CzechFolks.com PLUS

Duran

Bylo to krásné a rozkošné dvouměsíční štěně ovčáka. Jméno měl Duran a byl čistokrevný, což mi bylo vcelku jedno. Stál mou maminku 500 korun, což bylo v té době moc peněz. Zamilovala jsem si ho také, ačkoliv neměl tak oddané oči jako Dingo. Ale bylo to štěně, chlupaté a hravé a důvěřivé. Začala jsem s ním chodit na cvičák. Tam byla docela dobrá parta, kromě toho, že jsme cvičili psy, scházeli jsme se v klubovně a zpívali při kytaře.

Čtěte více ZDE »

Taková to byla velká láska…

Když mi bylo deset let, sbírala jsem v okolí našeho bydliště v Podolí všechny volně pobíhající psy a vodila je domů s tím, že jsou sirotkové, že nemají nikoho. Rodiče však vždycky brzy našli majitele, nebo se on sám přihlásil. Podolí byla malá čtvrť a každý se znal s každým i o psech bylo jasné, komu patří.

Že „ta holka Horálkovic“ krade psy, bylo už daleko široko známo.

Čtěte více ZDE »

Ryby na louce nerostou…

Jednou jsme šly s Eliškou nakupovat na Živohošť samy, jen s Béďou. On měl už naučený takový obřad, nebo jak to nazvat, zvyk možná. Když viděl, že jdeme na procházku směrem nahoru ke kopcům, vyrazil s jásotem, skočil do sousedovic pozemku, kde ukradl válející se jablko a uháněl napřed v radostném očekávání, že ho dohoníme a jablko mu budeme házet jako aport. Většinou jsme to tak dělaly. Ten den však kromě jablka běžel s nosem nastaveným dopředu daleko do centra blízké velké louky. Tam nejdříve lítal jak blázen kolem dokola, ale pak se slastně začal válet na zádech. Ach, jo, bylo mi to jasné, znajíc jeho mámu Sáru, pro kterou smrad ze chcíplých králíků, krys či jiných mrtvol je královskou vůní, kterou si musí poznamenat svůj kožich. Čtěte více ZDE »

Bude tomu patrně téměř půl století od doby, kdy jsem v některém z pražských kin zhlédl film „Město jako Alice“ s Petrem Finchem v hlavní roli. Kdyby mně někdo tehdy řekl, že se do tohoto města, v samém středu australského kontinentu, jednoho dne podívám, považoval bych ho za nevalného proroka, nechci-li říci za blázna. A přece se tomu tak stalo.

Můj syn a snacha, kteří se vypravili napříč Austrálií do vzdáleného Darwinu, nám nabídli, že bychom se s nimi mohli sejít na týden v „rudém centru Austrálie“, zhlédnout pověstný Ayers Rock, Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

Metoděj

„Nechcete pejska?“ zeptali se svých přátel majitelé fenky čistokrevného francouzského buldočka, která sklízela vavříny na výstavách, „štěňátka budou v dubnu“ dodali. Mladí manželé, rodiče dvou dcer, rádi souhlasili. Tu fenku znali. Byla to opravdu (pokud se to dá o pejskovi s čumáčkem vraženým do hlavy vůbec říct) výstavní krasavice. Tento druh se jim líbil a těšili se, že takového budou mít. Měli už zkušenost s bytovým zlodějem, a proto představa, že za dveřmi bytu bude někdo, kdo mocným hlasem, nebo i ostrými zuby ochrání propříště jejich majetek, jim nebyla proti mysli. Děti byly sdělenou novinkou nadšené a ihned se začaly hádat, jaké bude mít pes jméno.

Čtěte více ZDE »

Bibina

Bibina byla tříbarevná kočka, která byla svědkem druhé světové války a našich trablů s ní spojených a měla k nám určitě vřelý vztah. Na Vinohradech, v Římské ulici, postihl náš dům v únoru v roce 1945 nálet. Maminka se mnou, dvouletou, a dosud nenarozenou sestrou Lídou v břiše (narodila se pak v červnu) spěchala za houkání sirén do krytu, ale nedoběhla. Padající schody jí zasypaly nohy. Pamatuji se na to tak, že tlustá domovnice, která mne, stejně jako naše služka Anča, neměla ráda, vzala velký schod a hodila jej mamince na nohu. (Spíše to snad bylo tak, že na nás ta paní volala, ať si pospíšíme a schody se sypaly, koulely? – jak je to vlastně správně?…samy od sebe).

