jako sen, jenže všechno bylo živé a opravdové. Společný strach nás sblížil. Vysvětlil mi, že jsme v labyrintu. Ve spletitém bludišti bez konce, z něhož existuje jediný východ. Kde ho najít? Pokrčil smutně rameny. Prý se to ještě nikomu nepodařilo. Navíc tu nebloudíme sami. Labyrint slouží jako domov a vězení zároveň i Mínótaurovi, strašlivému tvoru s tělem člověka a hlavou býka. Vyzbrojený ohromnými rohy a nehasnoucí loučí pátrá v labyrintu po vetřelcích. Každého, na koho narazí, zabije. Živí se lidským masem. Já jsem poslední ze sedmi dívek a sedmi mladíků, které sem poslali tenhle rok, vyprávěl mi nebožák s očima navrch hlavy.

Čtěte více ZDE »

Vážení přátelé,

netušil jsem, jak těžký úkol si nakládám na bedra, když jsem souhlasil s napsáním krátkého zamyšlení u příležitosti Nového roku. Snad na tom nesla vinu přemíra snahy – touha předložit něco aspoň trochu hodnotného. Možná jsem také nevěděl, čím přesně začít – naopak jsem ale měl jasno v tom, čemu se rozhodně vyhnout. Rekapitulaci událostí za rok 2011!

Proč? Jednak na nás tyto „přehledy“ útočí ze všech médií, jednak považuji za přínosnější dívat se kupředu a ne zpátky. Události, které proběhly v právě skončeném roce, můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. Na ty podstatné, které si pamatujeme s ohledem na jejich významnost a postrádalo by smysl je opakovat. Čtěte více ZDE »

Cestoval jsem do jiných světů. Do takových, které si neumíte ani představit. Poznal jsem tam úžasné bytosti, jež bych stěží popsal lidským jazykem. Létal jsem pouhou myšlenkou! Naučil se rozumět energii života a předvídat běh událostí. Řekli, že jsem blázen. Ti samí, kteří věří v nebe a peklo, v anděly s bělavými křídly, v chůzi po vodě a zmrtvýchvstání. Zavřeli mě do psychiatrické léčebny. Trápí mě jediná otázka: Pokud jsem tu já, kde jsou oni?

***

Jmenuji se Hynek Hrůza a nejsem blázen! Považuji za důležité upozornit vás na to hned na začátku. Čtěte více ZDE »

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Než začnete číst následující text, věnujte, prosím, pozornost těmto řádkům. Některým jedincům by totiž obsah článku mohl způsobit vážnou psychickou újmu. Pokud patříte mezi ty, kteří se cítí pohoršeni už jen při samotném vyslovení slova sex, znechuceně přepínáte televizi pokaždé, když se v záběru ukáže nahé ženské či mužské tělo nebo označujete umělecké akty za pornografii, zavřete raději z bezpečnostních důvodů toto okno a nikdy nepátrejte po náplni dalších odstavců! Důrazně varujeme, že čtení tohoto článku je pouze na vlastní riziko a nikdo nenese odpovědnost za škody způsobené jeho přečtením!

Jste tady? Sebrali jste dost odvahy podívat se dál? Sláva! Alespoň někteří nepadli do zajetí prudernosti a konzervatismu, kterému naskočí husí kůže pokaždé, když se střetne s něčím výše popsaným. Tohle téma mě pálilo na jazyku už dlouho, nicméně až dva impulsy z poslední doby mě přiměly sednout k notebooku a věnovat se opět duševní onanii – ach bože, takové hrozné slovo!

Čtěte více ZDE »

Jak se z Rubyho stal Rex

Výběr jména, to je kapitola sama pro sebe. Jedno jestli pro psa, nebo pro dítě, volte ho vždy s rozvahou. Možná sami ze zkušenosti víte, jak lehce se zde napáchají i velké škody. U některých jmen mi dokonce přijde, že se rodiče mermomocí toužili čerstvě narozeným potomkům pomstít. Chudák dítě do toho mluvit nemůže. Pes si sice může zaštěkat, ale je mu to stejně na… no však vy víte na co.

