CzechFolks.com PLUS

E. A. Poe nám vyložil zrod své populární básně v eseji Filozofie básnické skladby. Díky tomu se i mnozí překladatelé snaží seznámit potomky s tím, jak zápasili s úskalími překladu. Můj příspěvek k tomuto tématu je jiný, ale rozhodně mnohem závažnější. Nejde mi o technické problémy překladu, ale o to, co musí překladu předcházet, tj. o výklad textu, o správné pochopení básně. A zde všechny známé překlady vykazují nedostatečné uchopení námětu, neobjevily autorův umně skrytý záměr, nepronikly k jádru tajemna, jímž je tato slavná básnická skladba obklopena, ačkoliv na Poeův traktát bylo od samého počátku pohlíženo jako na artefakt, v němž se snoubí dokumentární faktografičnost s autorskou mystifikací.

Faktem je to, že velmi sugestivně odhaluje ty fáze tvůrčího procesu, které lze podrobit kontrole vědomí. Mystifikací je redukce básnění jen a jen na tyto uvědomělé a kontrolovatelné procesy i podsouvání jediné možnosti výkladu postav, rekvizit a symbolů, s nimiž autor pracuje.

Čtěte více ZDE »

Občas zatoužím po samotě. V tu chvíli prostě nejsem v rozpoložení, kdy bych toužil vidět kohokoliv z lidí. Samozřejmě až na jednu výjimku. Vždycky, když mě takhle přepadne jedna z mých pověstných „nálad“ a je mi smutno, vydám se do lesa. Ten mě nikdy nezklame, neotočí se ke mně zády a nenechá mě na holičkách. Nabídne mi pomocnou větev a vyslechne mě. Schová mě před okolním světem. Je to kamarád z nejlepších.

Naposledy, když jsem jím bezcílně bloumal, se rozpršelo. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci, ruce schoval do kapes a pokračoval dál. Foukal studený vítr a zakousla se do mě zima (vždycky jsem líný se pořádně obléknout). Brr. Domů jsem se však vracet nehodlal. Jako už tolikrát jsem se cítil mizerně a do ničeho jsem neměl chuť – až na jedno. Zmocnila se mě neovladatelná touha běžet. Někam, někudy. Prostě utíkat. Pryč. Čtěte více ZDE »

Máme vítěze a poražené, odvážné i zbabělé, geniální mozky či šílence. Jedni jsou tací a druzí onací. Tihle si stoupnou doleva a tamti zase doprava. Ať je hezky odlišíme. Jenže skutečně jsou natolik jiní? Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je dobré a co špatné? A jak málo stačí, aby se úspěch změnil v prohru a naopak?

Jak tenká je hranice mezi rozumným člověkem a zbabělcem? Co v něčích očích vypadá jako zbabělost, se může pro druhého jevit pouze jako důsledek rozumného uvažování a reálného posouzení situace. Útěk může být zrovna tak hanebný jako jediný správný či dokonce možný. Zaslouží si odvážlivci vždy potlesk a obdiv? Nebo se kolikrát nejedná ani tolik o odvahu jako spíše o čiré bláznovství a zoufalství? Nazvat toho, kdo se vrhne s holou hrudí proti hradbě nepřátelských bodáků hrdinou, nebo pomatencem? Čtěte více ZDE »

Byl pozdní večer, kolikátý únor? Večerní únor – byl zimy čas. K předložení jízdenky vyzýval průvodčího hlas, když škola se nachýlila a domů jel jsem zas… A jak jsem tak vytahoval jízdní doklad, všiml jsem si v peněžence i vstupenky na ples. V ten moment jsem si to asi poprvé vážně uvědomil. Půjdu na ples. A dobrovolně! Sám jsem si lístek koupil, aniž by mi kdo držel pistoli u hlavy. Dokonce jsem se bál, abych neslyšel ono zlé slovíčko: „Vyprodáno!“ Neuvěřitelné. Chápete to? Já, ostuda parketu a taneční dřevo s hudebním hluchem a chystám se na ples! Svět se zbláznil.

