CzechFolks.com PLUS

Z nudy hurááá na střechu

Bývaly dny, kdy naši rodiče ve stavu nejvyššího rozhořčení vyhlásili domácí vězení. Pane jo, to byla někdy pořádná nuda! Hlavně když na obloze nebyl ani jeden mráček, za který by se sluníčko mohlo schovat, a střapaté dětské hlavy byly plné letních představ o brouzdání se prohřátou vodou „na ostrůvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprostřed brodu.

Ale vrátím se k domácímu vězení.

Tehdy jsme je měli s Jirkou ve stejný den. Seděli jsme jako už tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoře zakrývala hnojník, a přemýšleli, co podnikneme, abychom při tom neporušili nejnovější rodičovský příkaz. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Odečteme-li od roku 1961, kdy jsem Stanislava Hušťáka poznal, rok 1926 kdy se narodil, vychází věk 35 let, což je ale sporné. Můj spolužák, pozdější významný statistik Jarda Cifra totiž o Standovi vedl na průmyslovce statistiku. Byla to tabulka, která byla tak jednoduchá, že ji pochopila dokonce i Andula Kropáčková, procházející jednotlivé ročníky jen proto, že její otec byl poradcem ministra školství Františka Kahudy (později Čestmíra Císaře) a nechat ji rupnout bylo i pro učitele s legitimací KSČ o hubu. Čtěte více ZDE »

(Tento článek byl zaslán organizátoru konference, profesoru Vilému Prečanovi. Profesor Prečan odpověděl: “ Mockrát děkuji za skvělý příspěvek. Bude zveřejněn na internetových stránkách konference a v písemné formě rozdán všem účastníkům konference.”)

Nepamatuji se, kdy jsem se s Gordonem setkal poprvé. Mám skoro pocit, že jsem ho znal vždycky.

68PUBLISHERS

Muselo to být někdy v době, kdy do Kanady přišli Zdena a Josef Škvorečtí, poněvadž si vzpomínám, že Gordon se aktivně zúčastnil jednání vedoucích k založení 68Publishers (Sixty-Eight Publishers), instituce, která začala s ničím, ale bylo jí určeno, aby hrála nejvýznamnější roli v přežití české literatury během 40 let komunistické vlády v Československu. Můj příspěvek byla právní práce spojená s inkorporováním nakladatelství jako charitativní organizace v roce 1972. Čtěte více ZDE »

Jak dlouho ještě zvládnu boxovat? Pět, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamčené v oprýskané plechové skřínce jsou skutečné. A můžou se zmnožit. Ať jde nějaká zpropadená čest do háje!

„Pozor!“

„Kryj se!“

„Uhni!“

„Ale ne!“

„Hrozná rána!“

Dopřál jsem mu luxus přímého zásahu. Z hlediště to vypadalo jako nešťastná chyba, nicméně já věděl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té maličké skulinky perfektně využil. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Přípitek se uskutečnil až večer o dvě patra výše, kde paní doktorka bydlela na svobodárně. Co se následně mezi námi dělo (zdali jsem tykal nebo vykal), o tom psát nebudu. Jsem demokrat, takže ať si každý čtenář představuje, co chce. Raději se věnuji veskrze osudovému důvodu, jenž vedl k tomu, že jsme se my dva kdysi pracovně i mimopracovně setkali.

Závěr vojenské služby slastně plynul. Do konce chyběly asi tak 3 týdny, když jsem byl na nemocničním lůžku probuzen a co nevidím? Vedle mé postele stojí přiblble se usmívající soudruh Stanislav Hušťák. Čtěte více ZDE »

Zamířil jsem do středu ringu. Protivník už tam čekal. Došli jsme až těsně k sobě, tak blízko, že naše tváře dělilo sotva pár centimetrů. V nose jsem ucítil štiplavý pach potu. Borec byl o něco vyšší, možná i silnější, na druhou stranu v můj prospěch hrálo zase víc zkušeností i vyhraných zápasů. Nejdůležitější roli ovšem stejně hraje srdce.

„Chci vidět férovej box!“ zařval rozhodčí a ťukli jsme si rukavicemi na pozdrav. Poprvé a naposledy, co se těžká kladiva setkala v klidu. Od nynějška se budou pouze nemilosrdně bít. Budou vysílat jeden úder tvrdší než druhý. Ránu za ránou. Tak dlouho, dokud se jen jeden z nás udrží na nohou, zatímco druhý zůstane bezvládně ležet mezi rohy. Málokdy se vyčerpal plný limit dvanácti kol.

