CzechFolks.com PLUS

„Koljóóó, Koljóóó! U čerta, kde zase vězíš?“

Ale Kolja zase jednou dělá hluchého, anebo si chce hrát na schovávanou. A tak pokračuju ve svém jednostranném dialogu, až mě konečně napadne vyjít na zahradu. A tady jsem ho našel, lenocha! Leží v trávě, rozvalený na zádech, všechny čtyři nohy natažené do všech světových stran, jako by se právě protahoval. Taky mě to mohlo napadnout, že si zase bude jednou opalovat svoje bledé břicho!

„To ti neztmavne, i kdyby ses válel na sluníčku od rána do večera,“ bručím. Jenže povídejte to psovi! To je jako vykládat lidem o ozónové díře a škodlivosti slunečního záření.

„To mě neslyšíš?” zavrčel jsem už trochu nevrle.

Čtěte více ZDE »

Nic nečiní člověka lidštějším,
než láska ke zvířatům.
(Henry Fielding)

Zvířata dodávají člověku tolik lásky. A je jedno, jestli máme psa nebo hada, jen když ho máme rádi. Měla jsem pejska, teď mám kocoura, maminka měla deset koček. Zvířata, to je zkrátka celoživotní láska. V rodinách, kde jsou zvířátka, jsou děti méně sobecké, protože se musejí o někoho postarat. Musím přiznat, že na zvířátkách jsem trošku i závislá. Mám kocoura, který mne poškrábal, pes mne kousl do nosu, ale nemohu se na ně zlobit, samozřejmě to neudělali ze zlého úmyslu. Jsou to moje milované šelmičky.

Vzpomínám si, jak jsme vloni o Vánocích měli největší radost z pejska z nalezince. Moje dcera Zuzka ho dala vnučce Dominice. Pejsek se jmenuje Líza, je to cosi mezi netopýrem a podvraťákem. A vůbec – při rozbalování vánočních dárků je s námi u stromu vždy celý náš zvěřinec: pes, králík, morče i pták, ten ovšem většinou jen tak lenivě pospává. Čtěte více ZDE »

V pravé poledne 

Zbytek starého roku jsme strávili při televizi, a přestože byl program docela pěkný, asi bych druhý den nevěděl,   co se hrálo. Noc jsem prospal poměrně klidně. Já se probudil, když už na ulici bylo denní světlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ďadek se holil v koupelně a Ela s babičkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projížděla v jeho přikrývkách nahoru a dolu.  Podle zvuku motorků jsem poznal, že jsou to přesně ta, co našel před týdnem pod vánočním stromečkem. Jacek na rozloženém křesle potichoučku odfukoval, ještě spal. Čtěte více ZDE »

Ahoj mroži! 

Ahoj, mroži! Koukni, co o tobě píšou,“ přivítala mě druhého dne tchyně a podala mi noviny. Hned na titulní straně byla fotografie z mého tréninku v polském Pražském přístavu a nadpis: Mrož z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Počítal s tím, že ve Varšavě bude v novoroční den nejméně patnáct stupňů pod nulou. V době tréninku bylo plus šest a voda měla plus čtyři. Tohle asi tento plavec nemá rád. Někteří tvrdí, že je takové teplo, že by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Článek pokračoval: Host z Československa by si přál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nějací opovážlivci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékařskému vyšetření a prodělat několik tréninků. Doufáme, že se snad aspoň jeden odvážný rozhodne.  Jestliže ano, ať se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím přišel můj čtrnáctiletý polský švagr Jacek.

Čtěte více ZDE »

Hned v pondělí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal nějakou redakci polských novin. Mohlo být něco po desáté dopoledne, když jsem zaklepal na dveře redakce deníku Przeglond Sportowy.
„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ řekl jsem sekretářce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou záležitostí.
„Posaďte se, prosím. Hned se po něm podívám.“
Po nějaké době vešel do místnosti muž středních let, sportovního typu, oblečený do pestrobarevného svetru a bylo na něm znát, že má naspěch. Představil jsem se a hned spustil:
„Určitě jste slyšel o sportovním otužování a plavání v zimě. U nás v Československu je na třicet pět oddílů, zabývajících se tímto sportem. No a já jsem členem jednoho z nich, pražského oddílu. Jistě jste taky slyšel o vánočním plavání na Vltavě v Praze, kterého se zúčastňují nejlepší otužilci z celé republiky. A já bych rád něco podobného uspořádal za účasti vašich sportovců tady ve Varšavě na Visle. Vaši redakci bych chtěl požádat o patronát.“ Vyslechl moji nabídku i žádost a jako by se zamyslel. Po chvilce ticha řekl:
Čtěte více ZDE »

Považovali mě za blázna aneb Ve jménu zákona

Bylo to někdy na začátku prosince, když jsem byl na návštěvě u Oldřicha Lišky.