Chcete znát důvod tohohle šílenství? Věděl jsem totiž, že na něm potkám tu, která mi ukradla srdce. A v skrytu duše jsem už osnoval plány, jak si s ní zatancuju a… a sakra. Tancovat! Jak jen jsem mohl na tohle zapomenout? Čtěte více ZDE »

Nahnul jsem se nad Naději. Ty oči… Podrážka se dotkla lepkavé kaluže a krev se mi začala vsakovat do kalhot, když jsem si klekl. Ucítil jsem zvláštní mokro a teplo. Rozevřel jsem dlaně a na moment jsem si je nevěřícně prohlížel. Co se to chystám udělat? Vyschlo mi v krku a špičky uší mi zahořely. Tvář se mi zkřivila odporem i žalem. Chtěl bych… Ne, nejde to jinak. Opravdu ne. Zhluboka jsem oddechoval. Kdybych teď vstal a odešel… Otočím se. Dveře v dálce za sebou nerozeznám. Zase se zavřely. Když uteču, vrátí se vše zpět na začátek. A pak zase… A znovu… Nekonečný kolotoč bolesti a utrpení bude pokračovat, já sem budu pořád přicházet a odcházet… Den co den… Vraždit ji a oživovat…

Chytnul jsem oběma rukama hebký krk. Zpod víček mi vyrazil nový příval slz. Cítil jsem pod špičkami prstů drobně tepající puls. Čtěte více ZDE »

Neříká se nadarmo, že naděje umírá poslední. Skutečně platí, že jako kapitán, který zůstává na potápějící se lodi, dokud ji neopustí všichni ostatní, i ona vytrvá až do samého konce, kdy už nezbývá ničeho jiného než jí. Jenže ani to umírání neprobíhá snadno a rychle. Ba naopak. Tak tuhý a hluboký kořínek jako naděje nemají ani zuby moudrosti. Dlouhověkostí se směle řadí po bok želv sloních. Budeme-li doufat v její přirozený skon, kolikrát se ho ani nedočkáme. A když, tak po tuze dlouhé době. Proto občas neuškodí vzít chod věcí do vlastních rukou a zabít ji osobně.

Ovšem abych to mohl provést, musím ji nejprve najít. To znamená sestoupit do těch nejspodnějších hlubin svého nitra na temná a opuštěná zákoutí, kam se jinak neodvažuji ani nahlédnout. Protože právě tam se schovává. Na samém konci všeho. Je to ponuré a děsivé místo. Čtěte více ZDE »

Je až s podivem, jak blízko k sobě mají některé emoce zdánlivě zcela odlišné. Přímo nesmiřitelné! Opačné jako den a noc, sucho či mokro. Existují vedle sebe a překrývají se jedna přes druhou, přestože vzájemně připomínají vodu a oheň. Žasnu nad jejich silou, rozmanitostí a vůbec jakousi podivnou mocí, tak trochu pohádkovou a záhadnou zároveň, kterou disponují. Představit si život bez nich? Nesmysl. Jak by vypadal? Člověk bez citů by nebyl víc než kusem studené skály.

Nechápu je. I když si vezmu na pomoc chytré knížky (ehm), ponořím se do studia psychologie (ehm) a budu se pídit po všemožných informacích (ehm), beztak nenaleznu odpovědi, po nichž prahnu. Čtěte více ZDE »

Kolik stojí štěstí? Jakou cenu zaplatíme za kratičkou chvíli nebo dlouhý čas, co se štěstěna usmívá na naši tvář? Ať už pro vás štěstí znamená cokoliv, zamyslete se, čeho všeho byste byli ochotni se vzdát, co obětovat a co provést, abyste ho dosáhli. Bere na sebe nepřeberné množství podob. Co pod tím pojmem rozumíte právě vy? Štěstí… Obyčejné slovíčko? Zdálo by se. Vždyť v běžné mluvě ho používáme tak často. Až příliš. A přitom jak je vzácné! Narazit na opravdové štěstí se rovná nalezení zlaté žíly. Proto se znovu ptám, co považujete za skutečné štěstí a čeho jste ochotni a schopni pro jeho získání, respektive udržení?  Čtěte více ZDE »