Čtěte více ZDE »

Vinárna U Švícka

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, tmavošedá v lůno jala noc.

Doznávám, že přesně ba ani odhadem nesvedu určit, odekdy jsou básník Karel Hynek Mácha a jeho poema Máj považováni za symbol lásky. Nicméně toto magické spojení s mocným akcentem romantiky milenecké lásce voní jako proslulé parfémy od Karl Otto Lagerfelda. Ale vlastně proč? To je mi záhadou. Vždyť Máj je sugestivně vylíčený tragický příběh (vyjádřený uměleckými prostředky podle skutečné události) milostného trojúhelníku, Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Proč mi to říkáte?“ zeptal jsem se.

„Protože jsi debil,“ odpověděl mi a pokračoval, že poslouchám texty ze Švejka, ačkoli je znám nazpaměť namísto toho, abych sledoval Lucku, co s ní vyvádí příroda. Že jsem doslova hltal, jak ze sebe sype krávoviny jako například: Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zielergut po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem…“ namísto toho, abych sledoval její nádherný veliký hnědý, touhou zastřený oči, které se mě údajně snažily svléknout, což prý v erárním nemocničním pyžamu není moc velkej problém. Čtěte více ZDE »

Být policejním úředníkem má své nástrahy. Vím to na vlastní kůži. Nejsvízelnější úskalí je, že se za každé okolnosti musíte chovat slušně, protože je vaší profesionální povinností vzbuzovat u veřejnosti důvěru v policejní složky. Tudíž zkrátka a dobře nelze nakopnout psíka, se kterým jdete na procházku, protože si ulevil na nohu slečny čekající na tramvaj. Zrovna tak se musíte ovládnout a neseřezat obuškem řidiče, který vám za skandováni přihlížejícího davu “Patří mu to!” v opilství nabořil služební auto. V uniformě i bez ní zásadně nechodíte do hospody na jedno, i když je venku opravdový pařák, nelaškujete s krasavicemi, i když dobře víte, že vaše nažehlená uniforma by zajistila neutuchající rozkoše v jejich náručích. Čtěte více ZDE »

Co mě mrzí nejvíc, jak rychle přišel Rex na chuť lidskému jídlu. A kdo ho na ně naučil? Samozřejmě má milovaná maminka! Marně jsem na ni apeloval, žádal ji, zakazoval i přikazoval, ať ho jen proboha nekrmí od stolu tím, co právě jí.

„Jsem snad krkavčí matka? Přece ho nenechám trápit hlady, chudinku malýho, podívej se na ty smutný oči, jak prosí a brečí! Vždyť ty mu určitě nedáš ani najíst, jak tě znám!“

Jistě… Zbytečně jsem argumentoval, že kdyby měl tedy opravdu hlad, asi by žral granule v misce, místo toho aby je pyšně obcházel jako páv a tvářil se, že žrát něco podobného je pod jeho královskou úroveň. Zmetek jeden! Pěkně rychle si omotal matku kolem drápku.

Čtěte více ZDE »

Možná, že je v tom i trochu šovinismu. A něco pýchy, že nositelé těch jmen jsou ze stejného hnízda jako já. Ale jestliže ano, pak ten šovinizmus i pýcha jsou u mne docela nevýbojné a krotké odrůdy oněch dost pochybných emocí. Jde spíš o pocit, který cítíme, když se setkáme s něčím mile známým, třeba jako když přijdete na návštěvu a hostitelka před vás položí talíř se škubánkami (které milujete a které  jste už hrozně dlouho nejedli) – ano, to mi už několikrát udělala vzácná žena a navíc intektuál, Eva Mesticová -, prakticky neviditelnými pod závějemi máku smíšeného s cukrem. Něco jako vůně dávného ztraceného domova…

Čtěte více ZDE »

Chvála géniů a polyhistorů

Dvě cizí slova – z nichž jedno je jistě velmi dobře známé a druhé zřejmě téměř zapomenuté, ale zcela bez diskuzí jsou obě velmi chvályhodná, takže do těchto chvál zcela jistě patří.