„Mrzí mě, že si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se těšil, jenže doma se už rozhodlo, že Vánoce strávíme ve Varšavě. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo něco podobného, co je každý rok na Vltavě v Praze. Do Polska pojedu o deset dní dřív, takže budu mít dost času vyhledat nějakou redakci novin a požádat ji o patronaci nad plavbou.“ Snažil jsem se vyčíst z tváře svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyčíst nic, a tak můj monolog pokračoval. „Otužování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napříč Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by Československu i našemu sportu mohla přinést dobrou propagaci.“

Čtěte více ZDE »

Nad kanálem La Manche se smráká

Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá.

Čtěte více ZDE »

Dobrá rada nad zlato

Už když jsem stál s Františkem Venclovským na prknech Občanské plovárny v Praze mi bylo jasné, že můj další cíl bude mezi břehy Francie a Anglie ve vodách kanálu La Manche. Byl jsem rozhodnut přeplavat ho oběma směry nonstop. Moje rozhodnutí podpořil i fakt, že František Venclovský a Jan Novák ho překonali při oslavách 100. výročí přeplavání, a to každý už podruhé, přičemž Venclovský měl v kategorii veteránů nejlepší čas na světě.  A tak mi začal několikaměsíční administrativní maratón na souši; nebyl nijak jednoduchý, a navíc byl psychicky vysilující. Mezi blízkými přáteli jsem pro svůj záměr podporu měl, horší bylo nepochopení ze strany placených funkcionářů Československé tělovýchovy. Jejich zamítavé stanovisko bylo podloženo především nedostatkem devizových valut. Chápal jsem to, a proto začal valuty shánět z jiných pramenů. Čtěte více ZDE »

Ve dvou se to lépe táhne

„Pro vás uděláme všechno, pane Židku. Jenom po nás, proboha, nechtějte povolení k proplavání turbínami Štěchovické přehrady!“ smál se guvernér Povodí Vltavy, ředitel Schmidt. O rok později jsem totiž přišel s novou žádostí plavat ze Slap do Prahy, ale až do centra, na Občanskou plovárnu. Trať měla měřit rovných 40 kilometrů a místo dřívějších dvou zdýmacích komor to měly být teď tři – třetí v propusti na Smíchově. Bylo to necelý rok po mém sólovém plavání Slapy – Praha a pro změnu to měla být plavba společná. Několik měsíců před tím jsme totiž napsal Františku Venclovskému, jestli by nechtěl plavat se mnou. František nabídku přijal a vzal ji současně jako přípravu na svou třetí plavbu přes kanál La Manche, tentokráte v kategorii veteránů.

Čtěte více ZDE »

Šedé skály Barrandova

Doplaval jsem k mostu ve Štěchovicích a zjistil, že davy lidí na něm ještě více zhoustly. Na mávání odpovídaly i posádky doprovodných lodí. Podplaval jsem betonovou tribunu. Na levé straně řeky stály další desítky lidí.

Ráz krajiny se ve Štěchovicích změnil. Zalesněné kopce se trochu vzdálily od vody. Já jsem se položil znovu na záda a plaval pro úlevu znak. Proud řeky v těchto místech už nebyl tak silný. Loď Pavla Sočavy se opět zastavila a nechávala se unášet proudem.
Asi mají nějaké problémy s motorem. Bylo to už potřetí, co mořský vlk Pavel opustil řízení a věnoval se trucovitému motoru. Já jsem věděl, že si poradí, byl pět let na moři, tři roky pracoval jako topič a dva jako motorář. Čtěte více ZDE »

Čtenáře CF bychom rádi upozornili na novou beletristickou práci naší autorky Blanky Kubešové. Její novela „BALETKY V MODRÉM“ vychází v jejím kmenovém nakladatelství Eroika a začátkem listopadu t.r. se objeví na knižních pultech.