Je to už několik dní, co nedokážu nic dělat. Co dní, týdnů! Má nemohoucnost ale nemá tělesné příčiny – nezlomil jsem si nohu, ruku nebo něco jiného (i když šikovný jsem na to dost). Kdepak, důvod toho všeho se nachází v hlavě, či snad ještě lépe – uhnízdil se přímo v srdci. Ano, uhodil do mě blesk. Zčistajasna, z nebe bez mráčku. Ale s jakou silou! Od té doby nejsem schopen takřka ničeho. Změnil jsem se v bludného Holanďana. Chodím z místa na místo a nikde nenacházím klid. Pořád ji vidím před očima, slyším v uších její hlas… v jednom kuse se mi vkrádá do myšlenek. Ano, to Ona za vše může.

Nezáleží na tom, co dělám, s kým a kde jsem – všude mě doprovází i ona. Když se učím a čtu knížky. Když jedu vlakem domů a slyším monotónní hudbu pražců, když s nepřítomným pohledem zírám do tmy venku. Když se chystám spát, uléhám do postele s jejím obrazem před očima a usínám s jejím jménem na rtech. Je dokonalá! Z knih se stávají pouhé hromady bílých papírů. Nastupuju do špatných vlaků a autobusů, zapomínám vystupovat. V noci nespím. I teď, když se snažím psát, prsty se mi divně chvějí a nechtějí poslouchat. Myšlenky se mi těžko sumírují. Patří jí, jenom jí, stejně jako tyto řádky. Nehněvejte se proto na mě, prosím.

Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem se stal svědkem rozhovoru, při němž zazněla kouzelná větička: „Jsme lidi, tak se přece dokážeme domluvit.“ Těch pár slov mě z celé výměny názorů zaujalo nejvíc. Pravda, trochu chyběla konkurence, ale řekněte sami, není to úžasné? Jakoby se tím v tu ránu všechno vyřešilo. Nevadí, že se nejdřív do krve pohádáme, pourážíme vulgaritami nejtěžšího kalibru a pokud možno ještě řádně pomlátíme. Ne, ne. Stačí si uvědomit prostý fakt, totiž že patříme k lidské rase, a tak to by v tom byl čert, abychom se „civilizovaně“ nedohodli.

Zní to hezky. Jenže si nemůžu pomoct, nějak tomu nevěřím. Čím to? Možná hloupá zkušenost… Mě se zmocňuje pocit úplně opačný. Že je to právě člověk – ač se to na první pohled nezdá – kdo se ze všech tvorů žijících na planetě Zemi dokáže druh s druhem nejméně domluvit.

Čtěte více ZDE »

Právě jsem svedl tuhý boj o hráčská práva na mladého hokejistu Lukáše Vaškoviče. Jeho mateřský klub nakonec kývl na dvoumilionovou nabídku a dvaadvacetiletá naděje se stěhuje do našeho klubu. Jedná se o reakci na nedostatek centrů v mančaftu. Tu situaci jsme museli řešit, pokud se hodláme i v druhé půlce sezóny udržet v první čtyřce a zajistit si tak lepší výchozí pozici pro play-off. Věřím, že Lukáš zapadne do týmu a bude platným hráčem. Mezi jeho přednosti patří dobré fyzické parametry a tvrdá střela plus úspěšnost na buly. Přesně takový typ hráče nám chyběl.

Možná vás napadlo (pokolikáté už?), že jsem se opět zbláznil, a nebo že mi s psaním pomáhá některý z dvojice kamarádů Jack–Jim. Ani jedno. Nebo spíše to druhé určitě ne. Rozhodl jsem se sesmolit pár řádků o fenoménu nejrůznějších on-line her a dalších „žroutů času“ a napadlo mě, že bych měl alespoň jednu z nich vyzkoušet na vlastní kůži, než se do toho pustím. Nerad bych totiž rozšířil již tak početné řady těch, co s oblibou píší o věcech, o kterých nemají ani zbla páru.