Čtěte více ZDE »

Jeden člen naší zvířecí rodiny přišel ve vyprávění trochu zkrátka. Nedá mi to, abych několika slovy nevzpomněla i na Kolinku – Ceydži Jokoto. Tahle malá kníračka s průkazem původu vlastnila nejednu cenu, byla to kráska pepř a sůl a taky velká hlídačka a Dagova pomocnice číslo jedna. Kolinka a Dag, to byla dvojka, které by neproklouzla myš, natož kočka. Na troufalé kočičí vetřelce byli totiž oba obzvlášť vysazeni, a když se některá byť i jen omylem přiblížila k plotu, spustili takový povyk, že celý Chodov byl okamžitě vzhůru k radosti sousedů. Byli zkrátka „úžasní!“ Dag I. Kolinku za odměnu občas nechával líznout něco ze své půlmetrové šťavnaté kosti, pravda, kost byla větší než ona sama, ale chutnala báječně, a to hmoždění stálo za to. Ti dva se měli rádi a Dagovi I. jako správnému mužskému dělalo dobře, že si ho Kolínka neustále namlouvá a projevuje mu všelijaké něžnosti. Žužlání ucha, to bylo blaho nad jiné krásnější.

Čtěte více ZDE »

Opravdový domov bez psa? Existuje to vůbec? Patřím k lidem, kteří si něco takového nedovedou představit. Všichni, kteří psa mají, mi dají za pravdu, že běh domácnosti řídí vlastně právě on. Pes je taková dokonalá spojka mezi partnery. Ať se milují nebo hašteří, vždycky se mu podaří je ještě víc stmelit, i kdyby jen tím, že provede něco obzvlášť veselého. Pánové zjihnou a bariéra neporozumění se prolomí. Tak je to třeba i s pomocí v domácnosti. Dnes sice už většina mužů myje nádobí a bez problémů vynáší koš s odpadky, ale přece jen je to pro ně činnost jaksi nedůstojná a konají ji tak nějak z donucení. Když se to však dá spojit s něčím pěkným, jako je vyvenčení psa, při kterém se oba proběhnou jako kluci, hned se cítí o poznání lépe. Čtěte více ZDE »

V dětství jsem měl dva pejsky. Jednoho u babičky a dědečka na venkově a druhého v Praze. Ten druhý měl takové typicky české jméno, jmenoval se Punťa a byl to nalezenec. Jednou jsem vám ho šel, já kluk bláhový, před cestou do školy vyvenčit, ale zdrhnul mně do polí, vzal zkrátka do zaječích. Přišel jsem kvůli tomu o hodinu pozdě a byla z toho hned poznámka do třídnice. Nemusím říkat, že těch poznámek pak byla ještě celá řada, ale to už je jiné vyprávění.

O léta později, mohlo mi být něco po třicítce, jsem dostal od Jiřího Muchy – syna malíře Alfonse Muchy – irského setra. Frip byl nádherný pes, ale nesmírně temperamentní a neustále v běhu. Jak to šlo, tak nám zmizel. Náhodně jsem se dověděl, že na Barrandově je jistý odborník, který cvičí psy, a tak jsem se za ním vypravil, aby ho těch zaječích choutek zbavil. O odbornosti cvičitele jsem měl hned od začátku silné pochybnosti. Ty ještě vzrostly, když jsem viděl, jak „odborně“ tenhle výcvik vypadá v praxi.

Čtěte více ZDE »

Každý  se může stát majitelem psa,
ne každý  se může stát dobrým psovodem.

Je hodně, hodně po půlnoci a já se svým parťákem nadskakujeme ve služebním autě po mizerných pohraničních silnicích. Vracíme se domů. Pracovní den nám začal už včera, vlastně skoro před dvaceti čtyřmi hodinami, když nás oba z klidného spánku vytrhl telefon. Šéf mi položil otázku, která měla navodit společenskou konverzaci s člověkem, jehož jste právě probudili: Spíš? Odpověděl jsem, že nespím, když konverzace, tak konverzace. Po zdvořilostním úvodu přišla strohá stať, totiž že máme „vozidlo ke státní hranici“. Šéfův hlas zněl unaveně. Věděl jsem, že je zbytečné se ptát na další, jen jsem si upřesnil místo nasazení. Čtěte více ZDE »

Milý  pane Hábere, Váš článek pro mne znamenal krásné  vzpomínky na našeho pythona, pardon „pythonku“, tedy škrtičku.