Ti, kdo tuto autorku znají, vědí, že ve své práci vychází ze zázemí psychologické prózy a zaznamenává příběhy lidí, se kterými se v životě setkala. Jejími postavami jsou tedy autentičtí hrdinové a tak je tomu i tentokrát.

Svému vyprávění z prostředí výběrové baletní školy, která tvoří rámec příběhu, dala název podle slavného obrazu Edgara Degase „Baletky v modrém“, ze kterého čerpala inspiraci. Tři hlavní hrdinky – primabalerína a její dvě žačky  – tři lineárně probíhající příběhy zabývající se aktuálním tématem zneužívání a násilnictví v rodině. Téměř detektivní formou jsme vtaženi do situací, které dost možná prožila i leckterá čtenářka. Anděla, Heda a Luďka – všechny se pokoušejí vypořádat se s těžkými zážitky a nabýt ztracenou důvěru k mužům. Téma, jakkoli těžké, nevyzní beznadějně. Jako vina a trest jdou ruku v ruce i lítost a odpuštění.

Čtěte více ZDE »

(Pokračování příspěvku  Emilie Krulíkové Měla Kolinka obdivuhodnou duši? )

„Jééé, ty králíci pěkně píšou! To jsem nevěděl, že tak milujou pejsky. To já už je nebudu nikdy honit a budu je mít taky rád,“ zvednul se ze své deky Kolja a přimáčknul se na mě, jako by se mi chtěl co nejvíc vlichotit.

„Co to zase plácáš, Koljo? Tenhle příběh nenapsal žádný králík, ale paní Krulíková, přítelkyně malíře pana Hajného,“ snažil jsem se mu vysvětlit, ale Kolja mlel dál svou.

„Dobře, dobře, ale polsky “krulik” znamená česky králík.“

„ Já vím, že umíš polsky. V jazykových znalostech jsi borec, ale tohle je Krulik s velkým K a je to jméno – jako se ty jmenuješ Kolja.“ Čtěte více ZDE »

Olympijská medaile za La Manche

Před domem stála šedá Volha s podnikovým řidičem Jirkou.
Pozoroval jsem svou ženu Elu a její neklid. Všechno prožívala se mnou a nebylo jí nejlíp. Já jsem věděl, že si přeje, aby už bylo po všem. Chtěla být u toho, ale starost o ročního Michala jí to nedovolovala.
„Za chvíli ti přijde Tomáš ze školy,“ řekl jsem, ale nebylo to nic platné.
„Tak ať doplaveš a nic se ti nestane,“ řekla trochu zastřeným hlasem. „Já to vždycky odskáču. Stojíš mi vůbec za to?“ Políbila mě na ústa a v té chvíli se mi vybavilo, co všechno musela obětovat, abych vůbec mohl realizovat tenhle polobláznivý pokus. Kolikrát se s oběma dětmi vydala odpoledne tramvají a potom vlakem až do Vraného. Čtěte více ZDE »

Svatojánské proudy a Golfský proud

Stál jsem na špici vltavského parníku a pozoroval klikatý proud řeky s překrásným okolím kaňonu. Nebyl jsem sám. Jel se mnou můj mnohaletý kamarád Bohouš Peroutka. Zrovna tak jako já i on pozoroval přírodu kolem, ale na rozdíl ode mne ji sledoval okem akademického malíře. Ráno, než jsme vypluli od Mánesova mostu v Praze, to vypadalo na silný déšť, ale hned po opuštění přístaviště se začala obloha protrhávat. Ve Vraném už nebylo pochyb, že bude krásný den, ve Slapech se to potvrdilo. Prošli jsme přístavištěm a pokračovali podél Vltavy až na betonovou silnici, končící v řece pod Slapskou přehradou. Silnice slouží k spouštění motorových lodí na vodu. Stáli jsme pod mohutnou betonovou hrází; výška korunu nad základem je 65 a délka 260 metrů. Tohle velkolepé vodní dílo zadržuje vodní plochu 1392 hektarů a je zásobárnou pitné vody pro vodojem Praha-západ. Čtěte více ZDE »

Když se mnou plave i strach

Ve schránce jsem našel obálku s hlavičkou odesílatele Státní plavební správa Praha, ještě na schodech jsem ji otevřel a dal se do čtení:

Státní plavební správa Praha vyhovuje Vaší žádosti ze dne 1.4.1974, a na základě § 4 odst. 2 vyhlášky MD č. 27/1964 o vnitrozemské plavbě souhlasí s uspořádáním dálkové plavby plavce Václava Židka v říční trati Vltavy v úseku Slapy-Vltava za předpokladu, že budou splněny následující podmínky:

1. Veřejná plavba nesmí být žádným způsobem ztěžována nebo rušena a nebude vydán zákaz plavby plavidel. Čtěte více ZDE »

Nevěřili tomu

Je sobota, jedna hodina před polednem, krásné počasí. Před klubovnou v Braníku poslouchám poslední rady svého trenéra.
Je to riskantní. Máš šestadvacátého května a voda má jen deset stupňů. Pořádně prochladneš. Doufám, že máš s sebou nějaké horké pití?“
„Bez obav. Pojede se mnou vousatý Tomáš a bude mě celou plavbu jistit z nafukovacího člunu. Kdyby se stalo, že bych už nemohl, tak to vzdám. Co se týče vody, je dobře, že je takhle studená. Chci vyzkoušet, co vydržím. Mám dvě termosky s horkým čajem a pampeliškovým medem. Koukám, že tamhle už jde Tomáš.“
V dálce se objevila postava černovlasého muže s černým plnovousem. Zjistili jsme, že máme ještě skoro hodinu času, vlak jel po dvanácté a ve Vraném budeme před jednou hodinou. Tomáš se šel vykoupat a my s Oldřichem se posadili na lavičku před klubovnou.

Čtěte více ZDE »

Úspěch u guvernéra aneb Za tonáž se neplatí

V dalších dnech jsem se vydal za ředitelem Dolního toku Vltavy Františkem Schmidtem. Byl to muž ve středních letech a trochu robustnější postavy. Sdělil jsem mu, že bych potřeboval povolení výjimky k proplavání komorami ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou, a to jako plavec.
Zůstal klidný a trochu se usmál.
„Už jsem o tom slyšel. Můžete mi dát písemnou žádost k nahlédnutí?“ 
Vytáhl jsem z tašky čerstvě napsanou supliku a podal mu ji. Zběžně přelétl text očima a pak začal číst nahlas: Čtěte více ZDE »

Bylo sváteční nedělní odpoledne, spokojeně jsem dojídal oběd, když z rohu pokoje, kde se způsobně usadil můj  Kolja, aby dal najevo, že nežebrá, se najednou ozvalo:

„Můžu?“

„Co, můžeš? Nic nedostaneš!“

„Já nic nechci, já se chci jenom na něco zeptat!“

„Nemůžeš!“

„Proč nemůžu?“

„Protože teď jím a při jídle se nemluví. To bys už mohl vědět. Vždyť ty sám, když jíš taky neštěkáš!“, snažil jsem se Kolju odbýt. Na chvíli se rozhostilo ticho a bylo slyšet jen cinkot jídelního příboru.

Čtěte více ZDE »

Jak Vašek Loch přišel o svou loď

V roce 1951, kdy se pořádal třetí ročník (ve spolupráci s plaveckým oddílem Sokol Vinohrady), byl počet závodníků přímo masový. Na šesti tratích různých délek od 3 do 25 kilometrů startovalo 127 plavců. Hodně jich vzdalo. Nejkratší úsek Chuchle-Praha jich plavalo nejvíc, nejdelší ze Štěchovic pouze čtyři: Karel Davídek, Vlasta Žán, Karel Bubal a Oldřich Liška. Voda na startu měla 19 stupňů, v Praze 24,5 stupně. Pražáci tak teplé vodě říkali kafíčko. Hned po startu se ujali vedení Davídek, Žán a Bubal. Všichni tři plavali kraulem. Liška plaval závod způsobem prsa v pořadí jako poslední. První to vzdal u ostrova Kilián vinohradský Bubal, po něm u Skochovic Žán z TJ Hostivař. Čtěte více ZDE »