Čtěte více ZDE »

Před pár dny skončila má třetí plavba kolem světa… Ne, pardon. To byl překlep… Správně tam mělo stát: … třetí plavba zkouškovým obdobím. A že se jednalo o dobrodružnou cestu plnou zrádných mělčin a skalnatých útesů, ničivých bouří z čistého nebe a zákeřných pirátů v kdejaké zátočině, to mi dosvědčí lodní deník. Vlastně index. Jelikož můj průměr zůstal opět hrozivé nízký, měl bych se nad sebou zamyslet. Nepatřím k nejlepším studentům. No považte sami, rok a půl studia a žádný titul! To by se mi „vysokoškoláci“ z Plzně pěkně smáli. A to vůbec nemluvím o svém indexu. Jak jen ten je počmáraný, plný škrábanců a klikyháků, zatímco oni ho udržují vzorně čistý, nepopsaný. K tomu moje účast na seminářích – nedám si pokoj a nedám, pořád na ně chodím… Hanba mi!

Čtěte více ZDE »

Právě před čtyřiceti lety jsem nastoupila jako projektantka elektrotechnických zařízení pro podník, který mj. montoval chlazení pro potravinářské podniky. Mým úkolem bylo navrhovat silnoproudé rozvody pro pohony strojů, minimum zařízení pro regulaci a měření a případně také slaboproudé rozvody, jako místní rozhlas a připojení telefonu. Tehdy se používalo většinou kontaktních přístrojů, elektroniky tam bylo minimálně.

Většinou se jednalo o rekonstrukce v pivovarech, jatkách a mlékárenském průmyslu.

Jednou dokonce přišla zakázka chlazení pro strašnické krematorium – to jsem s hrůzou odmítala, ale tehdejší můj šéf to pochopil a odůvodnil, že zakázku by nebylo dobré přijmout už vzhledem k tomu, že se pohybujeme v potravinářství a toto s krematoriem není ta nejvhodnější kombinace.

Čtěte více ZDE »

Tolik sněhu naše země, ale ani Evropa, už dlouho neviděla. Je to dobře, nebo máme nadávat? Jistě, že je to dobře, volají zemědělci a ekologové – sníh chrání ozimy před vymrznutím a půda potřebuje na jaře dostatek vláhy! Je to výborné, pochvalují si horská lyžařská střediska a mnou si ruce nad dobrými výdělky! Je to nádhera, vidět opět naše města a přírodu pokrytou bělostnou krásou skýtající kouzelný obraz, jenž rozechvívá srdce a naplňuje duši kouzlem ticha a pokory, šeptá u vytržení básník i umělecký fotograf.

Jenže společnost lidská nesestává toliko ze sedláků, horalů a poetů. Je zde ještě početná množina těch, pro něž ta bílá nadílka představuje náklady, námahu a často i zdravotní riziko. Těžko uslyšíte slova nadšení od silničářů, energetiků, stavařů, lesníků, zdravotníků, dopravců či letců. Ze zkušenosti nedávných let víme, že pro naše cestáře byly kalamitou daleko menší zlomyslnosti přírody, natož pak dnešních 20 centimetrů a vítr. Neptejte se na jejich pocity, když vyhlédnou ráno z okna a spatří tu duchnu. A už vůbec nechtějte slyšet, jaká slova jim asi plynou ze rtů!

Čtěte více ZDE »

Když vidím, jak za oknem poletují drobné sněhové vločky a postupně uléhají na zem, aby vytvořily souvislou bílou peřinu, nedá mi to, abych nezavzpomínal na svoje příhody z lyžařského kurzu. Byl to tehdy vskutku povedený týden. Kolik už to je let? Čtyři? Pět? Na tom zase tolik nezáleží. Vzpomínky v mé mysli dosud žijí a připadám si, jako bych se měl začít každou chvíli oblékat a chystat se na další sjezd, který bude všechno možné, jen ne bezproblémový.