Rexe v útulku zapsali křídou na tabuli jako Rubyho. Čtěte více ZDE »

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. A když se posuneme proti proudu času ještě dál, uvidíme, že i v pravěku si naši prapředci uvědomovali, jakou nutnost představuje lidská pospolitost. Pro přežití, leč i (hlavně) pro zachování zdravého rozumu. Být vyhnán z lůna rodu či kmene znamenalo v drsných podmínkách nelítostné divočiny většinou fyzickou smrt, jenže osamění a zavrhnutí vlastními lidmi ještě dříve smrt sociální a psychickou. Tahle nit se line i celým středověkem, kde člověk musel někam patřit. Jestli bojoval v armádě, modlil se v klášterech či v potu tváře obdělával půdu, čert to vem! Život mimo obec (v širokém slova smyslu)? Nesmysl! Být sám představovalo horší úděl než smrt.

Často se omílá otázka, zda je horší (větší) trest vězení, či smrt? Domnívám se, že výš nad oběma ční samota. Čtěte více ZDE »

Rex je – rád bych napsal, že to nebo ono plemeno a tečka, ale… Ta chlupatá potvora, co mi právě vlezla pod psací stůl, abych se nemohl pohodlně přisunout, v sobě nosí geny hned několik předků. A když pak musím někde vyplnit formulář s kolonkou „Plemeno“, se škodolibostí sobě vlastní do ní vpisuji: „Bůh ví – a možná ani on ne.“ „Vy jako nevíte, co máte za psa?“ ptají se zmatené úřednice. „No nevím,“ pokrčím s úsměvem rameny, stejně tak i na otázku po datu narození. I to přede mnou ten uličník tají – snad abych se mu nesmál, že mu ještě teče mlíko po bradě. Štěně už to není. Ale dospělý? Ani náhodou! Žiji prostě se psím puberťákem a zatočit s ním je kolikrát horší než s těmi lidskými.

Jeho Veličenstvo Rex I. pochází z útulku – odtud jsem ho totiž jedné dubnové neděle přivedl. Onen den považuji za Rexovy „oficiální“ narozeniny. Nevěděl jsem o něm nic. Čtěte více ZDE »

Proč jsem si pořídil psa

Ještě než vám začnu vyprávět příběh Jeho Veličenstva Rexe I., z boží vůle krále všech psů, všechny ty příhody, taškařice, lapálie a lumpárny, co jsme spolu prožili, dovolte mi alespoň pár řádků o tom, jak se přihodilo, že jsem se ocitl mezi těmi, kteří sdílí pelech, misku a vůbec celý svůj brloh se čtyřnohými kamarády. Když někomu prozradím, že jsem si pořídil psa, kupodivu dotyčného nezajímá ani tak, jak se onen chlupáč jmenuje, co je to za rasu, jaký je a podobně. Místo toho na mě jen překvapeně vyvalí oči a nasadí nechápavý výraz, proč jsem si na stará, téměř třiadvacetiletá, kolena pořídil zničehonic psa.

Čtěte více ZDE »

Jedno z témat, která poslední dobou víří hladinu českých luhů a hájů, je zavedení školného na veřejných vysokých školách. Samozřejmě mi to nedá, abych k tomu nepřipojil pár postřehů. Už jen proto, že za posledních pár let jsem nasbíral nejednu zkušenost s tím, jak to na „vejšce“ funguje. Slýcháme hysterické výlevy z obou stran – zastánců i odpůrců, kteří sypou z rukávů jednak opravdové, jedna pseudoargumenty. A proto odpusťte, že se nepřikloním tam ani onam a pokusím se na to podívat s klidem. Bez zbytečných emocí.

Dnes jsou věci nastaveny způsobem, že pokud chce člověk kvalitu, nezbývá, než si ji zaplatit. Ne že by ji vždycky dostal, ale to nechme na jindy. Jádro sporu o školné z mého hlediska spočívá právě v tomhle. Nebudu nic namítat, pokud za vydané peníze dostanu adekvátní služby. Čtěte více ZDE »

Už před nějakým časem jsem si přečetl rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou v magazínu OnaDnes.cz. Teď jsem k tomu přidal i článek paní Marty Urbanové, jehož název jsem si vypůjčil do titulku, aby bylo zřejmé, že tu hodlám mudrovat o podobných věcech. Hned na začátku jsem ovšem čelil nepříjemnému problému – jak se s tím vůbec poprat? Pořád jsem si dělal výpisky, až jsem zjistil, že jen ty poznámky už překročily běžnou délku článku. Proto jsem se rozhodl poskládat jednotlivé myšlenky jen jako krátké fragmenty a proložit je citacemi samotné paní Prekopové.