Dovolte mi proplavat přehradami

Stál jsem na Rohanském ostrově před žlutým vchodem do nouzové stavby. Na dveřích připevněný nápis Povodí Vltavy - závod Dolní Vltava - a já jsem byl nesmírně zvědavý, jak celé jednání dopadne. Ve vrátnici jsem se zeptal, kdo obhospodařuje přehrady na dolním toku Vltavy. Bylo mi sděleno, že úseková technička Svatošová. Byla to hezká blondýnka, které jsem se představil a řekl, že sháním výjimku pro proplutí komorami přehrad ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. K mému překvapení řekla, že není nic snazšího, než napsat žádost, ve které bude datum a hodina proplutí. Žádost mám přinést k ní. Zůstal jsem na ni civět. To snad není možné! Připadalo mi, jako by tu byli na takové žádosti zvyklí a stávalo se to každodenně.
Čtěte více ZDE »

Václav Židek se před více než čtyřiceti lety stal aktivním plavcem, maratóncem a otužilcem. Dnes patří mezi pamětníky doby, kdy legendární nestor Oldřich Liška razil tomuto v té době tak unikátnímu sportu cestu k uznání a do podvědomí lidí. Již od samého počátku své sportovní činnosti začal zapisovat a shromažďovat různé příběhy včetně fotografií. O něco později k nim připojil i své zážitky z dálkových plaveb, které byly v této době sportovní kuriozitou a později se staly jedním z hlavních námětů při sepsání knihy SÁM VE VÍRU ZDYMADEL. Vždyť takové postavy jako Alfred Nikodem a jeho žák Oldřich Liška nerozlučně patří ke staré Praze, tak jako v hudbě Karel Hašler, a bylo by škoda, aby jejich jména upadla v zapomnění.   Čtěte více ZDE »

„Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu…“ – však ten výrok určitě znáte. Pohled do knihovny při návštěvě řekne často víc než obšírné, formální postižené rozhovory. Moje knihovna je poznamenána profesní deformací: Fyzika, matematika, strojírenství, encyklopedie, ale také významní autoři z oboru historického a slavní romanopisci. Mezi tou elitou se poněkud tísní skromná kniha s názvem „Sám ve víru zdymadel“. Její autor, Václav Židek, mi ji kdysi předal s věnováním jako osobnímu příteli, který se na ní svým skrovným podílem také účastnil.

Čtěte více ZDE »

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

Rok po mé plavbě po Vltavě ze Slap do Prahy (33 km) přes zdymadla přehrad a 4 roky po úspěšném přeplavání kanálu La Manche Františkem Venclovským, jsem obdržel na mou propozici společné plavby kladnou odpověď, že se rád plavby zúčastní. Od této chvíle vznikl mezi námi pravidelný písemný kontakt a stali jsme se ještě většími přáteli. Přátelství mezi námi bylo sportovního rázu, založené na dálkovém plavání a sportovním otužování. Čtěte více ZDE »

Byla to kniha spisovatele Oty Ulče “Naši mezi protinožci” s ústřední postavou pábitele dr. Milana Brycha, která zapříčinila to, že jsem se rozhodl napsat vzpomínky svého dlouholetého přítele Rostislava Bayera na Bruno Weigla, kterého můžeme s klidem nazvat králem pábitelů.

Přestože bylo ještě svěží odpoledne, za okny se již parádně setmělo. Sedíme ve skromném obývacím pokoji pražských manželů Puvrlových v malém městečku Malmö v jižním Švédsku. Celým bytem se line dráždivá vůně právě pečeného českého vánočního cukroví. Do Vánoc chybí už jenom několik dní a do konce roku 1988 zbývají pouhé dva týdny. V pokoji nejsem sám, naproti mně sedí, v zádech trochu ohnutý, můj dlouholetý přítel Rostislav Bayer, bývalý zahraniční voják. Za 2. světové války sloužil v Anglii u radistů a později za komunistické nadvlády si za své služby vlasti, jako většina jeho kolegů, své vytrpěl.   Čtěte více ZDE »

“Ať  žije naše Česká republika!”
voláme všichni z plných plic.
Ctíme a milujeme Masaryka
ale sami neděláme nic!

(Karel Hašler 1919) 

Thomas Hašler se narodil v Praze roku 1941, měsíc před tím, než jeho otec byl v koncentračním táboře Mauthausen nacisty zavražděn. Československo opustil se svou matkou v roce 1949, rok poté, co komunisté přišli k moci, a vyrostl v Austrálii.  Své dětství až do věku 16 let strávil v Austrálii, odkud se s matkou odstěhovali do USA, kde dodnes žije v Baltimoru. Své studium zakončil získáním magisterského titulu BA (univerzitní titul v humanitních vědách (umění) v Hobart College v Michiganu.)  