Popořádku. Přeskočím příjezd, ubytování a prvotní zděšení a přejdu rovnou na vršek nejbližšího kopce, kde se právě chystají všichni studenti hned čtyř tříd najednou, aby se předváděcí jízdou kvalifikovali do jedné z pěti skupin. Čtěte více ZDE »

Spánek je úžasná věc. Ať už doma v posteli, nebo na nějaké přednášce. Teď asi čekáte vysvětlení, jak je možné, že občas usínám na přenáškách. Možná bych se měl začít obhajovat či dokonce kát. Ale… myslím, že to chápete. Stejně tak dobře se dá spát i ve vlaku, či v autobuse, i když to už není ono (my znalci pečlivě rozlišujeme každý detail). Drobný zádrhel ovšem nastává v momentě, kdy se cílová stanice vlaku neshoduje s vaší cílovou stanicí. Leckdy se pak může stát příhoda, s kterou sice s odstupem času pobavíte přátele, ale v danou chvíli vám moc směšná nepřijde. Třeba když sedíte v rychlíku, jehož nejbližší stanicí po Pardubicích je Olomouc hlavní nádraží…

Čtěte více ZDE »

Mayové… Fascinují lidé a kultura. Přestože v některých ohledech zůstali na úrovni mladší doby kamenné, jinde prokázali neuvěřitelnou inteligenci a zdatnost. V matematice počítali s nulou, bez moderního vybavení pozorovali vzdálené hvězdy a planety, zakreslovali jejich dráhy a předpovídali události jako zatmění Slunce. A v neposlední řadě měli – pro nás značně odlišný – posvátný kalendář. Na základě toho všeho učinili proroctví, které se stává den ode dne aktuálnějším: 21. 12. 2012 přijde konec. Konec světa? Ehm… ehm… Opravdu to tak staří Mayové mysleli, nebo se znovu (jako už tolikrát) jedná v první řadě o hledání senzace?

Čtěte více ZDE »

Čtvrteční noviny přinesly radostnou zprávu: vedle Pardubic bude spalovna nebezpečného odpadu. Řekněte, co víc si může k ranní kávě člověk přát, než se dozvědět, že co by kamenem dohodil, budou pálit tuny kyanidu, arzenu, rtuti, azbestu… a kdoví čeho všeho ještě. To je přece skvělý důvod pro to začít den s úsměvem na rtech a radostí v srdci. To jsou ti páni politici a podnikatelé hodní, že nám tu takovou pěknou věc uvedou do provozu.

Spalovna už fungovala deset let. V roce 2004 ji zavřeli. Teď se chystá její modernizace a znovuuvedení do provozu. Ministerstvo životního prostředí dalo projektu zelenou. S návrhem posudku na dvanáct tisíc tun ročně. S možností navýšení. Takže se na těch vysněných dvacet vyšplháme raz dva… Největší spalovna v Evropě je prý ve Francii, kde údajně likviduje osmnáct tisíc tun ročně. To vypadá, že ji předstihneme. Sláva! Taková prvenství miluju.

Čtěte více ZDE »

Znáte ten pocit, když se člověk na něco těší jako malé dítě? Večer jdete brzo do postele a nemůžete usnout, ráno pro změnu vstáváte o hodinu dřív a sami budíte budíka… Netrpělivost, nervozita, nedočkavost… Těžko ovladatelná radost, že užuž se to blíží, stejně tak špetka obav a úzkosti, že se něco pokazí… Je vám to povědomé? Nyní si tedy dovedete představit, v jakém rozpoložení jsem se nacházel, když jsem se chystal na Pražský hrad, abych zhlédl výstavu zasvěcenou dávným Inkům.