Génius je člověk, jehož schopnosti a vlohy se přes nadání a talent dostaly až do kategorie geniality. Je nadaný tak mimořádným, i když třeba jen jednostranným talentem, že jeho činnost vysoce ční nad průměrné lidi a jeho dílo či výkony se zářivě zapíší do historie národa nebo dokonce celého lidstva. Co by mohlo být chvályhodnější? Koncovka –us pak ukazuje, že slovo je původu latinského a staří Římané jím dokonce označovali ochranné božstvo.

Čtěte více ZDE »

Na 18. března 2012 jsem si uložil zúčastnit se mše v torontském slovenském evangelickém kostele sv. Pavla (obyčejně začne v 10:45 a končí ve 12:30) a také valné hromady torontské odbočky Českého a slovenského sdružení v Kanadě, plánované přesně na okamžik, kdy měla mše skončit. Bohužel ve společenské místnosti domu, v němž má rezidenci předsedkyně torontské odbočky, Radmila Locherová, od kostela ‘tramvajově’ vzdálené nějakých 40 minut. Tohle je možná dobrý okamžik říci několik slov, proč – ačkoliv mi nebyl dán dar víry – chodím do kostela (i když nepravidelně), a proč jednou jdu k pastoru Ladislavu P. Kozákovi a jindy do katolického kostela sv. Václava, k Otci Liboru Švorčíkovi, Čtěte více ZDE »

Slunné páteční odpoledne. Veze mě taxík silnicí pod hřbetem Železných hor. Dívám se na tapetu, jejíž horizont lemují lesy a nad nimi je už jen modrá obloha. V lukách a polích pod lesy trsy vesniček s červenými střechami spojené vlásečnicemi jeřabin. Údolím protéká řeka, jejíž koryto je jen tu a tam možno tušit v korunách stromů. Jedu na návštěvu k význačnému spisovateli. Taxikáři jsem předala jeho adresu. Nevím, kde pan spisovatel bydlí, neboť jsem u něho ještě nebyla. Posadili mě na pravé zadní sedadlo, jak to vyžaduje etiketa, a mohu říct, že zcela k mé spokojenosti. Sleduji odevzdaně krajinu, jelikož nemám ponětí, kde auto zastaví. Zda ve středu města či na okrajovém sídlišti. Čtěte více ZDE »

Chvála lecjakých – nym

Vsadím se s kýmkoliv, že po přečtení názvu této chvály neví téměř nikdo, o co půjde, co se to vlastně chystám chválit. A to je dobře, protože trochu tajemna alespoň na začátek čehokoli nikdy neuškodí. Nesmí se to ale přehánět, a tak to raději rychle odhalím.

Jestliže jsem kdysi zcela amatérsky vychválil předponu ex-, nemohu nevychválit také nějakou zajímavou příponu – a vybral jsem si –nyma. Synonyma, antonyma, paronyma a homonyma – toť jsou tedy objekty této chvály. A dovolím si upozornit na ještě jednu zajímavost – v této chvále se poprvé pokusím vychválit najednou hned celé kvarteto.

Čtěte více ZDE »

Jakápak vděčnost. To lidi nesnáší být někomu vděční. Ale dobře vědí, o čem mluvím. Když od někoho něco potřebují, omílají vděčnost ze všech stran. Lísají se, slibují, vzývají vás až do nebe, nabízejí protislužby, ale sotva jim dovolíte uhryznout si z vašeho krajíce, na vděčnost zapomenou. Mnohdy ani nepoděkují. Ale ne všichni. Jsou i výjimky. A není jich málo.

A čím větší službu jim poskytnete, tím dřív a snáz na to zapomenou. Když jim například půjčíte sto tisíc, samozřejmě bez úroku, tak ještě než mají dluh splacený, už přemýšlí nad tím, že byste jim část dluhu mohli odpustit. A skutečně, kdyby vám nepodepsali směnku, tak byste zbytek dluhu neviděli. Čtěte více ZDE »

Značnou míru kontroverze budí téma trestu smrti. Lze některé zločiny trestat až touto krajní, definitivní cestou? Je trest smrti morální? Co jestliže se dopustíme při vyšetřování a rozsudky chyby? Jak se postavit námitkám proti jeho zneužití? Přináší více pozitiv, nebo negativ? Názor na uplatňování trestu smrti je různý, často rozděluje veřejné mínění na dva nesmiřitelné tábory. V některých zemích platí, v jiných ne. Může být snad toto pro nás měřítkem? Nebo nám podá pomocnou ruku historie? Reagovat na tyto podněty a zejména – položit základní kameny do následné diskuze – jsme se pokusili v následující polemice.