Čtěte více ZDE »

V srpnu tomu budou už tři roky, co jsem napsal pro Pozitivní noviny tento článek, který pojednává o zázračné léčbě dvou kouzelných hůlek, jejichž  správné používání se nazývá “nordic walking”. Vzhledem k tomu, že se dost často stává, že je mi do dnešních dnů za článek děkováno, rozhodnul jsem se, že tento můj příspěvek nechám také publikovat na CzechFolkscom Plus společně s článkem pana Zdeňka Reicha, abych tak třeba pomohl dalším lidem s podobnými zdravotními potížemi. Redakce jistě ráda uvítá vaše poznatky a zkušenosti, které můžete sdělit za tyto články do ohlasů. Mnoho našich čtenářů si je jistě rádo přečte.

***

Pojem „nordic walking“ zatím moc lidí v Česku nezná, zatímco v okolních státech, například v Německu, tento druh sportu je velmi populární a rychle se stal masovým sportem. Čtěte více ZDE »

Jaký máte názor na emigraci? Abych to upřesnil; jsme malý národ a jakákoliv emigrace lidí se stává pro nás citlivou ztrátou – můžeme začít daleko v historii J.A.Komenským a skončit Peroutkou, Škvoreckým a Formanem. Vztah některých lidí i státu k exilu není dvakrát nejlepší. Není způsoben také naší typickou českou závistí? Chtěl jste někdy sám emigrovat?

Já sám jsem zažil na vlastní kůži emigraci mého otce. Bylo to v roce 1949, táta musel odejít z funkce ředitele školy, protože byly proti němu přichystány politické sankce, a on nečekal a emigroval do Kanady. Už jako malé dítě jsem měl bezprostřední zážitky a věděl, co znamená emigrace pro rodinu. 

I v mém dalším životě to byly příhody spojené s otcovou emigrací, které mne dovedly k malování i ke změně mých motivů. Mé sny o studiích psychiatrie a medicíny byly rozbity, z politických důvodů studium zakázáno. Čtěte více ZDE »

Pochopil jsem, že já nejsem světlo ani jeho zdroj.
Ale světlo – pravda, porozumění, poznání – tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí,
jedině když je tam odrazím.
Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám.
Nicméně s tím, co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světla
– na tmavá místa v lidských srdcích – a něco v některých lidech změnit…
To je můj smysl života.

Ze slavnostního otevření galerie Cesty ke světlu Robertem Fulghumem, květen 1994 Čtěte více ZDE »

V předsíni zvoní neodbytně telefon – ještě chvíli a snad by mi vyběhl naproti. Ještě než ho stačím zvednout, tuším, že nezvěstuje nic dobrého. Znáte to…

A je to tak!  Na druhém konci drátu vibruje rozčilený hlas mé starostlivé maminky. Maminka se bojí, že bude válka!  Uklidňuji ji. Tedy snažím se o to. Marně.

A opatrně sonduji, jak na tuhle pitomost přišla. Je nervózní, že to nechápu. Roste přece strašná spousta hub! A když roste strašná spousta hub, tak bude válka! Tohle se přece říká. Tohle si pamatuje. Toho se bojí.

Čtěte více ZDE »

Leden – za kamna vlezem, ale rozhodně ne za tahle, o kterých vám chci vyprávět příběh, který se opravdu stal. Sice ne v lednu, ale koncem listopadu a psala se léta padesátá. Byla to doba napínavá, plná zvratů, kdy se začínalo po válce blýskat na lepší časy, ale buhužel jen od záblesků rudé hvězdy v Kremlu. Zkrátka těmto starým časům už dnes bohudíky  odzvonilo – byla to léta „nadějná“, léta padesátá.

I přes šestiletou německou okupaci a válku vše ještě nostalgicky vonělo po kratičké první republice, i chování lidí bylo jiné, než je dneska. Pomalu přicházela doba, v níž se začala z naší společnosti vytrácet vzájemná úcta a slušnost sama. Já ale v žádném případě, aspoň dnes, nechci moralizovat a politikařit. Ten příběh, který se skutečně stal, se odehrál v právě v téhle nikterak utěšené době.

Čtěte více ZDE »