Syn byl již tehdy ženatý, byl dokonce tatínkem dcerky Kelly a s manželkou, naší australskou snachou, bydleli zatím v prostorném domě jejích rodičů, než prý si ušetří na svůj vlastní.

Chodívali k nám pravidelně na večeře, při kterých se snacha učila poznávat česká jídla.

Jednou večer ale nečekaně zastavilo synovo auto před domem a syn vyšel na verandu s velikou krabicí. V krabici byl diamantový python značné velikosti.

Čtěte více ZDE »

Vyrastal som na dedine. Bývali sme však v centre mesta Košíc. Neďaleko námestia Osloboditeľov. Čiže absolútne centrum. Odtiaľ sme dochádzali do Krásnej nad Hornádom. Do tejto dediny dostala moja mama umiestnenku.

Dnes je to asi ťažko vysvetliť, čo bola umiestnenka. Jednoducho úrad rozhodol, kde mohla učiť. A tak učila na základnej škole v Krásnej nad Hornádom. A tam sme spolu s ňou dochádzali do školy aj my jej dve deti. Teda ja a moja staršia sestra.

Bolo to super. Detstvo som vlastne strávil na dedine. Na najkrajšej dedine na svete. Na dedine, ktorá sa ešte aj volá Krásna…

Čtěte více ZDE »

Pakliže je láska nesmrtelná, pak pevně věřím,
že se po smrti setkám se všemi psy mého života,
kdyby pro nic jiného, tak pro to moře lásky,
která nás spojovala. 

Policejní  psovod se svým psem se nevolá pro legraci, zpravidla jde o trestný čin vloupání, loupežného přepadení, znásilnění či vraždy, o hledání ukrytých nebezpečných nebo pohřešovaných osob. Ve všech těchto případech je služební pes pro policii velmi cenný. Má nejen vysokou finanční hodnotu, ale především cenu, která se penězi nedá vyčíslit.

Také jazýček osudu bývá obzvlášť citlivý a ošidný. Na začátku každého nového případu leží jakoby na vahách a během okamžiku se může zvrátit z neštěstí k radosti anebo naopak. Potom, jako v tomto mém příběhu, se dostaví slzy dojetí, a to dokonce i u chlapů, kteří jsou díky své profesi zvyklí na ledacos. Čtěte více ZDE »

Přátelé pisálkové, přátelé malíři moji – zkrátka vy všichni, co ke své práci, či především ke svému štěstí a uspokojení se potřebujete inspiraci. Ta jest pojmem docela širokým, když se zamyslíme pořádně a neuděláme z ní pouhé synonymum pro nové nápady, po kterých často baží umělci a mimo jiné také právě pisatelka – já.

Kdepak, bez inspirování se těžko, těžko funguje v šedi dnešního světa. Rozhodně vám ji tímhle psaním nechci cpát, to zase ne, ale spíše poodhalit něco málo o jejím občasném hledání, které bývá prováděno snad každým obyvatelem naší modravé planetky. Čtěte více ZDE »

Poněkud nechtěný pes

V této rodině, jinak dobře fungující, trval zásadní rozdíl názorů. Muž si nepřál žádné domácí zvíře. Kočku, ani psa, o křečcích, morčatech a nějakých opeřencích ani nemluvě.

Ale po léta zadržovaná touha mladé paní, která byla z mládí zvyklá na psíka, byla příliš silná. Jednoho dne neodolala, odepsala na inzerát, domluvila se s chovateli, a objednala si jedno čerstvě narozené chlupaté klubíčko. Doufala, že do té doby, než se přiblíží čas, manžela přemluví.

Několikrát zavedla na toto téma řeč. Manžel ale trval na svém a odvolával se na dřívější společnou úmluvu. Mezitím štěně vyrůstalo a ona s rostoucím napětím a trémou očekávala den, kdy jí pošta pejska doručí, Těšila se a bála zároveň.  Čtěte více ZDE »