Čtěte více ZDE »

Má-li charakter člověka prozradit své skutečné výjimečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let.

Když kdokoliv z vás otevře malou knížku od Jeana Giona Muž, který sázel stromy, hned na první stránce se octne v podhůří hory Ventoux, v severní části departmentu Basses-Alpes, v pustině holé, kde neroste nic než plané levandule. Procházíte opuštěnými vesnicemi, táboříte v rozvalinách. Jdete hodiny, hledáte vodu, nutně se potřebujete napít. Umíráte žízní. Kašny v rozvalinách a v opuštěných staveních beze střech skutečně nacházíte, ale jsou suché. Život z těch stavení vymizel, nikde žádná zeleň. Jdete dál, výš do kopců, jdete několik hodin suchou dřevitou trávou. Pak v dálce uvidíte něco, co se podobá suchému kmeni, přijdete blíž a je to člověk. Čtěte více ZDE »

V souvislosti s tím jak správně učit vyvstává řada otázek a polemik nad jednotlivými tématy a oblastmi. Samozřejmě, pokud hodláme ke vzdělávání přistupovat jako k pásové výrobě, žáky brát jen jako kusy masa a hodiny vést stejně … jako nejlepší ministr školství svůj resort, jistě si s nimi nemusíme přidělávat vrásky na čele. Nicméně ti, kterým není osud vzdělávání mladých generací tak úplně lhostejný a ukradený, často řeší dilemata podobná tomu následujícímu. Vezměme si třeba otázku: Měl by učitel říkat žákům své názory?

Tomáš Zářecký: ANO

Když si stoupnete před tabuli, dřív či později k vám přiletí otázka: „A co si o tom myslíte Vy…?“ Čtěte více ZDE »

V březnu 1962, kdy jsem už měla za sebou řadu zpravodajských pořadů a publicistických filmů, jsem dostala první větší úkol. Přenos. Samozřejmě živě. Nastěhovali jsme se do Kulturního domu dolu Hlubina, režii měl František Mudra. Co bylo jeho náplní, si nepamatuju, jen to, že byl věnován učňům, a když to bylo na Hlubině, tak asi hornickým. Ani nevím, jací tam byli kromě nich účinkující, jen jednoho si dobře pamatuji. Na klavír hrál student konzervatoře, drobný střapatý blonďák. A hrál tak, jako kdyby to piano bylo součástí jeho těla, které bylo skutečně plné hudby.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

„Ty vole představ si, že ten zásah gumový palice do tvý makovice je senzace, jakou jsem ve škole ještě nezažil,“ zahájil svou řeč Ivan.

„Nejprve máma zjistila od předsedkyně SRPŠ, že na školu přišel jedovatej dopis z Ministerstva školství, ve kterém stálo, že řešení úrazu hlavy učitelkou zasluhuje její exemplární potrestání. Že podle strašlivě nasranýho primáře Krajského ústavu národního zdraví měla co nejrychleji zajistit odborné lékařské vyšetření, zatímco svěřit tě do péče toho debila Jarkovského mohlo vést vážným zdravotním komplikacím, neboť ti mohla v palici rupnout žilka a zalejt mozek. Čtěte více ZDE »

Chvála naivity

Vážení a milí čtenáři, je na čase, aby po několika více méně bezproblémových objektech těchto chvál přišla na řadu opět jedna chvála trochu problematičtější. Myslím, že právě naivita se leckomu může zdát chvály nehodná, a tak se ty leckteré pokusím v jejich názoru zviklat. Snad se mi povede obrátit vaši pozornost na tuto zajímavou lidskou vlastnost a společně nahlédneme na naivitu z té opravdu chvályhodné stránky.

Naivita je vysvětlována jako jednoduchost, prostoduchost, bezprostřednost, dětinskost a někdy i jako nevinnost. A co si budeme namlouvat, považujeme ji většinou za vlastnost spíše nežádoucí. Čtěte více ZDE »

Dobrovolník dělá něco zadarmo. V naší společnosti je takový člověk podezřelý. V některých zemích si takového člověka každý váží. Čím to je?