Čtěte více ZDE »

Na poloostrově Yucatán dovedli před více jak dvanácti staletími k vrcholu kulturu, která nás fascinuje dodnes. Kamenná města, nahlodaná zubem času a tropickou vegetací, se tyčí vzhůru v horkém podnebí jako dosud živoucí svědkové událostí dávno minulých. Rozkvětu a pádu jedné z nejúžasnějších civilizací, jaká kdy existovala na naší matičce Zemi. Mayové. Skvělí astronomové, matematici a náboženští fanatici, při jejichž rituálech tekla krev proudem. Lidská červená. Přesto se od nich jejich bohové odvrátili a v 9. století přišel pád. Náhlý. Nevysvětlitelný. Celá mayská civilizace ze dne na den zmizela!

Stop bulváru! Jako vždy, pravda leží trochu jinde. Už od chvíle, kdy první badatelé vkročili do měst dávno opuštěných, kladli si otázku, co dokázalo přimět jejich obyvatele k odchodu? Proč a kam se vydali? Čtěte více ZDE »

Tohle moc pěkné slovíčko zaznělo z úst jednoho našeho milého, chytrého a na výsost vtipného pana docenta (a pozor, to nelze říct o každém, o některých se nedá mluvit vůbec, nechceme-li sklouznout k vulgarismům). Zmínil ho v souvislosti s procesem, který absolvovaly naše skříně a stoly v době, kdy jsme opouštěli léta středoškolská a chystali se na ta vysokoškolská. A trefil hřebíček na hlavičku.

Ano, debordelizace. Krásný výraz. Sice zřejmě krapet nespisovný, jelikož mi kvůli němu Word neustále nadává, ale to on možná jen ze zvyku (rád mě škádlí, zejména nemám-li práci uloženou – to je pak samý vtípek). Nevadí. Čtěte více ZDE »

Kdysi jsem se v jednom časopise setkal s žebříčkem deseti nejdůležitějších vynálezů v dějinách lidstva. Už si nevzpomínám, jaká geniální věc se umístila na prvním místě, ale to, že internet obsadil příčku v pořadí devátou, si ještě pamatuji. Podobně jsme diskutovali i onehdy v hodinách anglické konverzace, kde jsme dostali za úkol seznámit ostatní s podle nás nejvýznamnějším vynálezem (či objevem) a svou volbu náležitě zdůvodnit. Já seděl takřka na konci řady a doufal, že zazvoní dřív, než mi bude uděleno slovo. Nestalo se tak. Začal jsem proto dosti chaoticky kvákat několik frází o kole a jeho využití ve starověkém Egyptě. Nicméně i zde zaznělo ono kouzelné slovíčko „internet“. Čtěte více ZDE »

Tohle léto jsem navštívil hned čtyři zámky v našich krásných luzích a hájích. Sice jsem se občas nestačil divit, co historicky erudované (ehm) průvodkyně vypouští ze svých úst, nicméně za promarněný čas to nepovažuji. Obzvláště se mi líbily nazouvací papuče, co nám vždy vnutily a v kterých se tak krásně klouzalo a padalo ze schodů. A protože nám mnohdy ukázaly i nějakou tu tajnou místnost, přímo třináctou komnatu, napadlo mě, že bych se s vámi, moji milí turisti, podělil i o něco z té své. Že vytáhnu na světlo jednoho z těch kostlivců, co mi tak dlouho chrastí ve skříni. Čtěte více ZDE »

K poměrně oblíbeným tématům poslední doby patří globální problémy, v nichž výraznou část tvoří problémy rázu ekologického. Asi více než kde jinde se zde ukazuje, že lidé rádi mluví a už mnohem méně ochotně (pokud vůbec) jednají. Ono pronášet líbivé řeči svede každý, jenže konat činy chce i něco více než jen dobré hlasivky a výřečnost. Na pozadí diskutovaných „velkých“ problémů se krčí i ty „menší“, ne tolik propírané, ovšem rozhodně ne méně závažné. Čtěte více ZDE »