Čtěte více ZDE »

Napsat knížku není lehké. Jenže co znamená proti tomu ji teprve vydat! Asi každý, kdo se o to v Čechách pokusil a obeslal nejedno nakladatelství, mi potvrdí, že se jedná o zkušenost zajímavou. Diplomaticky řečeno. Poslechněte si proto nyní pohádku o nakladatelství, které samo pohádky vydává. Netuším proč, ovšem jímá mě pocit, že o právo otisknout tuhle se rvát nebudou ani náhodou.

Žil, byl jednou jeden hloupý Honza – ale pozor! Čím si to ti chudáci Jendové zasloužili, že se o nich vždycky vypráví jako o hlupácích? Říkejme tomu našemu nebojsovi radši hloupý Tomáš. Ten se neválel od rána do večera za pecí. Čtěte více ZDE »

Až dosud jsem se vyhýbal psaní o politice. Ne snad z důvodu, že bych se o ni nezajímal, či necítil potřebu se vyjádřit se k věcem, které se dějí v České republice a které se mě jakožto jejího občana úzce týkají. Není mi lhostejný osud této země, země, v níž jsem se narodil, v níž žiju a v níž – budu žít? Těžko se totiž smiřuju s představou, že bych měl spojit zbytek života s českým státem v podobě, v jaké se nyní nachází, ve stavu naprostého politického, morálního a společenského marastu. Nechci ale odcházet! Proč bych to měl být já a ne ti, kteří jsou za tento úpadek zodpovědní? Nehodlám vzdávat boj, který lze vybojovat – bude-li vůle slušných a poctivých občanů – do vítězného konce! Nechci se nadále stydět za to, že jsem občanem České republiky, ačkoliv řada jejích představitelů činí tak, že se tomu pocitu nejde ubránit. Říkám ne! Chci být hrdý na Českou republiku. Čtěte více ZDE »

„Je šest hodin nula nula. Část vstávat, Árone.“

Otevřel oči a zhluboka se nadechl. Hlas, který ho právě jemně vytrhl ze spánku, patřil Helen. V ten samý moment zapomněl, co se mu zdálo. Otočil hlavu a mlčky se na ni podíval. Stála asi metr od postele, mladá, krásná a s úsměvem na rtech. Opětoval jí ho a pomalu začal protahovat nohy. Zajímavé, že se mu za těch patnáct let neokoukala. Pořád mu připadala stejně úžasná jako v prvních dnech. Od té doby se vůbec nezměnila. Ani jediný vlas se za tu dobu nezměnil, nepřestal být dokonale rovný, nepřerostl délku ramen ani neztratil na lesku své hnědé barvy. Čtěte více ZDE »

Na ten den jsem se náramně těšil. Vypadalo to, že se mi konečně podaří ukořistit si odpoledne pro sebe a v klidu se ponořím do víru tvorby. Sestra v práci (bohužel jen do půl desáté večer) a rodiče s chlupatým bráchou na zahrádce. Pokud náhodou tápete, koho tím míním, tak řeč je o Rexovi, mém psovi a matčině nejoblíbenějším dítěti. Ne že by mě to nemrzelo, ale holt já jsem ten nevděčný a věčně urejpaný syn, zatímco Rexík, ten bude pro piškot dělat i kotrmelce a přitom se ještě odstrkovat ušima. Maloval jsem si to krásně. Hodiny nerušeného psaní, ticho, klid a odpočinek.

Čtěte více ZDE »

Alfréd postupně seznamoval budoucí paní na Longstray s jednotlivými částmi panství. Zabralo to týdny. Ne snad pro jeho rozlohu, nýbrž z důvodu, že všude chodili pěšky. Na Longstray se nechovali koně a baronet si nepřál ani žádného koupit. Ellen to nevadilo, stejně by na něm neuměla jezdit. Akorát jedním zákoutím ji Alfréd neprovedl, ačkoliv jí ho předtím ukázal na mapě. Východní cíp panství zůstával neprobádaným místem. Jednou se na to zeptala Jacka.

„Tam nic není,“ vykrucoval se. „Jenom pruh země. Taková divočina, strašlivě zpustlá a zarostlá.“

„Zavedeš mě tam?“ prosila a házela po něm smutnýma očima. Nevydržel a souhlasil. Informoval Rachel a vyrazili. Netrvalo dlouho a dorazili před vysokou zeď porostlou břečťanem.

Čtěte více ZDE »