Je tomu sedm let, co jsem byla s manželem v hospici. Byla jsem tam s ním téměř rok. Poslední rok jeho života, rok čekání, rok beznaděje. Ale v našem vztahu i rok porozumění, ohleduplnosti, zklidnění, rok sbírání plodů naší vyzrálé lásky. Rok vzájemného poděkování za celý život. Pokaždé když jsem od manžela večer odcházela, vzal mé ruce do svých a políbil je. Slzy už neměly pramen. Dávno vyschl. Bez prášků na spaní jsem neusnula. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Setkání mé hlavy s gumovou palicí na ohýbání plechu, po kterém jsem netušil, že existují ženské, natož pak milovaná učitelka, skýtalo jakousi naději, že mé zlomené srdce sroste a já po někdejší lásce přestanu tesknit, avšak nepřeceňuji to. Rovněž i po léčbě rumem jsem po ruštinářce několik dlouhých okamžiků ani nevdechl. Nejsem si proto jist, zdali to způsobila následná maminčina facka nebo rovněž jen krátkodobé působení gumové palice, ale když jsem se na lůžku v nemocnici probral, paměť se mi úplně se vším všudy vrátila. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Výuka dílen se odehrávala po obědě, tudíž s plnými žaludky pokud šlo o jedince, kteří se stravovali doma, což bylo výjimkou, nebo s podrážděnými vnitřnostmi ze školní jídelny. Dělo se tak mimo školní budovu v bývalé truhlárně pana Kotrče, kterou mu komunisti znárodnili, protože nedostatečně truchlil, když umřel soudruh Gottwald. Ačkoli jako jediný měl v ulici Borový Vrch v budově truhlárny výlohu, vůbec v ní nevytvořil tryznu, zatímco ostatní tu tryznu vytvářeli na úkor oken svých rodinných domků. Čtěte více ZDE »

Žití v poušti
to je niterná katarze
Spousta lidí ji potřebuje.
Já jsem jedním z nich.

Arizona…. Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a vysoká, pěti i šestimetrová saguara, ramena rozpažená jako šibeničky, vyrážela pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze.

Jerry zhluboka vzdychl a jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá. Dětinský údiv, který mu napevno kotvil v koutcích úst, se rozléval s vousy po bradě a tváři doširoka otevřené. Čtěte více ZDE »

Bylo to k ránu kolem druhé, když zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem na druhé straně rozpoznala hlas bráchy Jerryho. Chystá se do Evropy a rád by prý věděl, jaký by měl přivézt dárek, aby potěšil i mého muže.

Přivezu nějaké hady… oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou.

Hady ne, zaprosila jsem chabě. V duchu jsem už viděla Jerryho paže roztržené dlouhými zuby krajty. Došlo k tomu na kanadském přechodu z Buffala do Fort Erie, když celníci nečekaně nařídili otevřít a ukázat zavazadla. Široké, jakoby popálené pruhy kolem hrudníku byly zase způsobené metrovým varanem, který se probudil pod bundou dřív, než Jerry očekával.

Čtěte více ZDE »

Pořad, který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Čtěte více ZDE »

V posledních dnech víří hladinu zájmu dva dokumenty: SOPA (Stop Online Piracy Act) a ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). O co v nich kráčí, napovídá již samotný název, pokud jste se s nimi dosud nesetkali, doporučuju to rychle napravit. V souvislosti s nimi jsem narazil i na inspirativní text od Paola Coelha My thoughts on S.O.P.A.

Přivedlo mě to k rozjímání o myšlence, v čem vlastně tkví motiv umělcovy tvorby?

Čtěte více ZDE »

V nedávném přenosu věnovaném zemědělcům mne dojal příspěvek nazvaný Kamenný řád proto, že hlavní aktér, soukromě hospodařící zemědělec – si vzal do života ponaučení ze stejnojmenného televizního seriálu. Přesto, že už je to mnoho let,co byl v Československé televizi Ostrava dokončen a od té doby mnohokrát reprízován.

Velká část Kamenného řádu se odehrávala na statku Poštulkových. Vybrat místo pro natáčení se podařilo architektu Petru Gleichovi náhodou, a kousek od Ostravy. Při cestě z Příbora na Nový Jičín je kousek za městem les. A na jeho okraji, asi tak tři sta metrů od hlavní silnice, stojí budovy Mutinova statku.   Čtěte více ZDE »